Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Takže teď se ráda koupeš?“
„Přijala jsem to jako součást života,“ řekla. „Pokud mám žít v mokřinách, pak si osvojím pár mokřiňanských zvyků. Ty co nejsou hloupé.“ Její tón naznačoval, že většina z nich je.
„Co se děje?“ zeptal se Rand a přistoupil k ní.
„Děje?“
„Něco tě trápí, Aviendho. Vidím to v tobě, cítím to v tobě.“
Kriticky si ho prohlédla. Světlo, byla tak nádherná. „Bylo mnohem snazší tě zvládat, než jsi získal prastarou moudrost svého dřívějšího já, Rande al’Thore.“
„Opravdu?“ zeptal se s úsměvem. „Tehdy ses tak nechovala.“
„To jsem ještě byla malé dítě, nezkušené pokud jde o nekonečnou schopnost Randa al’Thora dovádět člověka k šílenství.“ Namočila ruce do vody a umyla si tvář. „To je dobře; kdybych věděla něco z toho, co přijde s tebou, možná bych si oblikla bílou a už ji nikdy nesundala.“
Usmál se, pak usměrnil, spředl vodu a vytáhl ze sudu proud tekutiny. Aviendha ustoupila a zvědavě to sledovala.
„Zdá se, že představa usměrňujícího muže už tě neznepokojuje,“ poznamenal, když rozprostřel vodu ve vzduchu a ohříval ji pramínkem ohně.
„Už není důvod se znepokojovat. Kdyby mě tvoje usměrňování znepokojovalo, chovala bych se jako muž, který odmítá zapomenout na ženinu hanbu poté, co splatila své to/z.“ Zahleděla se na něj.
„Nedokážu si představit, že by někdo mohl být tak zabedněný,“ řekl, odhodil šaty a přistoupil k ní. „Podívej. Tohle je pozůstatek té ‚prastaré moudrosti’, která tě očividně tak rozčiluje.“
Přitáhl dokonale ohřátou vodu k nim a roztříštil ji do husté spršky, z níž stoupal mlžný opar a která se kolem nich vířivě ovíjela. Aviendha se zajíkla a sevřela mu paži. Možná si na mokřiňanské způsoby postupně zvykala, ale voda v ní stále vyvolávala pocit znepokojení a zároveň úcty.
Rand proudem vzduchu popadl mýdlo, naloupal ho do vody a seslal na ně vír bublinek, který kroužil kolem jejich těl a zvedal jim vlasy do vzduchu, přičemž ty Aviendžiny zkroutil jako pilíř a pak jí je opět zlehka spustil na ramena.
Rand použil další vlnu teplé vody, aby smyl mýdlo, pak odsál většinu vody pryč a nechal jejich těla vlhká, ale ne mokrá. Vychrstl vodu zpátky do sudu a s náznakem zdráhavosti saidín pustil.
Aviendha lapala po dechu. „To… To bylo naprosto ztřeštěné a nezodpovědné.“
„Děkuju ti,“ řekl, vzal ručník a hodil jí ho. „Většinu z toho, co jsme ve věku pověstí dělali, bys pokládala za ztřeštěné a nezodpovědné. Byla to jiná doba, Aviendho. Usměrňovačů bylo mnohem víc a cvičili jsme se už od mládí. Nemuseli jsme znát věci, jako jak vést válku nebo zabíjet. Odstranili jsme bolest, hlad, utrpení, války. Místo toho jsme jedinou sílu používali k věcem, které bys možná považovala za obyčejné.“
„Jenom jste si mysleli, že jste odstranili válku,“ nakrčila Aviendha nos. „Pletli jste se. Vaše nevědomost vás oslabila.“
„Máš pravdu. Ale nejsem si jistý, jestli bych to chtěl změnit. Byla to spousta dobrých let. Dobrých desetiletí, dobrých staletí. Věřili jsme, že žijeme v ráji. Možná to bylo příčinou našeho pádu. Chtěli jsme, aby náš život byl dokonalý, a proto jsme přehlíželi nedokonalosti. Potíže sílily, protože se jim nikdo nevěnoval, a válka by možná byla nevyhnutelná, i kdyby nebyl Vrt nikdy vytvořen.“ Utřel se dosucha.
„Rande,“ řekla Aviendha. „Dnes budu žádat laskavost.“ Položila mu ruku na paži. Ruku měla drsnou, mozolnatou jako pozůstatek časů, kdy patřila k Děvám. Z Aviendhy nikdy nebude rozmazlená panička, jako jsou ty z cairhienského a tearského dvora. Rand s tím byl naprosto spokojen. Její ruce byly ruce, které vědí, co je práce.
