Na konci sveta

Tam rostla zvláštní tráva se stříbřitě bílými klasy, takže povrch stepi, který se třpytil v paprscích slunce, vzbuzoval z dálky dojem, jako by vodní hladina pokračovala dále. S pocitem hlubokého ulehčení se cestovatelé vybrali na pevnou zemi, boříce se až po pás do bahna a křikem zahánějíce krokodýly. Vítal je svěží a suchý vítr, který zaháněl těžké výpary močálu. Oddíl došel k návrší, na kterém rostlo křoví s velkými namodrale zelenými listy, obalené oranžovými plody velikými jako vejce.

Cestovatelé zde našli čistou vodu a rozhodli se zastavit. Zbudovali kolem tábora trnovou zeď šest loktů vysokou, černoši nasbírali hromadu oranžových plodů, které byly, jak se ukázalo, podivuhodně chutné a jemné, a přinesli ještě nějaké listy a šťávou z nich začali léčit soudruhy stižené zimnicí. Zdraví vyspávali dosyta, boláky, které jim způsobilo štípání vodního hmyzu, se rychle hojily. Nepršelo několik dní po sobě. Zrána bývalo velice chladno, a černí členové pochodu se třásli a trpěli chladnem.

Brzo se cestovatelé pustili dále.

Šli stepí nových dvacet pět dní. Nyní jich zbylo devatenáct — osm druhů se po přechodu močálu oddělilo a odešlo na sever, do svých rodišť, kam mohlo dorazit ani ne za deset pochodů. Marně zvali ostatní, aby šli s nimi, tvrdohlavci byli věrni svému rozhodnutí proniknout až k moři.

Šedý závoj halil blankytnou oblohu, z níž dříve tryskala oslnivá zář. Za nocí se nebe nezřídka zatáhlo mraky, strašné hromobití se hnalo nepřetržitě nad stepí, ale ani jediný výšleh blesku nerozťal sametové černou noční tmu, nespadla ani kapka deště na vyschlou trávu a zemi pukající žárem.

Po stepi byly roztroušeny malinké kopečky — špičaté kužely nebo až deset loktů vysoké věže se zaokrouhlenými vrcholky. Uvnitř těchto kopců z hlíny tvrdé jako cihly žil nesčetný hmyz, podobný mravencům a nebezpečný svými kusadly.

Pandion už přivykl množství zvířat: už ho nepřekvapovaly žirafy nebo shluky slonů po pěti stech kusech v stádě. Zde spatřil stáda nových podivných zvířat černobíle pruhovaných. Podobala se koním Aeneady, ale odlišovala se od nich: pruhovaná zvířata byla poměrně menšího vzrůstu a tenkých nohou, měla širší hřbet, prohnutý v kříži, ladně vykrojený hořejší pysk a krátké chvosty a hřívy. Snil o tom, že by se pruhovaní koně mohli chytit a vycvičit k jízdě. Ale když se se svými úvahami svěřil Kidogovi a ostatním černochům, dlouho a hlasitě se smáli. Černoši vysvětlili mladému Rekovi, že pruhovaná zvířata jsou silná, zlá a nezkrotitelná, a i kdyby se podařilo chytit několik krotších, pak dvacet kusů, které by potřebovali, nepodařilo by se ulovit ani za deset let.

Druhé zklamání zažil Pandion při setkání s buvoly. Uviděl masivní tmavošedé býky se širokými rohy, zahnutými na koncích, a jal se plížit k nejbližšímu, aby ho složil kopím, ale Kidogo se na Pandiona naválil celým tělem a přimáčkl ho k zemi. Černoch příteli vysvětlil, že tito býci jsou snad nejnebezpečnějšími zvířaty jižního kraje, že je možno podniknout na ně lov jen s luky nebo vrhacími oštěpy, jinak je záhuba nevyhnutelná. Pandion černocha poslechl a schoval se v křoví jako ostatní, ale Kidogův strach před těmito býky mu zůstal nepochopitelný — podle jeho názoru nosorožec nebo slon se zdáli mnohem strašnější.

Nezřídka přetínaly cestu skalnaté hřebeny, řetězy kopců nebo skupiny trčících zvětralých útesů. V takových místech často vídali odporné opice s psími hlavami.[87]

Jakmile tato zvířata zpozorovala blížící se lidi, shromažďovala se na skalách nebo pod stromy, bez bázně si prohlížela příchozí a drze se na ně šklebila. Pandion se díval s odporem na holé psí tlamy s modrými napuchlými tvářemi, ovroubenými hustou trčící ježatou srstí, na jejich kroutící se zadky s červenými mozolnatými lysinami. Opice byly nebezpečné. Jednou Kavi nemohl snést vyzývavé chování tří opic, které se mu postavily do cesty, a udeřil kopím jedno z ohavných zvířat. Strhla se vážná bitka u paty útesů. Poutníci byli rádi, že mohli vzít nohy na ramena a že se odpoutali beze škody, protože byli rychlejší.

Dvacátý pátý den cesty se v krajině, neznatelně se zvedající, objevil na obzoru tmavý pruh. Kidogo radostně vykřikl a ukazoval na něj — začínal tam velký les, poslední překážka, kterou ještě musili zdolat. Za horami, porostlými lesem, leželo vytoužené moře — spolehlivá cesta domů.

V poledne došel oddíl k palmovému háji. Pandiona překvapil podivný vzhled háje. Dříve se v stepi nevyskytovaly takové vysoké, štíhlé stromy, podobné datlovým palmám, známým z Egypta.[88] Každý kmen jako by se zvedal přímo ze středu modrého hvězdicového stínu, vrhaného korunou palmy. Suchá půda mezi černými hvězdami stínů vypadala jako do běla rozžhavený kov. Podle neobvyklého rozložení stínů Pandion viděl, že polední slunce mu stojí přímo nad hlavou. řekl to Kavimu. Etrusk pokrčil udiveně rameny a Kidogo jim vyložil, že tomu tak skutečně je. Čím dále k jihu, tím výše stoupá slunce a nikdo neví, jaká je toho příčina. Starci jen říkají, že podle starého podání klesá slunce daleko na jihu opět níže.

Mladý Rek neměl čas dlouho se trápit touto hádankou — všichni, znavení vedrem, spěchali k vodě. Na místě odpočinku Kidogo prohlásil, že večer dojdou k lesu a jejich cesta půjde přes lesy a hory, které se táhnou daleko, až na kraj země.

„Tam,“ řekl černoch a ukázal vpravo — „i tam,“ ruka Kidogova se obrátila vlevo — „jsou velké řeky, ale my po nich plout nemůžeme. Pravá zahýbá na sever k velkému sladkovodnímu moři u pokraje severních pouští. Levá se stáčí na jih a odvedla by nás daleko od našeho cíle.[89] Mimo to žijí u řek silné kmeny, které pojídají lidské maso a všechny by nás zahubily. Musíme proniknout na jihozápad jako střela letící přímo mezi oběma řekami. Tmavé lesy jsou pusté a bezpečné a na horách nežije nikdo, protože se všichni bojí hrozných bouří a tmavých, hlubokých pralesů. Zvěře je tu sice pořídku, ale nás je, málo, a lovem a plody se nějak uživíme.“