Na konci sveta
- Автор: Ефремов Иван Антонович
- Год: 1952
- Язык: чешский
- Год: PR
- Жанр: Исторические приключения
Электронная книга - «Na konci sveta». Краткое содержание книги:
Jakmile se slunce schýlilo k západu, osada se jako obvykle naplnila štiplavým kouřem hořícího roští a monotónním dutým zvoněním velkých moždířů, v nichž ženy drtily k jídlu drobounká zrna jakési na poli pěstované rostliny[81].
Černá kaše z těchto zrn, připravená z mléka a omastku, byla hlavní potravou všech zdejších lidí.
Po soumraku přišla rychle noc. Najednou se ztichlou osadou rozlehlo duté rachocení bubnů. Hlučný zástup mládeže se přiblížil k chýši našich tří přátel. Vpředu šly čtyři dívky s pochodněmi, obklopujíce dvě sehnuté stařeny v širokých tmavých pláštích. Hoši uchopili nemocného a doprovázeni hlasitými výkřiky zástupu nesli ho na druhý konec vesnice, který zabíhal k vykácenému okraji lesa.
Kavi a Kidogo šli za zástupem. Etrusk se nespokojeni rozhlížel kolem; jeho pohled prozrazoval, že si od celého tohoto záměru neslibuje nic dobrého.
Pandiona přinesli do ohromné prázdné chýše, široké nejméně třicet loktů v průměru a složili ho u prostředního sloupu, zády k širokému vchodu. Několik pochodní ze zpuchřelého dřeva, napuštěného palmovým olejem, které byly upevněny na sloupu, osvětlovalo jasně střed chýše. Stěny pod nízkými spadajícími okraji střechy se utápěly v polotemnu. Chýše byla plná žen — mladé dívky i stařeny seděly podél stěn v živém hovoru. Jakási stařena dala Pandionovi něčeho tmavého se napit, což jinocha rázem povzbudilo.
Z vydlabaného sloního klu se rozlehl ostrý třaslavý zvuk — v chýši nastalo ticho a všichni muži chvatně opustili místnost. Etrusk a Kidogo, kteří se pokoušeli zde zůstat, byli bez okolků vystrčeni do tmy. U vchodu se seskupilo několik ohyzdných stařen a zahradilo před zvědavými zraky vše, co se v chýši dělo. Kavi se usadil nedaleko chýše, rozhodnut stůj co stůj se nehnout až do konce tajemné věci. Kidogo se k němu připojil; cenil zuby a šklebil se — věřil způsobům léčení, pěstovaným u jižních národů.
Dvě dívky opatrně nadzvedly nemocného, posadily ho a opřely zády o sloup. Pandion se udiveně rozhlížel kolem, setkávaje se v polotmě s lesklými bělmy očí á zuby smějících se žen. Uvnitř chýše byly rozvěšeny svazky jakési aromatické rostliny. Široká girlanda obtáčela chýši kolem dokola po vnitřním lemu střechy, jemné větvičky téže křoviny oplétaly sloup, o nějž byl Pandion opřen. Všechno bylo prosyceno natrpklou a posilující vůni rostliny[82] — tato vůně dráždila a znepokojovala Pandiona a připomínala mu cosi nekonečně drahého a vábícího, ale nenávratně zapomenutého.
Přímo před Rekem se usadilo několik žen. Ve světle pochodní se bělaly dvě prohnuté trumpety ze sloních klů, tmavé bubny se černaly kulatými boky, byly to vydlabané špalky z kmene tlustých stromů.
Znovu zazněl třaslavý zvuk trumpet. Stařeny postavily před Pandiona zčernalou dřevěnou sošku ženy s hrubě zpracovanými mohutnými tvary.
Vysoké ženské hlasy zanotovaly tichou píseň — plynuly pomalé vlnky hrdelních tónů a tesklivých vzdechů, zrychlovaly se a nabývaly síly, rostly do šíře a zvedaly se do výše s prudkým tempem. Najednou těžký a zvučný úhoz na buben otřásl vzduchem. Pandion bezděky sebou trhl. Píseň umlkla, na hranici světla a stínu se objevila dívka v modrém plášti, kterou Pandion už znal. Vstoupila do kruhu osvětleného pochodněmi a jakoby nerozhodně se zastavila. Znovu se ozvala trouba a do jejího zasténání vpadlo několik stařen divokým zaječením. Dívka odhodila za sebe plášť a zůstala v pase, upleteném z věncoví vonných větviček.
Světlo pochodní přebíhalo po lesklé, tmavě bronzové pleti mlhavými odlesky. Iruminy oči byly silně podmalovány namodrale černou barvou, na rukou a na nohou se třpytily vyleštěné měděné kruhy, krátké černé vlasy v tvrdých prstencích se rozletěly po hladkých ramenou.
