Na konci sveta
- Автор: Ефремов Иван Антонович
- Год: 1952
- Язык: чешский
- Год: PR
- Жанр: Исторические приключения
Электронная книга - «Na konci sveta». Краткое содержание книги:
Pandion se začal uzdravovat. Jeho mladé tělo nabývalo staré síly s překvapující rychlostí.
Za tři dny došel mladý Řek bez cizí pomoci k domu lovcovu — toužil spatřit Irumu. Dívka nebyla doma, zato její otec přijal cizince laskavě a přívětivě, pohostil ho chutným pivem a dlouho se pokoušel cosi vysvětlit posunky a plácal Pandiona po ramenou a prsou. Mladý Řek mu však nerozuměl a opustil lovcův dům s neurčitým pocitem rozmrzelosti.
Znovuzrození Pandionovo nebylo zcela úplné: ač byl svoboden a uzdravoval se, neopouštěla ho podivná duševní strnulost. Vrozená čilost se mu přece jen nevracela.
Mladý Řek sám chápal, že jeho zdraví podlomily těžké zkoušky, kterými ho osud postihl. Otřes při zápasu s nosorožcem byl nad jeho síly. Zeslábl a dlouho se nemohl vrátit k životu. Ale musí se vzpamatovat, musí být schopen dalšího zápasu! A Pandion začal s přemáháním cvičit, aby se mohl jako dříve vyrovnat svým soudruhům.
Kidogo a Kavi se už nemuseli o Pandiona obávat a se všemi bývalými otroky a s většinou vesničanů se vydali na dlouhý lov na žirafy, doufajíce, že při tom trochu prozkoumají cestu a pro své pohostinné hospodáře uloví hodně zvěře.
Pandion zatím za smíchu a dobromyslných žertů sousedů pomáhal drtit zrní k přípravě piva, aby otužoval zesláblé svaly, a nedbal posměchu mužů, kteří ho viděli u ženské práce. Brzy se pak začal toulat za obvod vesnice, ozbrojen tenkým egyptským kopím. V stepi cvičil vrhání kopí a běh; radostně cítil, jak jeho svaly každým dnem sílí a jak lehce jeho tělo nesou opět neúnavné nohy.
Pandion přitom ani na okamžik nezapomínal na Irumu a začal se učit řeči domorodců. Do nekonečna opakoval neznámá zpěvná slova. Dík své dobré paměti rozuměl za jeden týden svým spolubesedníkům.
Irumu neviděl už čtrnáct dní a netroufal si k ní zajít v otcově nepřítomnosti, poněvadž ještě neznal obyčeje tohoto lidu. Jednou, když se vracel ze stepi, spatřil náhle před sebou postavu v modrém plášti, a jeho srdce mocně zabušilo. Mladý Řek zrychlil kroky, dohonil dívku a s radostným úsměvem se před ní zastavil.
Nemýlil se — byla to Iriíma. Při prvním pohledu do dívčiny tváře se Pandiona zmocnilo vzrušení. Vyslovuje s námahou nezvyklá slova, začal mladý Rek Irumě děkovat a dívka sklopila hlavu a tonula v rozpacích. Pandion byl se zásobou slov brzo hotov a ve svém vzrušení přešel do rodné řeči; vzpamatoval se však, zmlkl a díval se rozpačitě na okraj pestré čelenky na Irumině hlavě, která dosahovala výše jeho klíčních kostí. Iruma na něj pokukovala úkosem a šelmovsky se začala smát. Usmál se i Pandion a pak opatrně řekl větu, které se už dávno naučiclass="underline"
„Mohu k tobě přijít?“
„Přijď“ — odpověděla dívka prostě — „přijď zítra na kraj lesa, až slunce bude stát proti němu.“
Pandion potěšen nevěděl, co by ještě řekl, a vztáhl k Irumě obě ruce. Modrý plášť se rozhalil a dvě malé pevné ruce se důvěřivě položily do Pandionových dlaní. Něžně a pevně je stiskl. V ten okamžik na vzdálenou Tessu ani nepomyslil. Dívčiny ruce se zachvěly, široké chřípí se vzdulo, něžným, ale energickým pohybem se vymkla z Pandionových rukou, zakryla tvář pláštěm a rychle se pustila po svahu kopce.
Pandion se dovtípil, že se nepatří, aby šel za ní. Zůstal na místě a pohlížel za dívkou, dokud nezmizela za chýšemi. Bezděky se usmívaje, kráčel pak Pandion ulicí a mával kopím.
Po prvé si teď povšiml, na jak malebném místě vesnice leží. Chýše byly vystavěny pohodlně a pěkně, ulice byly široké.
Mimoděk si uvědomil, že se zdejší lidé nápadně liší od těch, které viděl v zemi Nub, a od nebožáků „vyvoleného“ Kemtu. Tam byla v lidských tvářích vryta pečeť zatrpklosti a netečnosti. Na tělech vysílených hladem a udřených prací spočívalo jakési ponížení. Ale zde chodili lidé lehkou, volnou chůzi; i staří lidé měli krásné držení těla.
