Na konci sveta
- Автор: Ефремов Иван Антонович
- Год: 1952
- Язык: чешский
- Год: PR
- Жанр: Исторические приключения
Электронная книга - «Na konci sveta». Краткое содержание книги:
A zhasne-li ten maják, dokáže pak žít bez něj?…
Etrusk se na chvíli odmlčel, aby dal Pandionovi čas na rozmyšlenou, a znovu začaclass="underline"
„Dobře, staneš se jejím mužem, abys ji pak brzo zase opustil a odešel. A ty si myslíš, že její lid nás propustí v míru a pomůže nám? Urazíš jejich pohostinství. Trest, který ti bude patřit po zásluze, stihne nás všechny… A pak, proč se domníváš, že ostatní druzi budou souhlasit s čekáním? Nesvolí k tomu, a já budu při nich!“
Etrusk se odmlčel a jako by se zastyděl za příkrost svých slov, smutně dodaclass="underline"
„Srdce mě bolí, neboť až dostihnu moře, nebudu mít přítele, který se vyzná na moři. Můj Remd zahynul a všechny své naděje jsem skládál v tebe — ty ses plavil po moři, učil ses u Féničanů…“ Kavi sklopil hlavu a odmlčel se.
Kidogo se vrhl k Pandionovi a zavěsil mu na krk sáček na dlouhém řemínku.
„Střežil jsem jej, dokud jsi byl nemocen,“ řekl černoch. „To je tvůj mořský talisman… Pomohl ti zvítězit nad nosorožcem, pomůže nám všem dostat se k moři, půjdeš-li s námi…“
Pandion si vzpomněl na kámen — Jachmův dar. Zapomněl úplně na tento zářivý symbol moře, tak jako zapomněl tyto dny na mnoho jiného. Zhluboka vzdychl. V tu chvíli vešel do chýše vysoký člověk s dlouhým kopím v ruce. Byl to Irumin otec. Nenucené se posadil na zem, skrčiv pod sebe nohy, přátelsky se usmál na Pandiona a obrátil se k Etruskovi.
„Přišel jsem k tobě něco vyřídit,“ začal beze spěchu lovec. „Řekl jsi, že za jedno slunce jste se rozhodli odejít do vlasti.“ Kavi souhlasně kývl hlavou a mlčel, čekaje, co bude dál. Pandion s neklidem pohlížel na Iruminina otce, chovajícího se s klidnou a slavnostní důstojnosti.
„Cesta je daleká, člověka ohrožuje v stepi a v lese mnoho zvěře,“ pokračoval lovec. „Máte špatné zbraně. Pamatuj si, cizince: se zvířaty se nelze bít jako s lidmi. Meč, střela a nůž jsou dobré proti člověku, ale proti zvířeti je nejlepší — toto kopí. Jen kopí může zadržet silné zvíře, zastavit je, dostat jeho srdce na dálku. Vaše kopí se do naší stepi nehodí“ — lovec pohrdavě ukázal na tenké egyptské kopí s malým měděným hrotem, opřené o stěnu chýše. „Takové musíte u nás mít!“
A Irumin otec položil Kavimu na kolena zbraň, kterou přinesl, a sňal s ní dlouhý kožený povlak.
Těžké kopí bylo dlouhé přes čtyři lokty. Jeho kopište, tlusté dva palce, bylo z tvrdého a jadrného dřeva, lesknoucího se jako kost. Uprostřed bylo kopiště ještě tlustší a na tom místě bylo obšito tenkou drsnou kůží z hyeny. Místo krátkého hrotu mělo na konci celý loket dlouhé a tři palce široké ostří ze světlého tvrdého kovu — vzácného a drahého železa.
Kavi zamyšleně ohmatal nabroušené ostří, zkusil v ruce tíhu zbraně a s povzdechem ji vrátil lovci.
Ten se usmál, pozoruje dojem, který na Etruská kopí učinilo, a opatrně řekclass="underline"
„Zhotovit takové kopí dá mnoho práce… Kov pro ostří dobývá sousední kmen a ten jej prodává draho. Zato tě kopí nejednou zachrání ve smrtelném nebezpečí…“
Kavi nechápal, kam lovec míří, a mlčel.
„Přinesli jste s sebou silné luky z Kemtu,“ pokračoval lovec. „My takové nedovedeme vyrábět a chtěli bychom je vyměnit za kopí. Náčelníci svolili, abychom vám dali dvě kopí za každý luk, a kopí, jak jsem řekl, vám budou užitečnější.
Kavi se podíval tázavě na Kidoga a černoch kývnutím hlavy potvrdil lovcův názor.