Bubny zarachotily stejnoměrně a dutě. Dívka se v taktu jejich pomalých úderů blížila k Pandionovi, tiše našlapujíc bosýma nohama, pružným, kočičím pohybem se naklonila nad soškou neznámé bohyně a vztáhla ruce v mučivém a vášnivém očekávání. Okouzlený Pandion sledoval každý Irumin pohyb. Teď nebylo v dívčině tváři ani stopy šelmovství — vážná, přísná, se zamračeným obočím jako by naslouchala hlasům svého srdce. Hned znehybněla, hned vzpínala ruce, ze široka je rozhazovala a stavěla se na špičky prstů, jako by se každá částečka jejího těla chtěla vznést do výše. Mladý Rek nikdy v životě nic takového neviděl — tajemný život proudící v rukou jako by splýval s oduševnělým výrazem dívčiny hlavy pozvednuté vzhůru.
Divoce zatroubily rohy ze slonové kosti. Náhlý ohlušující úder zarazil Pandionovi dech — měděné plechy, které udeřily o sebe, zahřměly a zazvonily vítězně a radostně, přehlušujíce trhaný rachot bubnů.
Dívka se prohnula v zádech jako vysoká lesklá duha. Pak se malinké nožky pomalu šinuly po hladce udusané podlaze — tanečnice se pohybovala po obvodu kruhu nesměle a nerozhodně, plna plachého zmatku.
Ozářena jasným světlem pochodní, dívka se zdála ulita z tmavého kovu. Couvajíc do pološera, pohybovala se jako lehký, téměř neviditelný stín.
Poplašný rachot bubnů se neustále zrychloval, měděné plechy hřměly divoce a pomalý tanec, poslušen těchto zběsilých zvuků, byl prudší a prudší.
Pevné štíhlé nohy se rychle rozletěly v taktu s hlubokým třaslavým zvukem mědi, splétaly se, zastavovaly a znovu plavně tančily, sotva se dotýkajíce země.
Ramena i vysoko zvednutá hruď byly nehybné a napjaté Iruminy ruce prosebné vztažené k soše bohyně se rytmicky a pomalu vlnily.
Vytrvalé bubnování rázem ustalo, hřmící měď zmlkla a jen tesklivé vzlyky trub rušily občas nastalé ticho, v němž zvonily a chrastily Iruminy náramky.
Pandiona překvapil zvláštní pohyb svalů pod hladkou dívčinou pokožkou. Nikde nevystupovaly výrazně, ale přelévaly se a vlnily jako voda v potoce, a linie Iruminina těla se před očima mladého sochaře promítaly v řadě neopakujících se proměn. Byl v nich ladný rytmus mořského prostoru a rozmáchlý, prudký rozběh větru po zlaté stepů
Prosba, která naplňovala každý dívčin pohyb na začátku tance, ustoupila nyní velitelskému úsilí. Pandionovi se zdálo, že před ním proudí sám plamen života v bronzových odlescích světla a mocného hřmění hudby.
V duši mladého Reka vyšlehla najednou znovu touha po životě, probudily se znovu zašlé tužby, otevřel se před ním prostorný a tajemný svět.
Trouby umlkly. Nízké a hrozivé rachocení bubnů splynulo s pronikavými skřeky žen, měděné plechy hřměly jako blízka bouře a najednou nastalo ticho. Pandion slyšel bušení vlastního srdce.
Dívka se vrhla vpřed a chvějící se a vysílená pustila najednou podél těla bezvládně ruce.
Kolena se jí podlomila, lesk v očích pohasl. Smutně vykřikla a klesla před soškou bohyně. Po pádu zůstala nehybně ležet, jen ňadra se dmula zrychleným dechem.
Omráčený Pandion sebou trhl. Prudký tanec byl přerušen výkřikem žalu.
Chýši naplnil ryk nadšených hlasů.
Čtyři ženy, šeptajíce nesrozumitelná slova, zvedly a odnesly Irumu do hloubi chýše. Starodávná socha byla okamžitě uklizena. Ženy se zvedly vzrušené, s hořícíma očima. Hlasitě mezi sebou hovořily a ukazovaly na cizince. Stařeny se u vchodu rozestoupily a propustily Kidoga a Kaviho, kteří se vrhli k příteli a začali se ho vyptávat. Ale mladý Řek nechtěl hned mluvit. Oba přátelé ho odnesli domů a Pandion dlouho ležel bez spánku pod dojmem neobyčejného tance.
81
Proso eleusine — africké proso s klasy plnými malých černých zrnek — přes hořkou chuť nejdůležitější africká obilnina.
82
Jelelešo — vonná rostlina sudánská, blízká ruskému tarchunu.