Na konci sveta

„Buď sbohem, Pandione, i ty, Kavi,“ zašeptal Kidogo. „Vzpomeň si tam, v daleké své vlasti na Kidoga, věrného druha, milujícího vás oba. Vzpomeňte si na naše dny v otroctví v Kemtu, kdy nám bylo oporou jen naše přátelství, vzpomeňte si na dny vzpoury, na útek, na dny velkého pochodu k moři… Budu v duchu s vámi. Odcházíte ode mne navždy, vy, kteří jste se mi stali dražšími než můj vlastní život.“ Černochův hlas zesílil. „Budu žít vírou, že se jednou lidé přestanou bát dálek světa. Moře je spojí… Ale já už vás neuvidím… Můj zármutek je velký…“ Vzlyky zachvěly ohromným Kidogovým tělem.

Naposledy se spojily ruce přátel, synové větru volali z lodi…

Pandionovy ruce uvolnily stisk, Kavi se odvrátil. Etrusk a Řek vstoupili do teplé vody a klouzajíce po kluzkých kamenech spěchali k lodím.

Po prvé po dlouhé době vstoupil Pandion na palubu; ovanula ho vzpomínka na dny šťastných cest v dávné minulosti. Ale minulost se jen kmitla a znovu zapadla. Všechny myšlenky byly soustředěny k vysoké černé postavě, která stála samojediná před zástupem, u samého kraje vody. Vesla pleskla do vody a zamíhala se v rychlém pravidelném rytmu, koráb přešel první čáru bradel. Námořníci zvedli velkou plachtu a do korábu se napřel vítr.

Lidé na břehu se stále zmenšovali; brzy jen malá černá tečka označovala navždy ztraceného soudruha Kidoga. Snášející se soumrak zahalil břeh, za zádí se tyčil ponurý tmavý horský hřeben. Kavi stíral ne první velkou slzu. Ohromný netopýr, který sem zaletěl od břehu, podél něhož se lodě plavily, zavadil lehce o Pandionovu tvář. Tento hedvábný dotyk se zdál Pandionovi posledním pozdravem země, kterou opustili. Co na něho čeká ve vlasti po tak dlouhé nepřítomnosti? Jak se mu bude žít mezi svými, až se vrátí? Koho najde? Tessa — kdoví, je-li na živu, má-li ho stále ráda, či?…

Koráby ponuře klouzaly po vlnách s příděmi obrácenými k západu. Teprve po měsíci cesty se obrátily na sever — jak řekli synové větru. Mocný dech oceánu cuchal Pandionovi vlasy. Kolem něho beze spěchu a starostlivě pobíhali námořníci. Synové větru — potomci dávných krétských mořeplavců — zdáli se být Pandionovi daleko více cizí než byli černí obyvatelé Afriky. Řek sevřel v ruce váček, který mu visel na prsou a ve kterém byl kámen s Kidogovou podobou, a zamířil k soudruhům, smutně se tisknoucím v koutku na palubě cizího korábu…

Za horami vystoupil oranžový kotouč luny. V jejím světle oceán — Veliká duha, který se prostírá kolem všech zemí světa — otevřel své propadávající se černé hlubiny, nad nimiž se rytmicky vznášely světlé vrcholky vln. Malé koráby pluly směle vpřed, hned vznášely své přídě k hvězdnému nebi a rozstřikovaly kolem sebe stříbřitou tříšť, hned zase se propadávaly dolů, do temně hučící tmy. Pandionovi to připomínalo jeho vlastní životní pouť. Vpředu splývaly v dáli třpytící se vrcholky vodních valů v jednu svítící se cestu, hvězdy klesaly dolů a houpaly se na vlnách, jako to bývávalo v minulosti u břehů vlasti. Oceán přijal odvážné lidi, byl ochoten je na sobě nésti až do nesmírné dáli — domů…