Vzpomínka na světlo

Počkat. Jedna z nich se oddělila od ostatních. Byla už skoro tady. Aviendha?

Rand vstal, došel ke vchodu do stanu a odhrnul chlopně.

Ztuhla těsně před vchodem, jako by měla v úmyslu se proplížit dovnitř. Zvedla bradu a pohlédla mu do očí.

Náhle se nocí rozlehl křik. Až teď si uvědomil, že tu nejsou jeho stráže. Děvy se nicméně utábořily nedaleko jeho stanu a zdálo se, že na něj pokřikují. Ne radostně, jak očekával. Křičely urážky. Hrozné. Několik z nich mu vřískavě sdělovalo, co udělají s jistými částmi jeho děla, až ho dostanou.

„Co to má znamenat?“ zamumlal.

„Nemyslí to vážně,“ řekla Aviendha. „Pro ně je to symbol toho, že mě odvádíš z jejich řad – ale já už jsem jejich řady opustila, abych se přidala k moudrým. Je to… záležitost Děv. Ve skutečnosti je to znamení úcty. Kdyby tě neměly rády, nechovaly by se tak.“

Aielové. „Počkat,“ řekl. „Jak jim tě odvádím?“

Aviendha mu pohlédla do očí, ale do tváří jí stoupl ruměnec. Aviendha? Červenat se? To bylo nečekané.

„Už bys to měl chápat,“ řekla. „Kdybys věnoval pozornost tomu, co jsem ti o nás říkala…“

„Naneštěstí jsi měla za studenta úplnýho pitomce.“

„Tak to máš štěstí, že jsem se rozhodla rozšířit svoji výuku.“ Popošla o krok blíž. „Je spousta věcí, které tě ještě musím naučit.“ Zrudla ještě víc.

Světlo. Byla překrásná. Ale stejně tak Elain… a stejně tak Min… a…

Byl hlupák. Světlem zaslepený hlupák.

„Aviendho,“ řekl. „Miluju tě, opravdu tě miluju. Ale to je problém, Světlo to spal! Miluju vás všechny tři. Nemyslím, že bych to mohl přijmout a vybrat…“

Najednou se rozesmála. „Ty jsi hlupák, je to tak, Rande al’Thore?“

„Často. Ale co…“

„Jsme první sestry, Rande al’Thore, Elain a já. Až ji poznáme lip, Min se k nám připojí. My tři se budeme dělit o všechno.“

První sestry? Měl to tušit, vzhledem k tomu neobvyklému poutu. Zvedl ruku k hlavě. My se o tebe podělíme, řekly mu.

Opustit čtyři spojené ženy a zanechat po sobě bolest bylo už tak zlé, ale tři spojené ženy, které ho milují? Světlo, nechtěl jim působit bolest!

„Říkají, že ses změnil,“ pokračovala Aviendha. „Za tu krátkou dobu, co jsem zpátky, o tom mluvilo tolik lidí, že už mě skoro začalo unavovat to poslouchat. Nu, možná se tváříš klidně, ale klidný nejsi. Je představa, že budeš s námi třemi, tak strašná?“

„Já to chci, Aviendho. Měl bych si nařezat, protože to chci. Ale ta bolest…“

„Přijal jsi ji, ne?“

„Nebojím se vlastní bolesti. Ale té vaší.“

„Takže jsme tak slabé, že nevydržíme co ty?“

Výraz v jejích očích ho znervózňoval.

„Samozřejmě že ne,“ řekl Rand. „Ale jak můžu přát bolest těm, které miluju?“

„Ta bolest je naše a my ji musíme přijmout,“ odvětila a zvedla bradu. „Rande al’Thore, tvé rozhodnutí je prosté, ačkoli se snažíš si ho ztížit. Vyber si ano, nebo ne. Ale varuju tě; jsme to my tři, nebo žádná. Nedovolíme ti, abys vstoupil mezi nás.“

Zaváhal a pak – připadaje si jako naprostý smilník – ji políbil. Děvy, které je, aniž si to uvědomoval, sledovaly, za nimi začaly vykřikovat hlasitější urážky, ačkoli v nich nyní slyšel zároveň i nesourodou radost. Ukončil polibek, pak se natáhl a rukou vzal Aviendžinu tvář do dlaně. „Jste zatracení blázni. Všechny tři.“

„Tak to je dobře. Jsme si nyní rovni. Měl bys vědět, že jsem teď moudrá.“

„Tak to si možná nejsme rovni,“ řekl Rand, „protože já teprve teď začínám chápat, jak málo moudrý jsem já.“

Aviendha si odfrkla. „Dost řečí. Teď si mě vezmeš do postele.“

„Světlo!“ prohlásil. „Nejsi trochu troufalá? Tak to dělají Aielové?“

„Ne,“ odpověděla a znovu zrudla. „Já jenom… nejsem v tomhle moc zkušená.“

„To jste si rozhodly vy tři, že? Která z vás za mnou přijde?“

Zaváhala a pak přikývla.

„Já nikdy nebudu mít na výběr, že ne?“

Zavrtěla hlavou.

Zasmál se a přitáhl si ji blíž. Nejprve byla ztuhlá, ale pak se k němu přitiskla. „Takže s nima musím nejdřív bojovat?“ Kývl na Děvy.

„To je jen na svatbu, když se rozhodneme, že jsi hodný manželství, hlupáku. A budou to naše rodiny, ne příslušníci našeho společenstva. Tys na hodinách vážně nedával pozor, co?“

Pohlédl na ni. „No, jsem rád, že se nebude bojovat. Nejsem si jistý, kolik mám času, a doufal jsem, že se dnes v noci trochu vyspím. Nicméně…“ Spatřil výraz vjejích očích ajeho hlas se vytratil. „Já… se nevyspím, že ne?“