Na konci sveta
- Автор: Ефремов Иван Антонович
- Год: 1952
- Язык: чешский
- Год: PR
- Жанр: Исторические приключения
Электронная книга - «Na konci sveta». Краткое содержание книги:
Pandion, Kavi a Libyjci hleděli s obavami na temný les, který se před nimi objevil, a zmocnil se jich podivný nepokoj.
VLÁDA LESŮ
V hustých křovinách se zvedaly neobvyklé stromy. Jejich tenké kmeny s vypouklými příčními hranami byly zakončeny plochými vějíři nedlouhých větví s velkými listy a nad nimi trčely dlouhé a rovné výrůstky, podobající se zeleným mečům deset loktů zdéli.
Dva s každé strany, stály čtyři takové stromy jako stráže před vchodem do lesa, výhružné zvedajíce své meče k nebi. Oddíl prošel mezi nimi, prodíraje se trnitým křovím. Ohromný kanec se žahnutými tesáky a s šerednou hrbolatou hlavou vyskočil z křovin, hněvivě zachrochtal směrem k lidem a zmizel.
Hned první den ztratil Kavi v lese svou hůlku s devětačtyřiceti zářezy, které znamenaly počet dní pochodu, a cestovatelé přestali čas počítat. Do paměti mladého Řeka se navždy vtiskl dojem jednotvárnosti ohromného lesa.
Oddíl šel mlčky. Při pokusu promluvit se hlasy lidí dunivě rozléhaly pod neproniknutelnou zelenou klenbou. Nikdy se necítili v širokých prostorech zlaté stepi tak malincí a ztraceni v hlubinách cizí země. Obrovská lana popínavých rostlin, dosahu jící leckdy tloušťky lidského těla, obepínala spirálovitě hladké kmeny stromů, splétala se nahoře v ohromnou síť a visela dolů jako opona nebo jako jednotlivé široké smyčky. Větve se rozbíhaly nad hlavami chodců v nepostižitelné výšce, kmeny se utápěly v šedém soumraku. Často se setkávali na cestě s loužemi hnijící vody, pokryté plísní; někdy nehlučně proudily malé tmavé potoky. Na řídce se objevujících mýtinách oslňovalo slunce oči, zvyklé na pološero lesa; neobyčejně hustě zarostlá místa byli poutníci nuceni obcházet. Nevídané kapradí vysoké jako čtyři lidské postavy obrovitě rozprostíralo své bledězelené ohromné řasnaté listy jako křídla. Tenké našedlé listí mimos tvořilo nejjemnější ornamenty v sloupech slunečního světla.
Množství květů — krvavě rudých, oranžových, fialových, bílých — se zvlášť výrazně a pestře odráželo od světlé zeleně ohromných listů, širokých, dlouhých i úzkých, rovných, vykrajovaných i zoubkovaných. V divoké změti se proplétaly dlouhé spirály plazivých výhonků, trčely hrozivé trny na prst dlouhé, nemilosrdně trhající tělo. Na mýtinách se rozléhal divý halas a štěkot ptáků, jako by se všechen lesní život soustřeďoval právě zde.
Poutníci sl ověřovali směr podle slunce a znovu se nořili do lesního soumraku, orientovali se podle dešťových výmolů, podle toku potoků, podle šikmých sloupečků slunečních paprsků, zřídka kdy se prodravších listím. Průvodci se snažili nepřibližovat se k mýtinám také proto, že blízko nich hnízdíval na stromech nebezpečný hmyz — strašné černé vosy a hroziví mravenci. Kmeny stromů byly obaleny mohutnými lišejníky, šedými, jakoby koženými boulemi a výrostky, povrch kořenů potáhl zelený mechovitý povlak. Tyto ploché kořeny, nezřídka vysoké pět až lest loktů, vybíhaly z žeber obrovských kmenů jako nakloněné podpěry. V hlubokých jámách mezi nimi byl by se mohl umístit celý devatenáctičlenný oddíl cestovatelů.
Kořeny stromů zabíhaly jeden do druhého a neobyčejně ztěžovaly cestu — museli je přelézat nebo je obcházet a prodírat se úzkými chodbami. Nohy se bořily do masy poloshnilých větví, listí a uschlých výhonků, které ležely na zemi v tlustých vrstvách. Přicházeli na skupiny bělavých hub s těžkým mrtvolným zápachem. Jen tam, kde nebyly stromy tak vysoké, neztěžovaly kořeny cestu a nohy si odpočinuly na koberci měkkého mechu. Zato rostlo v takových místech trnité husté křoví, které nutilo lidi, aby je obcházeli nebo se jím prosekávali a ztráceli síly a čas. Na holá ramena cestovatelů padali s větví nějací skvrnití slimáci a žehli je jedovatým slizem. Občas se v šeru mihl a bez hlesu zmizel stín zvířete — lidé nezřídka nebyli ani s to určit jeho druh. V noci zde vládlo totéž hluboké ticho, rušené žalostivým vytím neznámého nočního dravce nebo skřekem neznámého ptáka.
