Na konci sveta

Hned nato se černí hoši a dívky, kteří se slonem přišli k řece — bylo jich osm — vrhli se smíchem a křikem do studené vody. Dováděli, potápěli jeden druhého — smích a hlasité plácání po mokrých tělech se rozléhalo široko daleko. Člověk, který seděl na slonu, vesele křičel, ale nepřestával pozorovat proud a čas od času slona přiměl, aby shodil do vody nové těžké kusy dřeva.

Cestovatelé se užasle dívali na to, co se před nimi dálo. Přátelství lidí s obrovským slonem se zdálo neuvěřitelným, neslýchaným zázrakem; ve vzdálenosti celkem tří set loktů od nich stál šedý gigant a poslouchal člověka. Co se to jen stalo“, že se zvíře, které nemá sobě rovné velikostí a silou, které neomezeně vládne v stepích i lesích, sklonilo před člověkem, tak křehkým, slabým a nepatrným ve srovnání s šedou masou, měřící šest loktů od země jen k ramenům? Co je to za lidi, kteří si podmanili obry Afriky?

Kavi se s planoucím zrakem dotkl Kidogova boku. Černoch se odvrátil od veselé podívané a zašeptal Etruskovi do ucha:

„V dětství jsem o tom slýchaclass="underline" na rozhraní lesů a stepí žijí kdesi lidé, kterým se říká vládci slonů. Vidím, že to nebyla pohádka. Tady stojí slon a chrání koupající se lidi před krokodýly… Říkalo se, že je to kmen nám příbuzný a jejich řeč že je podobná naší..

„Ty chceš k nim jít?“ zeptal se zamyšleně Etrusk a nespouštěl očí s člověka ležícího na slonu.

„Chci a nevím…“ byl v rozpacích Kidogo. „Je-li můj jazyk jejich jazykem, pak nám porozumějí, a my se dovíme, jak jít dál. Ale je-li jejich řeč jiná — je zle: pobijí nás jako kuřata!“

„Jedí lidské maso?“ zeptal se opět po chvilce Kavi.

„Slýchával jsem, že ne. Tento lid je bohatý a silný,“ odpověděl černoch a rozpačitě žvýkal stéblo trávy.

„Zkusil bych vyzvědět hned zde, jakou řečí mluví, nešel bych do vesnice,“ řekl Etrusk. „Tady je jen neozbrojená mládež, a kdyby nás chtěl napadnout muž, který sedí na slonu, schováme se v trávě a v křoví. Ale ve vsi bychom zahynuli všichni, ne domluvíme-li se s vládci slonů…“

Etruskova rada se Kidogovi zalíbila, černoch se vzpřímil v celé své výšce a pomalu šel k řece. Pronikavý křik sloního vůdce přerušil zábavu koupajících se; stáli strnule po pás ve vodě a dívali se na břeh proti sobě.

Slon se hrozivě otočil proti blížícímu se Kidogovi, chobot se šustivě vztyčil nad dlouhými bílými kly a uši se opět roztáhly jako široká svislá křídla. Muž sedící na slonovi si přicházejícího Kidoga pozorně prohlížel.

V pravé ruce vůdcově se lehce pohupoval hákovitě na konci zahnutý široký nůž, jejž držel připravený k vrhu.

Kidogo přišel mlčky skoro až k řece, položil na zem kopí, šlápl na ně nohou a rozpřáhl bezbranné ruce.

„Buď zdráv, příteli,“ řekl pomalu Kidogo pečlivě odděluje slova. „Jsem zde se svými přáteli. Jsme osamělí uprchlíci, kteří se vracejí do vlasti, a chceme požádat tvůj kmen o.pomoc…“

Vůdce slonů mlčel. Cestovatelé skrčeni pod stromem čekali se zatajeným dechem, pochopí-li cizí mladík Kidogova slova či ne. Od toho mladého muže závisel vážný obrat jejich osudu.

Vůdce slona nůž sklonil. Slon přešlapoval ve vodě šumějící kolem něho a svěsil chobot mezi kly. Najednou domorodec promluvil a Pandionovi se vydral z prsou povzdech ulehčení. Kidogo stojící v napětí radostně sebou trhl. Vůdcova slova se sice lišila ostrým přízvukem a sykavkami, které chyběly v melodické mluvě Kidogově, ale i Pandion v ní poznal známá slova.

„Odkud jsi, cizí příchozí?“ ozvala se otázka s hřbetu slona a zněla povýšeně. „Kde jsou tví druhové?“

Kidogo vysvětlil, že byli všichni v Kemtu v zajetí a že jdou do vlasti, k moři.

Černoch mávnutím ruky zavolal své druhy — všech devatenáct vychrtlých a zasmušilých lidí stanulo na břehu.

„Kemt,“ hláskoval vůdce slova, „co je to, kde je taková země?“

Kidogo vyprávěl o mocné zemi na severovýchodě, ležící v údolích ohromné řeky, a vůdce spokojeně zakýval hlavou.

„Slyšel jsem o ní, je strašně daleko. Jak jste se odtamtud mohli sem dostat?“ Ve vůdcových slovech se ozvala nedůvěra.

„To je dlouhé vyprávění,“ řekl unaveně Kidogo. „Podívej se na ně,“ černoch ukázal na Kaviho, Pandiona a skupinu Libyjců, „viděl jsi nablízku takové lidi?“

Vůdce slona si se zájmem prohlížel neobvyklé obličeje. Nedůvěra v jeho pohledu postupně mizela, pak pleskl rukou slona do týlu: „Jsem mlád a nemohu o ničem rozhodovat bez starších. Přejděte na náš břeh, dokud je slon v řece, a čekejte. Co mám vyřídit od vás vůdcům?“