Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Ano,“ přikývl Emarin. „Tohle bude problém, že ano? Nemyslíš si, že bychom prostě mohli dát Androla Taimovi a hodit to na něj?“
„Androl?“ odfrkl si Dobser. „Poslíček? Že by sejmul dva aša’many? Tomu by nikdo nevěřil. Nikdo.“
„Správná poznámka, pane Dobsere,“ řekl Emarin.
„Tak jim prostě dej tu Aes Sedai,“ navrhl Dobser a ukázal na ni prstem.
„Tu bohužel potřebuji. Jsem v bryndě. Vážně v pěkné bryndě.“
„No,“ řekl Dobser, „možná bych se za tebe mohl u M’Haela přimluvit. Víš, urovnat to.“
„To bych velice ocenil,“ řekl Emarin, vzal od stěny židli, postavil ji a další pak před ni. Posadil se a pokynul Dobserovi, aby učinil totéž. „Androle, udělej něco užitečného. Sežeň pro pana Dobsera a mě něco k pití. Čaj. Dáváš si cukr?“
„Ne,“ odpověděl Dobser. „Vlastně jsem zaslech, že je tady někde víno…“
„Víno, Androle,“ luskl Emarin prsty.
Nu, pomyslel si Androl, nejlepší bude hrát svoji roli. Uklonil se, zabodl se do Dobsera promyšleným zamračeným pohledem a pak ze zásobárny přinesl pár pohárů a víno. Když se vrátil, Dobser s Emarinem spolu přátelsky klábosili.
„Rozumím,“ říkal Emarin. „Bylo tak těžké najít v Černé věži pořádnou pomoc. Pochop, utajit svou totožnost je pro mě nanejvýš důležité.“
„To chápu, můj pane,“ přikývl Dobser. „Vždyť kdyby někdo jiný věděl, že mezi sebou máme vznešenýho pána z Tearu, nebylo by patolízalům konce. To ti teda řeknu! A M’Haelovi, tomu by se nelíbilo, kdyby tady byl někdo tak důležitej. To teda ne!“
„Takže chápeš, proč si musím udržovat odstup,“ vysvětlil Emarin, natáhl ruku a vzal si pohár, do kterého Androl naléval víno.
Vznešený pán z Tearu? pomyslel si Androl pobaveně. Zdálo se, že to Dobser hltá stejně jako pálenku.
„A my jsme si všichni mysleli, že Logainovi podlízáš, protože jsi pitomec!“ řekl Dobser.
„Bohužel to tak muselo být. Kdybych s Taimem trávil příliš mnoho času, hned by mě prohlédl. Takže jsem byl nucen vystačit si s Logainem. On a ten chlapík Drak jsou oba zjevně sedláci a urozeného člověka by nepoznali.“
„Řeknu ti, můj pane, že jsem měl podezření.“
„Jak jsem si myslel,“ řekl Emarin a napil se vína. „Abych dokázal, že není otrávené,“ vysvětlil, než pohár předal Dobserovi.
„To je dobrý,“ odpověděl Dobser. „Já ti věřím.“ Hltavě víno vypil. „Když nemůžeš věřit samotnýmu vznešenýmu pánovi, tak komu, je to tak?“
„Přesně tak,“ souhlasil Emarin.
„Řeknu ti todle,“ pokračoval Dobser, natáhl ruku s pohárem a zakýval jím, aby mu Androl dolil, „budeš si muset najít nějakej jinej způsob, jak se od Taima držet dál. Následovat Logaina už nebude fungovat.“
Emarin se dlouze zamyšleně napil z poháru vína. „Taim ho má. Chápu. Myslel jsem si, že to tak bude. To, jak se Welyn a ostatní chovají, to prozrazuje.“
„Jo,“ řekl Dobser a dovolil Androlovi, aby mu znova naplnil pohár. „Logain je ale silný. Obrátit chlapa, jako je on, dá spoustu práce. Silná vůle, chápeš? Bude to trvat pár dní. Ale stejně by ses mohl Taimovi přiznat a vysvětlit mu, na co se chystáš. Pochopí to a pořád říká, že lidi jsou mu víc k užitku, když je nemusí obracet. Nevím proč. Ale není jiná možnost, než Logaina obrátit. Je to hrozný zážitek.“ Dobser se otřásl.
„Tak si s ním tedy půjdu promluvit, pane Dobsere. Nemohl by ses náhodou za mne zaručit? Já se… postarám, abys za námahu dostal zaplaceno.“
„Jistě, jistě,“ řekl Dobser. „Proč ne?“ Vyklopil do sebe víno a pak se vrávoravě zvedl. „Asi zrovna kontroluje Logaina. Vždycky to touhle dobou v noci dělá.“
„A kde to je?“ zeptal se Emarin.