Cestovatelé přešli mnoho nevysokých horských hřebenů, ale ani jednou se před nimi neobjevil volný prostor, nezarostlý lesy. Mezi hřebeny býval les ještě hustší; vzduch byl v údolích vlhký a dusný, zápach hnijící země svíral lidem dech.
Prošli údolím, na jehož dně se valil mezi velkými kameny prudký potok studené vody, a usedli k odpočinku. Začínalo dlouhé stoupání.
Dva dny vystupovali cestovatelé na horu. Les byl stále a stále hustší a neproniknutelnější. Zmizely mýtiny, na nichž si mohli opatřit potravu, vyvrátivší se stromy jim častěji zahrazovaly cestu. Oddíl se vyhýbal trnitým oponám z tenkých pružných stébel, snášejících se shora, nebo neprůhledným houštinám křovin a menších stromů a po všech čtyřech se prodírali vymletými strouhami dešťových potoků, které brázdily svahy.
Drsná, suchá hlína se sypala mezi dlaněmi a koleny. Lidé se plazili v tomto labyrintě, zachovávajíce směr jen podle struh vymletých vodou.
Postupně stoupalo chladno, jako kdyby oddíl opravdu pronikal do hlubokého, vlhkého podzemí.
Už se docela setmělo, když bylo stoupání u konce, a cestovatelé se zřejmě octli na náhorní planině. Zde už nebyly výmoly od dešťových potoků, a poutníci se zastavili na nocleh, aby neztratili směr. Zelenou klenbou neprokmitla ani jediná hvězda. Kdesi nahoře řádil silný vítr. Pandion ležel dlouho beze spánku a naslouchal hučení lesa, velice podobnému hučení moře. Rachot, šelestění a klapání větví splývaly pod nárazy větru v mohutné pleskání, které připomínalo stejnoměrné nárazy příboje.
Rozbřesk se zvlášť dlouho nedostavoval — sluneční světlo zadržovala hustá mlha. Konečně neviditelné slunce překonalo soumrak a před lidmi se objevila drtivě chmurná podívaná.
Kmeny nestvůrných stromů, vysokých půl druhého sta loktů, měly černou nebo zase bílou hladkou kůru a utápěly své vrcholky v mléčné husté mlze, která úplně skrývala omšelé větve. Mechy a lišejníky nasáklé vodou rozvěsily po stromech své dlouhé tmavé vlasy nebo Šedivé vousy, občas se pohupující v závratné výšce.
Voda pod nohama šplíchala, vystřikujíc z houbovité síté propletených kořenů, trávy a mechu. Husté porosty křovin s velkými listy tarasily cestu. V mlze se na dlouhých nožkách tiše kymácely velké bledé květy v podobě vejcovitých tvarů.
černé a bílé sloupy, čtyři lokty v průměru, se hromadily proti nim v nepřehledném zástupu, kolem nich se válela šedá mlha, po kůře stékaly drobné potůčky vody. Mnohdy byly kmeny obaleny tlustou pokrývkou z mokrého mechu.
V tomto hrozném lese nebylo vidět dál než na třicet čtyřicet loktů; nebylo možno učinit krok, aniž sis prosekal cestu u paty gigantických stromů.
Hromady obrovských povalených kmenů úplně skličovaly mysl cestovatelů, kteří už tolik vytrpěli. Nejhorší bylo, že se nemohli nijak orientovat — ničím nebylo možno si ověřit směr.
Černoši, vyděšení nevídanou dosud mohutnosti lesa, se třásli chladem v studené mlze; Libyjci byli nadobro zdeptáni. Cestovatelům se zdálo, že se octli přímo v sídlech lesních bohů, do nichž je vstup lidem zakázán a odkud není východu.
Kavi dal Pandionovi znamení — oba se ozbrojili noži a vztekle začali usekávat mokré větve. Poznenáhlu se vzchopili i jiní soudruzi — lidé pracovali, střídali se navzájem, přelézali přes hory obrovitých kmenů, bloudili, hledajíce východ mezi nestvůrnými kořeny, a znovu se nořili do neproniknutelné zeleně. Hodiny plynuly a plynuly: a stále visela nahoře bílá mlha, stále tak těžce a pomalu kapala se stromů voda, vzduch nebyl teplejší, a jen po našedle červeném odstínu mlhy pochopili lidé, že nastává večer…