„Jakou laskavost?“ zeptal se. „Nejsem si jistý, že bych ti dnes dokázal cokoli upřít, Aviendho.“
„Ještě si nejsem jistá, co to bude.“
„Nechápu.“
„Nemusíš to chápat,“ řekla. „A nemusíš mi slibovat, že budeš souhlasit. Jenom jsem měla pocit, že tě musím varovat, protože člověk nemá chystat léčky svému milenci. Laskavost, o kterou požádám, bude vyžadovat, abys změnil plány, možná drasticky, a bude to důležité.“
„Dobře…“
Přikývla, stejně záhadná jako vždy, a začala sbírat šaty, aby se oblékla.
Egwain ve snu obcházela zmrzlý skleněný sloup. Vypadal téměř jako sloup světla. Co to znamenalo? Nedokázala si to vyložit.
Obraz se změnil a ona našla kouli. Nějak věděla, že je to svět. Praskal. Zběsile ho omotávala provázky a snažila se, aby držel pohromadě. Dařilo se jí zabránit, aby se rozpadl, ale vyžadovalo to tak velkou námahu…
Vybledla ze snu a začala se probouzet. Okamžitě uchopila zdroj a spředla světlo. Kde to je?
Měla na sobě noční košili a ležela v posteli v Bílé věži. Ne ve svých komnatách, které se stále opravovaly po útoku vrahů. Součástí její pracovny byla i malá ložnice a ona se ke spánku ukládala tam.
Třeštila jí hlava. Matně si vzpomínala, jak se jí předchozího večera začaly klížit oči, když ve svém stanu na Merrilorském poli poslouchala hlášení o pádu Caemlynu. Někdy pozdě v noci Gawyn trval na tom, aby Nyneiva otevřela průchod do Bílé věže, aby se Egwain mohla vyspat v posteli, a ne na slamníku na zemi.
Vstala a v duchu reptala. Nejspíš měl pravdu, i když si vzpomínala, že ji jeho tón nesporně dráždil. Nikdo ho nenapomenul, dokonce ani Nyneiva ne. Egwain si promnula spánky. Bolest hlavy nebyla tak zlá jako ty, které mívala, když se o ni „starala“ Halima, ale přesto byla silná. Její tělo jí nepochybně dávalo najevo nespokojenost s nedostatkem spánku, který mu v posledních týdnech upírala.
O chvíli později – oblečená, umytá a cítící se o něco lépe – opustila své pokoje a našla Gawyna, jak sedí u Silvianina stolu, pročítá hlášení a vůbec si nevšímá novicky, která postává u dveří.
„Kdyby viděla, že to děláš, pověsila by tě za palce u nohy z okna,“ řekla Egwain suše.
Gawyn nadskočil. „Není to hlášení z její hromádky,“ namítl. „Je to nejnovější zpráva od mojí sestry o Caemlynu. Před pár minutami pro tebe přišla průchodem.“
„A ty si ji čteš?“
Zrudl. „Ať shořím, Egwain. Je to můj domov. Nebyla zapečetěná. Myslel jsem…“
„To je v pořádku, Gawyne,“ povzdechla si. „Ukaž, co tam stojí.“
„Moc toho není,“ zaškaredil se a podal jí ho. Kývl na novicku a ta odcupitala pryč. O chvilku později se dívka vrátila s podnosem, na němž bylo scvrklé ovoce, chléb a džbánek mléka.
Egwain se posadila ke stolu ve své pracovně, aby se najedla. Novicka odešla a Egwain pocítila provinilé bodnutí. Většina Aes Sedai a vojáků z Věže tábořila ve stanech na Merrilorském poli, zatímco ona jedla ovoce, třebaže staré, a spala v pohodlné posteli?
Nicméně Gawynovy argumenty dávaly smysl. Když si všichni mysleli, že je ve svém stanu na poli, pak případní vrazi udeří tam. Poté, co málem zemřela při útoku seančanských zabijáků, byla ochotná připustit pár bezpečnostních opatření navíc. Zvláště těch, které jí umožňovaly se v noci pořádně vyspat.
„Ta Seančanka,“ řekla Egwain s pohledem upřeným do poháru. „Ta s tím Illiáncem. Mluvil jsi s ní?“
Přikývl. „Nechal jsem je hlídat několika gardisty. Nyneiva se za ně svým způsobem zaručila.“
„Svým způsobem?“
„Několika různými výrazy tu ženu označila za hlupačku, ale řekla, že ti pravděpodobně nijak úmyslně neublíží.“