„V tajných místnostech,“ řekl Dobser. „V základech, co stavíme. Znáš tu východní část, kde se to po tom všem kopání sesypalo? Nic se nesesypalo, to byla jenom zástěrka, pro tu práci navíc. A…“ Dobser se zarazil.
„A to by stačilo,“ prohlásila Pevara, opět muže spoutala vzduchem a zacpala mu uši. Se založenýma rukama pohlédla na Emarina. „Velmi působivé.“
Emarin skromně roztáhl ruce. „Vždycky jsem měl nadání na to, aby se se mnou lidé cítili uvolněně. Po pravdě řečeno jsem Dobsera nenavrhl proto, že jsem si myslel, že bude snadné ho podplatit. Vybral jsem ho pro jeho… no, menší rozpoznávací schopnosti.“
„Obrácení ke Stínu nikoho z hlouposti nevyléčí,“ řekl Androl. „Ale když jsi to dokázal udělat takhle, tak proč jsme ho vlastně museli přepadnout?“
„Je to otázka ovládnutí situace, Androle,“ vysvětlil Emarin. „Muži, jako je Dobser, se nemůžeš postavit v jeho prostředí, obklopenému kamarády, kteří jsou chytřejší než on. Museli jsme ho vyděsit, nechat ho svíjet a pak mu nabídnout cestu, jak se z toho vykroutit.“ Emarin zalétl pohledem k Dobserovi a zaváhal. „Kromě toho nemyslím, že bychom chtěli riskovat, že půjde za Taimem, což by klidně mohl udělat, kdybych za ním zašel soukromě, aniž bych mu hrozil násilím.“
„A teď?“ zeptala se Pevara.
„Teď,“ řekl Androl, „ty tři nalejeme něčím, po čem budou spát až do Bel Tinu. Seženeme Nalaama, Kanlera, Evina a Jonnetha. Počkáme, až Taim Logaina zkontroluje; pronikneme dovnitř, zachráníme ho a sebereme Stínu Černou věž zpátky.“
Chvíli stáli mlčky, v místnosti osvětlené mihotavým světlem jediné lampy. Do oken bušil déšť.
„Dobrá,“ řekla Pevara, „když nenavrhuješ nic těžkého, Androle…“
Rand otevřel oči do snu, trochu překvapený, že usnul. Aviendha ho konečně nechala zdřímnout. Po pravdě řečeno si asi také dopřávala spánek. Vypadala stejně unavená jako on. Možná víc.
Vyškrábal se na nohy na louce s uschlou trávou. Cítil její starosti nejen skrz pouto, ale i podle toho, jak ho držela. Aviendha byla bojovnice, válečnice, ale dokonce i válečník občas potřebuje něco, čeho se může držet. Světlo ví, že on ano.
Rozhlédl se. Nepřipadalo mu to jako Tel’aran’rhiod, ne zcela. Mrtvá louka se táhla do dálky všemi směry, nejspíš do nekonečna. Toto nebyl skutečný svět snů; byl to střípek snu, svět stvořený mocným snílkem nebo tím, kdo chodí ve snu.
Rand vyrazil vpřed a pod nohama mu křupalo uschlé listí, přestože zde nerostly žádné stromy. Pravděpodobně by se mohl poslat zpátky do vlastních snů; přestože v chození ve snech nebyl nikdy tak dobrý jako mnozí ze Zaprodanců, toto by dokázal. Zvědavost ho však hnala vpřed.
Neměl bych tady být, napadlo ho. Vztyčil jsem ochrany. Jak se na tohle místo dostal a kdo ho vytvořil? Měl určité podezření. Byla zde jedna osoba, která střípky snu často používala.
Rand někde poblíž cítil čísi přítomnost. Kráčel dál, neotáčel se, ale věděl, že nyní někdo jde vedle něj.
„Eláne,“ řekl Rand.
„Luisi Therine.“ Elan měl stále své nejnovější tělo, vysokého pohledného muže, oblečeného v červené a černé. „Umírá to a brzy bude vládnout prach. Prach… a pak nic.“
„Jak jsi překonal moje ochrany?“
„Nevím,“ řekl Moridin. „Věděl jsem, že pokud vytvořím tohle místo, ty se v něm ke mně připojíš. Nemůžeš se mi vyhýbat. Vzor to nedovolí. Přitahuje nás to k sobě, tebe a mě. Znovu a znovu a znovu. Dvě lodě, kotvící u stejné pláže, které do sebe při každém přílivu narážejí.“
„Poetické,“ řekl Rand. „Vidím, žes Mierin konečně pustil z vodítka.“
Moridin se zastavil a Rand také a pohlédl na něj. Zuřivost jako by z muže vycházela ve žhavých vlnách.