„V stepi je mnoho zvěře a šípy nebudeme potřebovat,“ řekl Kidogo, „ale v lesích, ač jsou dosud daleko, to bude zlé; šest kopí místo tří luků nám dá větší ochranu proti útokům šelem.“
Kavi chvílí uvažoval, pak s výměnou projevil souhlas a dal se do smlouvání. Ale lovec byl neoblomný, dokazoval, že nabídnutá zbraň je velmi cenná. Nikdy by nedali dvě kopí za luk, kdyby nepotřebovali vědět, jak se egyptské luky dělají.
„Dobře,“ řekl Etrusk. „Dali bychom vám luky jaké dar za pohostinství, kdybychom neměli před sebou tak dalekou cestu. Přijímám tvé podmínky — zítra dostaneš luky.“
Lovec zazářil, plácl Kaviho přes ruku, zvedl kopí, díval se pozorně na červený odlesk pochodně na jeho ostří a navlekl na ně kožený povlak zdobený různobarevnými kousky kůže.
Etrusk natáhl ruku, ale lovec mu zbraň nedal. Dostaneš zítra právě takové. A tohle…“ otec Irumy učinil přestávku, „daruji tvému zlatookému příteli. Povlak ušila sama Iruma! Podívej se, jak je krásný!“
Lovec podával kopí mladému Řekovi, který přijímal dárek váhavě.
„Ty s nimi nejdeš,“ Irumin otec ukázal na Etruska a Kidoga, „ale dobré kopí — to je první lovcova věc a já si přeji, abys proslavil náš rod, až se staneš mým synem!“
Kidogo a Kavi upřeli své zraky na přítele a černoch stiskl prsty, až klouby zapraskaly. Neočekávaně nastal rozhodný okamžik.
Pandion zbledl a prudkým, odmítavým pohybem podal lovci náhle kopí zpět.
„Ty odmítáš, jak tomu mám rozumět?“ zvolal užaslý lovec. „Odcházím s přáteli,“ namáhavě ze sebe vypravil mladý Řek chraplavým hlasem.
Irumin otec stál bez hnuti, díval se němě na Pandiona a pak mu pohněvaně mrštil kopí pod nohy. „Nechť je tomu tak, ale neopovaž se už ani jednou pohledět na mou dceru. Hned dnes ji pošlu pryč!“
Pandion se díval na lovce skelně ztrnulýma a široce rozevřenýma očima. Nelíčené hoře strhalo jeho mužné rysy, a to změkčilo hněv Irumina otce.
„Měl jsi dost odvahy se rozhodnout, dokud nebylo pozdě, to je dobře,“ řekl. „Ale chceš-li odejít, odejdi co nejdříve…“
Lovec ještě jednou přelétl Pandiona zachmuřeným pohledem od hlavy až k patě a vydal jakýsi neurčitý zvuk.
Na prahu chýše se Iruminin otec ohlédl na Kaviho.
„Co jsem řekl, to platí,“ utrhl se hrubě a zmizel ve tmě.
Při pohledu na lesknoucí se oči mladého Řeka byl Kidogo všechen nesvůj a cítil, že nyní Pandion o přátele nestojí. Řek stál s pohledem upřeným do dáli, jako by se jí tázal, co má dělat. Pomalu se odvrátil, vrhl se na lůžko a zakryl si tvář rukama.
Kavi rozžehl novou pochodeň; nechtěl Pandiona nechat samotného s jeho myšlenkami ve tmě. Etrusk a černoch se usadili stranou a bděli, byli však němí. Občas se nepokojně podívali na přítele, kterému nemohli nijak pomoci. Čas plynul pomalu, nastala noc. Pandion se pohnul, vyskočil, naslouchal a vrhl se z chýše ven. Ale široká ramena Etruskova mu zatarasila vchod. Mladý Řek narazil na jeho zkřížené ruce a stanul s hněvivě staženým obočím.
„Pusť!“ řekl netrpělivě Pandion. „Nemohu jinak, musím se rozloučit s Irumou, jestli ji už někam neposlali.“
„Vzpamatuj se!“ odpověděl Kavi. „Zahubíš ji, sebe a nás všechny! Její otec je na tebe rozhněván!“
Pandion mlčel a snažil se Etruská odstrčit, ale ten stál pevně.
„Rozhodl ses, tak dost, nepohněvej jejího otce,“ pokračoval Kavi v přesvědčování svého přítele. „Pochop, co z toho může vzejít.“
Mladý Řek strčil do Etruska ještě silněji, ale dostal ránu do prsou a couvl. Kidogo viděl srážku druhů a přiběhl, nevěda ve svém zmatku, co dělat. Mladý Řek zaťal zuby a oči mu vzplanuly nedobrým ohněm. Se vzdutým chřípím se vrhl na Kaviho. Etrusk rychle vytáhl nůž, otočil zbraň rukovětí k Pandionovi a hněvivě vykřikclass="underline" „Vezmi si nůž, bodni!“ Pandion ztrnul.
Etrusk vypjal hruď, položil levou ruku na srdce a pravou podával rukověť nože dále Pandionovi.