Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Zavrtěla hlavou.
„Tak dobře. Alespoň si tentokrát nemusím dělat starosti, že umrzneš.“
„Ano. Ale možná umřu nudou, Rande al’Thore, jestli nepřestaneš žvanit.“
Vzala ho za ruku a jemně, ale rozhodně ho odtáhla zpátky do stanu – a křik Děv byl hlasitější a urážlivější a veselejší zároveň.
„Myslím si, že to způsobuje nějaký ter’angrial,“ řekla Pevara. Krčila se s Androlem v zadní místnosti jednoho ze skladišť v Černé věži a ta pozice jí nepřipadala právě pohodlná. Místnost byla cítit prachem, zrním a dřevem. Většina staveb v Černé věži byla nová a tato nebyla výjimkou a její cedrová prkna byla ještě čerstvá.
„Ty znáš ter’angrial, který by mohl bránit otvírání průchodů?“ zeptal se Androl.
„Žádný konkrétní neznám,“ odvětila Pevara a přesunula se do pohodlnější pozice. „Ale všeobecně se má za to, že to, co o ter’angrialech víme, je jen velice malá část toho, co se o nich vědělo kdysi. Musí existovat tisíce různých ter’angrialu, a jestli je Taim temný druh, má přístup k Zaprodancům – kteří mu nejspíš můžou vysvětlit použití a smysl věcí, o kterých si můžeme nechat jen zdát.“
„Takže ten ter’angrial musíme najít,“ řekl Androl. „Zablokovat ho, nebo alespoň přijít na to, jak pracuje.“
„A utéct?“ zeptala se Pevara. „Copak ses už nerozhodl, že odejít by byla hloupost?“
„Tedy… ano,“ přiznal Androl.
Soustředila se a dokázala zachytit záblesky toho, nač myslí. Slyšela, že strážcovské pouto umožňuje empatické spojení. Toto jí připadalo hlubší. On byl… ano, opravdu toužil po tom, aby mohl vytvářet průchody. Bez nich si připadal odzbrojený.
„Je to moje nadání,“ řekl zdráhavé. Věděl, že ona se nakonec dobere důvodu. „Můžu dělat průchody. Alespoň jsem mohl.“
„Opravdu? S tím, jak jsi silný v jediné síle?“
„Nebo slabý?“ zeptal se. Cítila něco málo z toho, co si myslí. Přestože se se svou slabostí smířil, dělal si starosti, že z toho důvodu není vhodný vůdce. Zvláštní směsice sebedůvěry a ostychu.
„Ano,“ pokračoval. „Cestování vyžaduje velkou moc v jediné síle, ale já dokážu dělat velké průchody. Než se to tady všechno pokazilo, ten největší, co jsem udělal, byl široký deset kroků.“
Pevara zamžikala. „To určitě přeháníš.“
„Ukázal bych ti to, kdybych mohl.“ Znělo to zcela upřímně. Buď říkal pravdu, nebo tomu věřil kvůli svému šílenství. Mlčela, neboť si nebyla jistá, jak se k tomu postavit.
„To je v pořádku,“ řekl. „Já vím, že se mnou něco… není v pořádku. S většinou z nás. Můžeš se na moje průchody zeptat ostatních. To, že mi Koteren říká poslíček, má svůj důvod. Je to proto, že jediné, v čem jsem dobrý, je dostávat lidi z jednoho místa na druhé.“
„To je pozoruhodné nadání, Androle. Jsem si jistá, že Věž by byla nadšená, kdyby ho mohla prostudovat. Zajímalo by mě, kolik lidí se s takovým nadáním narodilo, ale nikdy to nezjistili, protože jsme neznali tkaniva pro cestování?“
„Já nepůjdu do Bílé věže, Pevaro,“ řekl s důrazem na slovo Bílé.
Změnila téma. „Toužíš po cestování, ale Černou věž opustit nechceš. Tak co na tom ter’angrialu záleží?“
„Průchody by byly… užitečné,“ řekl Androl.
Na něco myslel, ale ona to nedokázala zachytit. Rychlý záblesk obrazů a dojmů.
„Ale když nikam nejdeme..namítla.
