Na konci sveta

Kidogovi se podařilo domluvit se s kočovnými lovci, s kterými se v lese setkal. Znali dobře krajinu na západ od vesnice a pověděli mu, jak mají jít dále. Vzdálenost, která dělila Kidoga od moře a od vlasti, je veliká, ale on teď ví, že po třech měsících chůze, byť i nerychlé, tam budou. Co je nyní může zastavit, osvědčené v bojích a silné vzájemným přátelstvím? Každý z dvaceti sedmi má cenu pěti vojínů! Černoch hrdě vypjal prsa, zvedl k hvězdám veselou nachmelenou tvář, objal Pandiona a vzrušeně zakončiclass="underline"

„„Nyní je mé srdce klidné. Ty jsi zdráv — a tak vzhůru na cestu! Na cestu, třeba hned zítra!“

Pandion mlčel, po prvé cítil, že jeho přáni nejsou táž jako jeho přátel. Mladý Řek se neuměl přetvařovat

Po dnešním shledání Pandion pochopil, že stesk, který po celou dobu bolestně drásal jeho duši, vyvěral z lásky k Irumě. Dívka mu vstoupila do cesty na prahu svobody po krutém životě otroka.

Je to snad málo pro něho; který se ještě před nedávnem chytal nejnepatrnější naděje na dně tmavé žalářní jámy? Co konečně potřebuje na světě a od života, když ho láska mocně volá, aby zůstal zde, v zlaté stepi? A tajné přání, které si sám sobě nechtěl přiznat — zůstat zde s Irumou navždy — začalo sílit v Pandionově duši. Zápasil sám se sebou, snažil se ověřit svou lásku k Irumě. Důvěřivé mládí odvádělo Řeka nepozorovaně do říše snů, kde bylo všechno tak snadné a prosté.

Zítra uvidí Irumu a všechno jí poví… a ona — ona ho také miluje!

Bývalí otroci se měli sejít na druhém konci vesnice. Tam ve dvou velkých chýších také bydleli. Kavi, Kidogo a Pandion obývali zvlášť malou chýši, kterou jim dali s ohledem na Řekovu nemoc

Pandion, který si v koutě chýše brousil kopí, vstal a šel k východu.

„Kam jdeš?“ — zeptal se ho překvapený Etrusk. „Což pak na poradě nebudeš?“

„Přijdu potom,“ odpověděl Pandion a chvatně vyšel z chýše.

Etrusk se za ním pozorně podíval a vyměnil užaslý pohled s Kidogem, který u vchodu pilně zpracovával kus tlusté kůže, aby si z ní udělal štít.

Mladý Řek neřekl přátelům, že na něj dnes na kraji lesa čeká Iruma. Cítil, že příchodem přátel vyrostla nenadálá překážka, ohrožující jeho právě se rodící lásku, a nebyl s to se schůzky zříci. Hájil se v duchu tím, že se usnesení porady stejně od přátel doví.

Když se Pandion přiblížil k lesu, dlouho hledal pohledem Irumu, až najednou dívka s úsměvem odstoupila od stromu a stanula před Řekem. Měla na sobě otcův lovecký plášť s měkké šedé kůže a na pozadí stromů byla naprosto neviditelná. Pokynula Pandionovi, aby ji následoval a rychle vykročila podél kraje lesa k obloukovitému výběžku háje, který zabíhal do stepi ve vzdálenosti tří tisíc loktů od vesnice.

Tam zašla pod stromy. Pandion se díval zvědavě kolem — po prvé byl v africkém lese. Řek si jej představoval docela jinak; les se vinul jako dlouhá úzká stuha dolinou říčky, která tekla kolem vesnice, a nebyl širší než dva tisíce loktů.

Byla to ohromná klenba vysokých kmenů, tmavý ochoz nad hlubokou, věčně zšeřelou úžlabinou říčky.

Stromy byly stále vyšší a u svažujícího se břehu se skláněly až k vodě s větvemi zkříženými ve výšce.

