Na konci sveta

„Ne, strom s bílou kůrou se nám nehodí, nemůže to být ani strom s kůrou černou.[90] Mají dřevo tvrdé jako železo, do něho se nedá zabodnout ani nůž, natož dřevěný klín. Možná, že najdeme strom s kůrou červené barvy[91] a s velkými listy, na ten pak vylezeme.“

Lidé se jali hledat potřebný strom podél mýtiny. Brzo začali volat, že jej nalezli. Strom byl nižší než železní giganti, ale stál těsně u bambusu a přesahoval jejich houštinu do výše větší než padesát loktů. Poutnici s námahou porazili dva tlusté bambusy, naštípali je na kusy dlouhé asi loket a každý zaostřili na jednom konci. Ulomenou těžkou větví začali Kidogo a Mpafu zatloukat do měkkého dřeva klín za klínem, vystupovali stále výše, až dosáhli spirálovité liány, která ovíjela kmen. Pak se Kidogo a jeho pomocník opásali tenkými lianami, a opírajíce se ze všech sil nohama o kmen a odklánějíce tělo daleko od stromu, začali stoupat do ohromné výše. Brzo bylo jejich tmavé postavy sotva vidět na pozadí těžkých mračen, která zatáhla nebe. Pandion najednou pocítil závist k oběma přátelům. Oni tam nahoře vidí svět, a on zůstává dole, ve stínu, jako velcí červenomodří červi, které vídali ve výmolech lesní půdy.

Mladý Řek se najednou odhodlal a zachytil se zatlučených bambusových kolíčků. Na varovný pokřik Etruskův mávl jen Pandion rukou, rychle se vyšplhal na kmen, chytil se spirálovité liány, odřízl seshora visící tenký konec jiné popínavé rostliny a napodobil Kidoga. Jak se ukázalo, nebylo to naprosto nic lehkého — drsná liána hrozně dřela záda. Jakmile však chtěl Pandion uvolnit její napětí, nohy se smekaly, a Pandion si bolestivě odíral kolena o tvrdou kůru. S velkou námahou vystoupil Pandion do poloviny kmene. Dvojité vrcholky bambusů se pod ním kolébaly žloutnoucí nestejnou hladinou, ale k ohromným haluzím bylo stále ještě vysoko. Shora se ozvalo Kidogovo volání a ramene mladého Řeka se dotkla pevná liána se zaklesnutou smyčkou. Pandion provlekl smyčku pod pažemi, soudruzi opatrně táhli lianu vzhůru, a tato opora byla Pandionovi velkou pomocí. S odřenýma nohama dosáhl unavený, ale šťastný Pandion brzo nejsilnějších dolních haluzí. Zde se mezi dvěma ohromnými větvemi Kidogo a jeho pomocník pohodlně usadili.

Pandion se rozhlédl s výšky osmdesáti loktů a po prvé zase za mnoho dní se před ním otevřel široký obzor. Les na vysoké náhorní planině vroubila bambusová houština kolem dokola; pokud bylo možno vidět, prostírala se na všechny strany; široká byla sotva čtyři — pět tisíc loktů. Za ní trčel pás nevysokých černých skal, nakloněných k západu řetězem řídkých šikmých zubů. Dál se krajina opět lehce snižovala. Nekonečné okrouhlé hory, pokryté hustým lesem, se kadeřily jako hustá zelená oblaka, rozdělená úzkými prohlubněmi roklí, plných kotoučů husté mlhy. V nich se skrývaly nespočetné dny hladového a těžkého pochodu, tam právě měla procházet cesta oddílu. Ale nikde nebylo vidět světlo v této jednolité zelené mase, nad níž pomalu pluly velké chomáče bílé mlhy: ani mýtiny, ani široké údolí. Zdolat tuto vzdálenost, kterou nyní mohli přehlédnout svým pohledem, na to by cestovatelům sotva stačily síly. A dál za neproniknutelnými mlhami na obzoru mohlo být totéž a pak by záhuba byla nevyhnutelná.

Kidogo se odvrátil od dálky prostírající se pod ním a zachytil Pandionův pohled. Mladý Řek četl ve vytřeštěných očích přítelových obavy a nezměrnou únavu — nevyčerpatelná černochova bodrost pohasla, jeho tvář se svraštila v hořkém pošklebku.

„Musíme se podívat na druhou stranu,“ řekl skleslým hlasem, ale najednou se vzpřímil a šel po větvi, která se horizontálně vzpínala daleko vpřed nad bambusovým pásmem.

Pandion potlačil výkřik strachu, ale černoch kráčel, jako by pro něho nebylo nebezpečí, nepatrně se kolébal v hrozné výšce a došel až na konec větve, kde se pod jeho tíží rozechvěly oválné listy. Větev se ohnula. Pandion ztrnul v hrůze, ale Kidogo seděl už na ní obkročmo, spustil nohy do bezedna, opřel se oběma rukama o tenké větve a začal se upřeně dívat do prostoru za pravým rohem mýtiny. Pandion si netroufal jít za soudruhem, Řek a Mpafu čekali se zatajeným dechem od Kidoga zprávy. Všechno, co se dělo na stromě, sledovalo dole ostatních šestnáct druhů, jež nebylo téměř možno rozeznat.

Kidogo se dlouho houpal na pérující větvi a pak se beze slova vrátil ke kmeni.

„Je to zlé, když neznáme cestu,“ řekl sklesle: „Mohli jsme se sem dostat mnohem lehčeji. Tam,“ černoch mávl rukou na severozápad, „je blízko od nás step. Měli jsme jít více doprava, nezacházet do lesa… Musíme se k stepi vrátit. Možná, že tam jsou lidé: na kraji lesa je vždycky více lidí než v stepi nebo v lese samém.