Na konci sveta

„Mohu k tobě přijít?“

„Přijď“ — odpověděla dívka prostě — „přijď zítra na kraj lesa, až slunce bude stát proti němu.“

Pandion potěšen nevěděl, co by ještě řekl, a vztáhl k Irumě obě ruce. Modrý plášť se rozhalil a dvě malé pevné ruce se důvěřivě položily do Pandionových dlaní. Něžně a pevně je stiskl. V ten okamžik na vzdálenou Tessu ani nepomyslil. Dívčiny ruce se zachvěly, široké chřípí se vzdulo, něžným, ale energickým pohybem se vymkla z Pandionových rukou, zakryla tvář pláštěm a rychle se pustila po svahu kopce.

Pandion se dovtípil, že se nepatří, aby šel za ní. Zůstal na místě a pohlížel za dívkou, dokud nezmizela za chýšemi. Bezděky se usmívaje, kráčel pak Pandion ulicí a mával kopím.

Po prvé si teď povšiml, na jak malebném místě vesnice leží. Chýše byly vystavěny pohodlně a pěkně, ulice byly široké.

Mimoděk si uvědomil, že se zdejší lidé nápadně liší od těch, které viděl v zemi Nub, a od nebožáků „vyvoleného“ Kemtu. Tam byla v lidských tvářích vryta pečeť zatrpklosti a netečnosti. Na tělech vysílených hladem a udřených prací spočívalo jakési ponížení. Ale zde chodili lidé lehkou, volnou chůzi; i staří lidé měli krásné držení těla.

Pandionovy myšlenky přerušil svalnatý a ramenatý mladík, který se před ním náhle vynořil v malinké čepičce z levhartí kůže. Nepřátelsky se díval na cizince a velitelským pohybem vztáhl před sebe ruku, dotknuv se Pandionových prsou. Řek se udiveně zastavil a jinoch před ním stál jako socha; spustil ruku na pás se širokým nožem a měřil si cizince vyzývavým pohledem.

„Viděl jsem, že dobře běháš,“ řekl konečně jinoch, — „Chceš se mnou běžet o závod? Já jsem Fulbo, zvaný Levhart“ — dodal, jako by toto jméno mělo Pandionovi všechno vysvětlit.

Pandion se přátelsky usmál a odpověděl, že dříve běhal lépe a nyní že dřívějšího umění ještě nenabyl. Nato ho Fulbo zahrnul zlostnými posměšky, a v mladém Řekovi vzkypěla krev. Nechápaje, co je původem mladíkovy nenávisti, založil pohrdavě ruce v bok a výzvu k utkání přijal. Protivníci se rozhodli utkat se hned téhož večera, až se ochladí.

U paty kopce, na kterém byla vesnice rozložena, se shromáždila mládež a přišlo i několik starších lidí, aby se potěšili pohledem na utkání mezi Fulbem a cizincem.

Fulbo ukázal na vzdálený osamělý strom, ke kterému bylo nejméně deset tisíc loktů. Vítězem měl být ten, kdo k naznačené čáře přiběhne první s větvičkou utrženou se stromu.

Plácnutí do dlaní bylo signálem — Pandion a Fulbo vyrazili. Fulbo se třásl netrpělivostí a rázem se rozletěl velkými skoky. Zdálo se, že mladík letí nad zemi jako pták s roztaženými křídly. Mládež dávala nadšeným pokřikem najevo svou spokojenost.

Mladý Řek, ještě ne zcela ve své míře, pochopil, že mu hrozí nebezpečí, že bude poražen. Ale rozhodl se, že neustoupí. Začal běžet tak, jak ho to učíval děd za chladných hodin rozbřesku na úzkém pruhu mořského pobřeží. Běžel, zlehka se kolébaje, bez prudkých skoků a souměrně dýchal. Fulbo se octl daleko před ním, ale mladý Řek běžel klidně a rychle a nesnažil se soupeře dohonit. Jeho hruď se postupně rozšiřovala, nabírala stále více vzduchu, nohy letěly stále rychleji, a diváci, kteří se na něj zprvu dívali soucitně, viděli, že se vzdálenost mezi soupeři začala zmenšovat. Afričan se ohlédl, vyrazil zlostný křik a letěl ještě rychleji.

Ke stromu přiběhl o čtyři sta loktů dříve než Pandion, vysoko povyskočil, strhl větvičku a okamžitě se obrátil nazpět. Pandion ho minul nedaleko stromu a všiml si hlučného Fulbova dýchání. Ačkoli i Pandionovo srdce tlouklo mnohem silněji, než by bylo mělo, mladý Řek nabyl přesvědčení, že může počítat s vítězstvím nad příliš horkokrevným soupeřem, neznalým pravidel běhu. Pandion pokračoval v závodě se stejnou vyrovnaností, a teprve když zbývalo k divákům ne více než tři tisíce loktů, vyrazil najednou prudce kupředu. Brzo Fulba dohonil, ale ten lapaje dech ústy dokořán otevřenými prodloužil skoky a opět nechal cizince za sebou. Pandion se však nevzdával. Ač se mu před očima tmělo a srdce měl až v hrdle, znovu dohonil soupeře. Ten v běhu už před sebou nic nevnímal, cestu ani neviděl a najednou klopýtl a upadl. Pandion proletěl několik loktů, zastavil se a přiskočil k upadnuvšímu, aby mu pomohl vstát. Fulbo ho pohněvaně odstrčil, vrávoravě se postavil na nohy a s námahou řekl, dívaje se Pandionovi přímo do tváře:

„Ty jsi zvítězil… ale dej si pozor!.. Iruma…“

Mladý Řek rázem pochopil všechno a k vítězné radosti se přimísil pocit trapných rozpaků, jako by se byl vetřel do něčeho cizího a zakázaného.

Fulbo smutně svěsil hlavu a odcházel těžkým krokem, nepokoušeje se už běžet. Pandion se beze spěchu vrátil k čáře; Byl uvítán pozdravy diváků. Pocit trapnosti ho však neopouštěl.

Sotva se mladý Řek octi ve své prázdné chýši, už ho přemohl stesk po Irumě. Setkání, které si s ní na zítřek umluvil, se mu zdálo příliš daleké.