Stihlé a rovné kmeny s bělavou, černou a hnědou kůrou se tyčily vzhůru celou stovku loktů jako husté sloupoví vysoké budovy. Větve se hustě splétaly do uzavřené klenby, jíž slunce nebylo s to proniknout. Ponuré šedivé světlo padalo shora a uhasínalo v hlubokých prohlubních mezi podivnými kořeny, podobajícími se nízkým stěnám. Ticho, nerušené žádnými zvuky kromě sotva slyšitelného bublání vody, pološero, obrovská výška lesního sloupořadí Pandiona sklíčily. Připadal si jako nezvaný vetřelec, který se vloupal do: zapovězeného, tajuplného srdce cizí přírody.

Těsně nad vodou byly v zelené klenbě úzké štěrbiny — tam se řítil s výše nepřetržitý vodopád zlatého ohně. Halil stromy do zářivé mlhy, tříštil se v mezerách mezi kmeny na svislé světelné pruhy, postupně hasnoucí v hloubi lesa. V Pandionově paměti se vynořily ponuré tajuplné chrámy egyptské. Provazce popínavých rostlin se pnuly se stromu na strom volnými smyčkami nebo se spouštěly dolů, tvoříce vlnité záclony. Půda postlaná listím, ztrouchnivělým prachem zetlelých plodů a uschlých větví, byla sypká a měkká, sem tam byly po ní rozhozeny drobné hvězdičky pestrých květů.

S kmenů visely dlouhé stuhy loupající se kůry jako rozedrané kousky kůže.

Velcí motýli nehlučně létali nad zemí; jejich třepotající se křídla poutala mladého Řeka fantastickým seskupením barev — leskle sametově černých, kovově modrých, červených, zlatých a stříbřitých.

Iruma kráčela jistě mezi kořeny, sestupovala k řece a přivedla Pandiona na rovnou planinku těsně u břehu, pokrytou něžným kobercem načechraného mechu. Zde stál strom, rozražený bleskem. Z pahýlu tvrdého žlutého dřeva vystupovaly hrubé obrysy lidské postavy. Strom byl zřejmě předmětem uctívání — kolem dokola byly rozvěšeny barevné hadříky a zuby dravců. Ze země trčely tři zčernale slonové kly.

Iruma sklonila v úctě hlavu, přistoupila k starému stromu a zvala Pandiona k sobě.

„To je předek našeho rodu, zrozený hromem“ — řekla dívka tiše. — „Daruj mu něco, aby předkové byli k nám hodni“

Pandion se na sebe podíval — neměl nic, co by mohl věnovat tomuto hrubému bohu, domnělému Iruminu předkovi S úsměvem rozepjal ruce, ale dívka byla neúprosná. „Daruj tohle,“ a dotkla se pásu, spleteného ze žirafích ocásků, který toho dne dal Pandionovi Kidogo na památku lovu.

Mladý Řek poslušně pás rozvázal a dal dívce proužek kůže. Iruma odhodila plášť. Neměla na sobě ani náramky, ani náhrdelník, byla jen v širokém koženém pásu, šikmo padajícím na levý bok.

Dívka vystoupila na špičky, natáhla se k zářezu u hlavy modly a připevnila tam Pandionův dar. Doleji Iruma zastrčila útržek pestré levhartí kůže a svazek temně červených bobulí podobných korálkům. Nato vysypala modle pod nohy hrst prosa a spokojeně odstoupila.

S upřeným zrakem se teď dívala na Pandiona, opřena zády o kmen nevysokého stromu se sty a sty rudých květů mezi listím. Zdálo se, že dívce nad hlavou hoří rudé lampičky. Na bronzové Irumině pokožce se třpytily sluneční paprsky.

Pandion stál v němém obdivu nad dívkou. Její krása se mu zdála posvátnou v tichu obrovského lesa — chrámu neznámých bohů, tak ostře odlišných od radostných nebešťanů jeho dětství.