Na konci sveta

Přímo před Rekem se usadilo několik žen. Ve světle pochodní se bělaly dvě prohnuté trumpety ze sloních klů, tmavé bubny se černaly kulatými boky, byly to vydlabané špalky z kmene tlustých stromů.

Znovu zazněl třaslavý zvuk trumpet. Stařeny postavily před Pandiona zčernalou dřevěnou sošku ženy s hrubě zpracovanými mohutnými tvary.

Vysoké ženské hlasy zanotovaly tichou píseň — plynuly pomalé vlnky hrdelních tónů a tesklivých vzdechů, zrychlovaly se a nabývaly síly, rostly do šíře a zvedaly se do výše s prudkým tempem. Najednou těžký a zvučný úhoz na buben otřásl vzduchem. Pandion bezděky sebou trhl. Píseň umlkla, na hranici světla a stínu se objevila dívka v modrém plášti, kterou Pandion už znal. Vstoupila do kruhu osvětleného pochodněmi a jakoby nerozhodně se zastavila. Znovu se ozvala trouba a do jejího zasténání vpadlo několik stařen divokým zaječením. Dívka odhodila za sebe plášť a zůstala v pase, upleteném z věncoví vonných větviček.

Světlo pochodní přebíhalo po lesklé, tmavě bronzové pleti mlhavými odlesky. Iruminy oči byly silně podmalovány namodrale černou barvou, na rukou a na nohou se třpytily vyleštěné měděné kruhy, krátké černé vlasy v tvrdých prstencích se rozletěly po hladkých ramenou.

Bubny zarachotily stejnoměrně a dutě. Dívka se v taktu jejich pomalých úderů blížila k Pandionovi, tiše našlapujíc bosýma nohama, pružným, kočičím pohybem se naklonila nad soškou neznámé bohyně a vztáhla ruce v mučivém a vášnivém očekávání. Okouzlený Pandion sledoval každý Irumin pohyb. Teď nebylo v dívčině tváři ani stopy šelmovství — vážná, přísná, se zamračeným obočím jako by naslouchala hlasům svého srdce. Hned znehybněla, hned vzpínala ruce, ze široka je rozhazovala a stavěla se na špičky prstů, jako by se každá částečka jejího těla chtěla vznést do výše. Mladý Rek nikdy v životě nic takového neviděl — tajemný život proudící v rukou jako by splýval s oduševnělým výrazem dívčiny hlavy pozvednuté vzhůru.

Divoce zatroubily rohy ze slonové kosti. Náhlý ohlušující úder zarazil Pandionovi dech — měděné plechy, které udeřily o sebe, zahřměly a zazvonily vítězně a radostně, přehlušujíce trhaný rachot bubnů.

Dívka se prohnula v zádech jako vysoká lesklá duha. Pak se malinké nožky pomalu šinuly po hladce udusané podlaze — tanečnice se pohybovala po obvodu kruhu nesměle a nerozhodně, plna plachého zmatku.

Ozářena jasným světlem pochodní, dívka se zdála ulita z tmavého kovu. Couvajíc do pološera, pohybovala se jako lehký, téměř neviditelný stín.

Poplašný rachot bubnů se neustále zrychloval, měděné plechy hřměly divoce a pomalý tanec, poslušen těchto zběsilých zvuků, byl prudší a prudší.

Pevné štíhlé nohy se rychle rozletěly v taktu s hlubokým třaslavým zvukem mědi, splétaly se, zastavovaly a znovu plavně tančily, sotva se dotýkajíce země.

Ramena i vysoko zvednutá hruď byly nehybné a napjaté Iruminy ruce prosebné vztažené k soše bohyně se rytmicky a pomalu vlnily.

Vytrvalé bubnování rázem ustalo, hřmící měď zmlkla a jen tesklivé vzlyky trub rušily občas nastalé ticho, v němž zvonily a chrastily Iruminy náramky.

Pandiona překvapil zvláštní pohyb svalů pod hladkou dívčinou pokožkou. Nikde nevystupovaly výrazně, ale přelévaly se a vlnily jako voda v potoce, a linie Iruminina těla se před očima mladého sochaře promítaly v řadě neopakujících se proměn. Byl v nich ladný rytmus mořského prostoru a rozmáchlý, prudký rozběh větru po zlaté stepů

Prosba, která naplňovala každý dívčin pohyb na začátku tance, ustoupila nyní velitelskému úsilí. Pandionovi se zdálo, že před ním proudí sám plamen života v bronzových odlescích světla a mocného hřmění hudby.

V duši mladého Reka vyšlehla najednou znovu touha po životě, probudily se znovu zašlé tužby, otevřel se před ním prostorný a tajemný svět.

Trouby umlkly. Nízké a hrozivé rachocení bubnů splynulo s pronikavými skřeky žen, měděné plechy hřměly jako blízka bouře a najednou nastalo ticho. Pandion slyšel bušení vlastního srdce.

Dívka se vrhla vpřed a chvějící se a vysílená pustila najednou podél těla bezvládně ruce.

Kolena se jí podlomila, lesk v očích pohasl. Smutně vykřikla a klesla před soškou bohyně. Po pádu zůstala nehybně ležet, jen ňadra se dmula zrychleným dechem.

Omráčený Pandion sebou trhl. Prudký tanec byl přerušen výkřikem žalu.

Chýši naplnil ryk nadšených hlasů.

Čtyři ženy, šeptajíce nesrozumitelná slova, zvedly a odnesly Irumu do hloubi chýše. Starodávná socha byla okamžitě uklizena. Ženy se zvedly vzrušené, s hořícíma očima. Hlasitě mezi sebou hovořily a ukazovaly na cizince. Stařeny se u vchodu rozestoupily a propustily Kidoga a Kaviho, kteří se vrhli k příteli a začali se ho vyptávat. Ale mladý Řek nechtěl hned mluvit. Oba přátelé ho odnesli domů a Pandion dlouho ležel bez spánku pod dojmem neobyčejného tance.