Vzpomínka na světlo

Silviana čekala venku, formálně oblečená, se štolou kronikářky a hůlkou, jako by se chystala na jednání věžové sněmovny.

„Až schůzka začne, postarej se o tohle,“ řekla Egwain a podala jí lístek.

„Ano, matko,“ odpověděla žena a zařadila se vpravo krok za Egwain. Ta se nemusela ani dívat, aby věděla, že Silviana s Gawynem si jeden druhého okatě nevšímají.

Na západním konci svého ležení našla Egwain hlouček Aes Sedai, které se mezi sebou dohadovaly. Egwain prošla mezi nimi a za ní zavládlo ticho. Štolba jí přivedl jejiho koně Pátrače, popudlivého grošovaného valacha, a když nasedala, pohlédla na Aes Sedai. „Pouze přísedící.“

To vyvolalo záplavu klidných ukázněných stížností, pronášených aessedaiovským autoritativním způsobem. Každá z nich si myslela, že má právo se setkání zúčastnit. Egwain na ně dál upírala pohled a ženy se pomalu utišily. Byly Aes Sedai; věděly, že hašteření jich není hodno.

Přísedící se shromáždily, a zatímco Egwain čekala, hleděla přes Merrilorské pole. Byla to rozlehlá trojúhelníková šajnarská lučina, na dvou stranách ohraničená sbíhajícími se řekami – Morou a Erinin – a na třetí lesem. Louku narušoval Dašar, skalnatý pahorek něco přes třicet kroků vysoký s příkrými stěnami, a na arafelské straně Mory výšiny Polov, necelých patnáct kroků vysoký kopec s plochým vrcholem, s mírnými úbočími na třech stranách a prudším svahem na straně u řeky. Na jihozápad od výšin Polov ležely mokřady a nedaleko nich mělčiny řeky Mory, známé jako Hawalský brod, příhodně položený mezi Arafelem a Šajnarem.

Nedaleko ležela ogierská država, naproti jakýmsi starým ruinám na severu. Egwain tam krátce po příjezdu vykonala zdvořilostní návštěvu, ale Rand ogiery na své setkání nepozval.

Vojska se shromažďovala. Ze západu, kde Rand rozbil ležení, se blížily prapory Hraničních států. Mezi nimi vlála i Perrinova zástava. Bylo zvláštní, že má Perrin vlastní prapor.

Z jihu se k místu setkání, ležícímu uprostřed pole, blížil Elainin průvod. Královna jela v čele. Její palác shořel, ale ona hleděla vpřed. Mezi Perrinem a Elain pochodovaly oddělené útvary Tairenů a Illiánců – Světlo, kdo tyto dvě armády nechal tábořit tak blízko u sebe? – které s sebou obě přiváděly téměř celé vojsko.

Nejlepší bude si pospíšit. Její přítomnost vládce uklidní a možná zabrání potížím. Nebude se jim líbit, že je poblíž tolik Aielů. Byli zde zástupci všech kmenů kromě Šaidů. Stále nevěděla, jestli podpoří Randa nebo ji. Zdálo se, že některé moudré Egwaininy prosby vyslyší, ale nikdo jí nic neslíbil.

„Podívej se támhle,“ řekla Saerin, která dojela k Egwain. „Pozvalas Mořský národ?“

Egwain zavrtěla hlavou. „Ne, myslela jsem, že pravděpodobnost, že se postaví proti Randovi, je příliš malá.“ Pravdou bylo, že po setkání s hledačkami větru v Tel’aran’rhiodu už neměla chuť znovu se zaplést do nějakého vyjednávání s nimi. Obávala se, že se vzbudí a zjistí, že prodala nejen svého prvorozeného, ale i samotnou Bílou věž.

Byla to úžasná podívaná, když se vynořovali z průchodů nedaleko Randova ležení, v pestrých šatech a s paními vln a mistry meče, kteří byli stejně hrdí jako monarchové.

Světlo, pomyslela si Elain. Zajímalo by mě, kdy se naposledy konalo tak ohromné setkání. Byly zde zastoupeny téměř všechny národy, mnohem víc než to, vzala-li v úvahu Mořský národ a Aiely. Chyběly jen Murandy, Arad Doman a země ovládané Seančany.

Poslední z přísedících koneěně nasedla a zařadila se vedle ní. Egwain, která dychtila vyrazit, ale neodvažovala se to dávat najevo, se pomalu rozjela směrem k místu setkání. Bryneovi vojáci se k ní připojili a vytvořili doprovod dusajících bot a vysoko zvednutých kopí. Bílé tabardy nesly znak plamene Tar Valonu, ale Aes Sedai nezastiňovaly. Způsob, jakým pochodovali, klad důraz na ženy v jejich středu. Jiná vojska se spoléhala na sílu paží. Bílá věž měla něco lepšího.

Všechny armády směřovaly k místu setkání uprostřed pole, kde Rand zakázal stavět stany. Tolik vojsk pohromadě na místě, které se skvěle hodí k útoku. Tohle by se opravdu nemělo zvrhnout.