„Byla bys překvapená,“ odvětil a zvedl hlavu, aby vyhlédl přes okenní římsu do uličky. Venku mrholilo; déšť konečně polevil. Obloha však byla stále temná. Úsvit nastane až za pár hodin. „Dělal jsem… pokusy. Vyzkoušel jsem pár věcí, které, myslím, ještě nikdo nezkusil.“
„Pochybuju, že jsou věci, které nikdo nikdy nezkusil,“ řekla. „Zaprodanci mají přístup k vědění celých věků.“
„Opravdu si myslíš, že by tady do toho mohl být některý z nich zapletený?“
„Proč ne?“ zeptala se. „Kdyby ses připravoval na Poslední bitvu a chtěl se ujistit, že ti tvoji protivníci nedokážou vzdorovat, nechal bys spoustu usměrňovačů společně cvičit, navzájem se učit a zesílit?“
„Ano,“ řekl. „Nechal, a pak bych je ukradl.“
Pevara zavřela pusu. To byla nejspíš pravda. Rozhovor o Zaprodancích Androla znepokojoval; cítila jeho myšlenky jasněji než předtím.
Tohle pouto bylo nepřirozené. Musí se ho zbavit. A pak by jí nevadilo, kdyby se s ním spojila řádně.
„Já na sebe nevezmu odpovědnost za tuhle situaci, Pevaro,“ řekl Androl, zatímco opět vykukoval ven. „Ty ses se mnou spojila první.“
„Potom, co jsi zradil důvěru, kterou jsem v tebe vložila, když jsem ti nabídla kruh.“
„Neublížil jsem ti. Cos čekala, že se stane? Nebylo účelem kruhu umožnit nám spojit své síly?“
„Tahle hádka je bezpředmětná.“
„To říkáš jenom proto, že prohráváš.“ Prohlásil to klidně a také klidný byl. Začínala si uvědomovat, že není snadné ho rozčílit.
„Říkám to, protože je to pravda,“ opáčila. „Nesouhlasíš?“
Cítila jeho pobavení. Viděl, jak se chopila otěží rozhovoru. A… kromě toho, že byl pobavený, to na něj asi i udělalo dojem. Přemýšlel o tom, že se musí naučit to, co dělá ona.
Vnitřní dveře do místnosti zavrzaly a dovnitř nahlédla Leiš. Byla to bělovlasá žena, kyprá a milá, která tvořila nezvyklý protějšek mrzutého aša’mana Kanlera, za nějž byla vdaná. Kývla na Pevaru na znamení toho, že uplynula půlhodina, a pak zavřela dveře. Kanler se údajně s tou ženou spojil a udělal z ní jakéhosi… co? Ženského strážce?
U těchto mužů bylo všechno obráceně. Pevara se domnívala, že dokáže najít smysl v tom, když jste se spojili s manželem, už jenom proto, že vás mohlo uklidňovat, když jste věděli, kde je ten druhý, ale připadalo jí nesprávné využívat pouto k takovýmto světským účelům. Byla to věc určená pro Aes Sedai a strážce, ne pro manželky a manžele.
Androl ji pozoroval a očividně se snažil přijít na to, nač myslí – přestože to byly dostatečně složité myšlenky, aby s tím měl potíže. Byl to tak zvláštní muž, tenhle Androl Genhald. Jak dokázal tak plně propojit odhodlání a ostych jako dvě vzájemně propletená vlákna? Dělal, co bylo třeba, a celou dobu se trápil tím, že by to neměl dělat právě on.
„Taky se nechápu,“ řekl.
Také byl nesnesitelný. Jak to, že tak dobře rozuměl tomu, nač ona myslí? Ona musela jeho myšlenky lovit.
„Můžeš na to pomyslet znovu?“ řekl. „Nezachytil jsem to.“
„Pitomče,“ zamumlala Pevara.
Androl se usmál a pak znovu vykoukl přes okenní římsu.
„Ještě není čas,“ řekla Pevara.
„Víš to jistě?“
„Ano,“ přikývla. „A jestli budeš pořád vykukovat, mohl bys ho odstrašit, až doopravdy přijde.“
Androl se zdráhavé znovu skrčil.
„A teď,“ řekla Pevara. „Až přijde, budeš mě muset nechat ujmout se velení.“
„Měli bychom se propojit.“
„Ne.“ Ona se mu znovu nevydá do rukou. Ne poté, co se stalo posledně. Zachvěla se a Androl se na ni podíval.
„Jsou tady velice dobré důvody,“ řekla, „proč se nepropojit. Nechci tě urazit, Androle, ale tvoje schopnosti nejsou dost velké, aby ten obchod stál za to. Bude lepší, když budeme dva. Musíš se s tím vyrovnat. Co bys měl na bojišti raději? Jednoho vojáka? Nebo dva – kde jeden je jen o něco méně schopný – které můžeš pověřit různými úkoly a povinnostmi?“