Pandionovy myšlenky přerušil svalnatý a ramenatý mladík, který se před ním náhle vynořil v malinké čepičce z levhartí kůže. Nepřátelsky se díval na cizince a velitelským pohybem vztáhl před sebe ruku, dotknuv se Pandionových prsou. Řek se udiveně zastavil a jinoch před ním stál jako socha; spustil ruku na pás se širokým nožem a měřil si cizince vyzývavým pohledem.
„Viděl jsem, že dobře běháš,“ řekl konečně jinoch, — „Chceš se mnou běžet o závod? Já jsem Fulbo, zvaný Levhart“ — dodal, jako by toto jméno mělo Pandionovi všechno vysvětlit.
Pandion se přátelsky usmál a odpověděl, že dříve běhal lépe a nyní že dřívějšího umění ještě nenabyl. Nato ho Fulbo zahrnul zlostnými posměšky, a v mladém Řekovi vzkypěla krev. Nechápaje, co je původem mladíkovy nenávisti, založil pohrdavě ruce v bok a výzvu k utkání přijal. Protivníci se rozhodli utkat se hned téhož večera, až se ochladí.
U paty kopce, na kterém byla vesnice rozložena, se shromáždila mládež a přišlo i několik starších lidí, aby se potěšili pohledem na utkání mezi Fulbem a cizincem.
Fulbo ukázal na vzdálený osamělý strom, ke kterému bylo nejméně deset tisíc loktů. Vítězem měl být ten, kdo k naznačené čáře přiběhne první s větvičkou utrženou se stromu.
Plácnutí do dlaní bylo signálem — Pandion a Fulbo vyrazili. Fulbo se třásl netrpělivostí a rázem se rozletěl velkými skoky. Zdálo se, že mladík letí nad zemi jako pták s roztaženými křídly. Mládež dávala nadšeným pokřikem najevo svou spokojenost.
Mladý Řek, ještě ne zcela ve své míře, pochopil, že mu hrozí nebezpečí, že bude poražen. Ale rozhodl se, že neustoupí. Začal běžet tak, jak ho to učíval děd za chladných hodin rozbřesku na úzkém pruhu mořského pobřeží. Běžel, zlehka se kolébaje, bez prudkých skoků a souměrně dýchal. Fulbo se octl daleko před ním, ale mladý Řek běžel klidně a rychle a nesnažil se soupeře dohonit. Jeho hruď se postupně rozšiřovala, nabírala stále více vzduchu, nohy letěly stále rychleji, a diváci, kteří se na něj zprvu dívali soucitně, viděli, že se vzdálenost mezi soupeři začala zmenšovat. Afričan se ohlédl, vyrazil zlostný křik a letěl ještě rychleji.
Ke stromu přiběhl o čtyři sta loktů dříve než Pandion, vysoko povyskočil, strhl větvičku a okamžitě se obrátil nazpět. Pandion ho minul nedaleko stromu a všiml si hlučného Fulbova dýchání. Ačkoli i Pandionovo srdce tlouklo mnohem silněji, než by bylo mělo, mladý Řek nabyl přesvědčení, že může počítat s vítězstvím nad příliš horkokrevným soupeřem, neznalým pravidel běhu. Pandion pokračoval v závodě se stejnou vyrovnaností, a teprve když zbývalo k divákům ne více než tři tisíce loktů, vyrazil najednou prudce kupředu. Brzo Fulba dohonil, ale ten lapaje dech ústy dokořán otevřenými prodloužil skoky a opět nechal cizince za sebou. Pandion se však nevzdával. Ač se mu před očima tmělo a srdce měl až v hrdle, znovu dohonil soupeře. Ten v běhu už před sebou nic nevnímal, cestu ani neviděl a najednou klopýtl a upadl. Pandion proletěl několik loktů, zastavil se a přiskočil k upadnuvšímu, aby mu pomohl vstát. Fulbo ho pohněvaně odstrčil, vrávoravě se postavil na nohy a s námahou řekl, dívaje se Pandionovi přímo do tváře:
„Ty jsi zvítězil… ale dej si pozor!.. Iruma…“
Mladý Řek rázem pochopil všechno a k vítězné radosti se přimísil pocit trapných rozpaků, jako by se byl vetřel do něčeho cizího a zakázaného.
Fulbo smutně svěsil hlavu a odcházel těžkým krokem, nepokoušeje se už běžet. Pandion se beze spěchu vrátil k čáře; Byl uvítán pozdravy diváků. Pocit trapnosti ho však neopouštěl.
Sotva se mladý Řek octi ve své prázdné chýši, už ho přemohl stesk po Irumě. Setkání, které si s ní na zítřek umluvil, se mu zdálo příliš daleké.