Na konci sveta

Okamžik stál mladý Řek před ní bez hnutí, pak s tlumeným vzlykem vztáhl k ní ruce. Ale v mžiku zmizela za stromy a rozplynula se v šeru lesní houštiny…

Irumino zmizení ohromilo Pandiona jako těžká ztráta. Dlouho stál v chmurném lese, pak se loudal nazdařbůh nazlátlou mlhovinou mýtiny; zápasil s touhou vrhnout se za Irumou, vyhledat ji, říci jí, že ji miluje, že zůstane s ní.

Iruma, jakmile zmizela Pandionovi za stromy, dala se do běhu, lehce přeskakovala kořeny, proklouzávala mezi liánami. Letěla stále rychleji, dokud se nadobro nevyčerpala. Těžce oddechujíc zastavila se na břehu klidné vodní hladiny — tiché zátočiny říčky, která se zde rozšiřovala. Ostré světlo ji oslepovalo, po šeru pod stromy a po lesním chládku zaplavil tělo žár.

Iruma se rozhlédla tesklivě kolem, v slzách spatřila na vodní hladině svůj obraz a bezděky se zadávala na sebe celou v tomto velkém zrcadle… Ano, je krásná! Ale jak vidět, krása není ještě všechno, chce-li cizinec, zlatooký, statečný, dobrý a něžný, od ní odejít. Je vidět, že mu ještě něco chybí… Ale co?

Slunce zapadalo za pahorkatou stepí. Na práh chýše, kde seděli Kidogo a Kavi, dopadal bleděmodrý šikmý stín.

Podle toho, jak se oba přátelé neklidně pohnuli, Pandion pochopil, že Etrusk a černoch již na něho dlouho čekají. Mladý Řek přistoupil k přátelům se sklopeným zrakem. Kavi vstal, slavnostní a drsný, a položil příteli na rameno ruku:

„Chceme si s tebou promluvit, on i já,“ Etrusk kývl směrem ke Kidogovi stojícímu stranou. — „Tys nepřišel do rady, ale všechno je rozhodnuto — zítra odcházíme…“

Pandion couvl. Příliš mnoho se toho stalo za tyto poslední tři dny, A přece mladý Řek si nepomyslil, že druzi budou tak pospíchat. Sam by spěchal právě tak, kdyby… kdyby nebylo Irumy!

V očích přátel četl, že ho odsuzují. Nutnost k něčemu se rozhodnout, která, jitřila už dávno Pandionovo srdce, ale kterou nevědomky oddaloval v naivní důvěře, že se všechno nějak urovná, se nyní dostavila. K radostnému světu svobody, té svobody, která ve skutečnosti žila jen v Pandionových snech, jako by mu znovu zahradila přístup vysoká zeď.

Musí se rozhodnout, zůstane-li zde s Irumou, či odejde s přáteli a navždy ji ztratí. Ale zůstane-li zde, bude to také navždy: jen spojeným silám dvaceti sedmi lidí odhodlaných pro návrat do vlasti ke všemu, i k jisté záhubě, se může podařit zdolat prostor, kterým je země drží v zajetí. Zůstane-li, pak navždy ztratí vlast, moře, Tessu, všechno, co ho posilovalo a pomáhalo mu, aby se dostal až sem.

Dokáže to, žít zde? Splyne s tímto přívětivým, ale přece jen cizím životem, až zde s ním nebudou jeho věrní, v trampotách vyzkoušení druhové, o jejichž přátelství se opíral už ze zvyku, aniž si to zvlášť uvědomoval? Bez dlouhého uvažování, celým srdcem, vycítil Pandion jasnou odpověď.

A nebude to vlastně zrada, když je opustí, ač oni ho zachránili a jen díky jim znovu nabyl své síly?

Ne, musí jít s nimi, i když zde zanechá celou polovinu srdce!

A vůle mladého Řeka nesnesla tíhu zkoušky. Uchopil ruce přátel, kteří s obavami pozorovali duševní zápas, zrcadlící se na přímé Pandionově tváři, a prosil je úpěnlivě, aby neodcházeli tak brzo. Nyní, když jsou volní, co pro ně znamená, pobudou-li zde ještě trochu, dobře si před cestou odpočinou a lépe se seznámí s cizí zemí.

Kidogo zaváhal; černoch velice miloval mladého Řeka. Etrusk se zamračil ještě více.

„Pojďme tam, zde jsou cizí oči a uši,“ Kavi strčil Pandiona do tmavé chýše, znovu z ní vyšel a vrátil se s uhlíkem. Zažehl malou pochodeň. Zdálo se mu, že za světla lehčeji přesvědčí zmateného přítele. „Co očekáváš, zůstaneme-li zde?“ zeptal se přísně Etrusk a jeho slova svírala Pandionovo srdce. „Odejdeš pak od Irumy stejně? Či si ji chceš vzít s sebou?“

Ne, Pandionovi nepřišlo ani na mysl, že by mohla Iruma jít s nimi na dalekou cestu, a záporně zavrtěl hlavou.

„Pak tě nechápu,“ drsně řekl Etrusk. „Copak ostatní naši soudruzi zde nenašli dívky, které se jim líbily? A přece se z nich na poradě nikdo nerozpakoval, koho mají volit — ženu či vlast, nikoho ani nenapadlo, aby tu zůstal. Irumin otec, který je lovec, si myslí, že s námi nepůjdeš. Zalíbil ses mu, sláva o tvé statečnosti se rozletěla po všem lidu. Řekl mi, že je ochoten přijmout tě do rodiny! Což opravdu nás opustíš, zapomeneš na vlast pro děvče?“

Pándion sklopil hlavu. Neměl, co by odpověděl, nedovedl by vysvětlit Etruskovi, v čem se zřejmě mýlí. Jak mu měl říci, že se Pandion neoddal jen vášni? Jak vyjádřit, co ho poutalo k Irumě jako umělce? A na druhé straně — krutá pravda Etruskových slov ho pálila — zapomněl, že cizí lid měl své zákony a obyčeje. Zůstane-li zde, bude se muset stát lovcem, spojit svůj osud s osudem tohoto lidu. To byla nevyhnutelná daň za štěstí s Irmou… Ale vždyť zde je mu blízká jen Iruma. Klidný a horký prostor zlaté stepi se naprosto nepodobal rodným dálavám šumícího a pohyblivého moře. A dívka byla částí tohoto světa, jehož se nepřestával cítit dočasným hostem… A tam v dáli mu jako maják svítila vlast.