Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Ona přišla za tebou?“ zeptal se Moridin důrazně.
Rand nic neřekl.
.Nepředstírej, žes věděl, že je pořád naživu. Nevěděls to, nemohls to vědět.“
Rand zachovával mlčení. Jeho city, pokud šlo o Lanfear – nebo jak si nyní říkala -byly složité. Luis Therin jí pohrdal, ale Rand ji znal především jako Seléné a míval ji rád – přinejmenším do té doby, než se pokusila zabít Egwain a Aviendhu.
Vzpomínky na ni jej přiměly myslet na Moirain a nutily ho doufat v něco, v co by doufat neměl.
Pokud Lanfear stále žije… mohla by i Moirain?
S klidnou sebedůvěrou se Moridinovi postavil. „Její propuštění je teď zbytečné,“ řekl Rand. „Už nade mnou nemá žádnou moc.“
„Ano,“ řekl Moridin. „Věřím ti. Ona ne, ale myslím, že vůči té ženě, kterou sis vybral, pořád cítí nějakou… zlost. Jak že se jmenuje? Ta co si říká Aielanka, ale nosí zbraně?“
Rand se tímto pokusem nenechal vyprovokovat.
„Mierin tě teď stejně nenávidí,“ pokračoval Moridin. „Myslím, že tě obviňuje z toho, co se jí stalo. Měl bys jí říkat Cyndane. Bylo jí zakázáno používat jméno, které si dala.“
„Cyndane…“ řekl Rand a zkoušel to slovo na jazyku. „‚Poslední šance‘? Vidím, že tvůj pán získal smysl pro humor.“
„Nemělo to být humorné,“ odpověděl Moridin.
„Ne, myslím, že nemělo.“ Rand se zahleděl na nekonečnou krajinu uschlé trávy a listí. „Je těžké si představit, že jsem se tě zpočátku tak bál. Pronikal jsi tehdy do mých snů, nebo jsi mě bral do jednoho z těch snových střípků? Nikdy jsem na to nedokázal přijít.“
Moridin nic neřekl.
„Pamatuju si, jak jednou…“ řekl Rand. „Seděl jsem u ohně, obklopený nočními můrami, které mi připadaly jako Tel aran’rhiod. Nebyl bys schopný někoho plně vtáhnout do světa snů, ale já přesto nejsem schopný tam vstoupit sám.“
Moridin, jako mnoho Zaprodanců, obvykle do 7el‘aran’rhiodu vstupoval ve fyzickém těle, což bylo nebezpečné. Někteří tvrdili, že vstupovat v těle je zlo, že ztrácíš část svého lidství. Také to ale člověka dělalo mocnějším.
Moridin nijak nenaznačil, co se té noci stalo. Rand si na ty dny, kdy cestoval do Tearu, pamatoval jen matně. Pamatoval si noční vize, vize svých přátel nebo rodiny, snažících se ho zabít. Moridin… Išamael… ho proti jeho vůli vtahoval do snů, protínajících se s Tel’aran’rhiodem.
„V té době jsi byl šílený,“ řekl Rand tiše s pohledem upřeným do Moridinových očí. Téměř viděl oheň, který tam plál. „Pořád jsi šílený, je to tak? Jenom to ovládáš. Nikdo by mu nemohl sloužit, aniž by nebyl aspoň trochu šílený.“
Moridin popošel vpřed. „Vysmívej se, jak chceš, Luisi Therine. Toto je úsvit konce. Všechno podlehne velkému dusivému Stínu, bude nataženo, rozerváno, zardoušeno.“
Rand také vykročil, přímo k Moridinovi. Byli stejně vysocí. „Nenávidíš se,“ zašeptal Rand. „Cítím to v tobě, Eláne. Kdysi jsi mu sloužil kvůli moci; teď to děláš, protože jeho vítězství – a konec všech věcí – je jediné vysvobození, kterého se ti kdy dostane. Raději bys nebyl, než dál byl sebou. Musíš vědět, že on tě nepropustí. Nikdy. Tebe ne.“
Moridin se ušklíbl. „Než tohle skončí, dovolí mi tě zabít, Luisi Therine. Tebe a tu zlatovlásku a tu Aielanku a tu mrňavou tmavovlásku…“
„Děláš, jako by tohle byl souboj mezi tebou a mnou, Eláne,“ přerušil ho Rand.
Moridin zaklonil hlavu a rozesmál se. „Jistěže je! Toho sis ještě nevšiml! Při krvavých vodopádech, Luisi Therine! Je to o nás dvou. Tak jako v minulých věcích, znovu a znovu, spolu navzájem bojujeme. Ty a já.“
„Ne,“ řekl Rand. „Tentokrát ne. Já jsem s tebou skončil. Musím vybojovat důležitější bitvu.“
„Nesnaž se…“
Skrz mraky nad jejich hlavami prorazilo slunce. Ve světě snů často žádné sluneční světlo nebylo, ale nyní zalévalo Randovo okolí.
Moridin klopýtavě ustoupil. Vzhlédl ke světlu, pak upřel pohled na Randa a přimhouřil oči. „Nemysli si… nemysli si, že uvěřím tvým hloupým trikům, Luisi Therine. Weiramonem otřáslo, co jsi s ním provedl, ale není tak složité držet saidín a poslouchat, jak lidská srdce buší stále rychleji.“
Rand napřel svou vůli. Praskající uschlé listí se mu u nohou začalo měnit, opět zezelenalo a skrz listí vyrazila stébla trávy. Zeleň se šířila od něj dál jako rozlitá barva a mračna nad hlavou odhřměla pryč.
Moridin vytřeštil oči. Klopýtl, pohled upřený na oblohu a ustupující mraky… Rand cítil jeho ohromení. Toto byl Moridinův snový střípek.
Aby však mohl někoho vtáhnout dovnitř, musel ho umístit blízko Tel’aran’rhiodu. Tato pravidla platila. Také zde bylo něco jiného, něco, co se týkalo spojení mezi nimi dvěma…
Rand vyrazil vpřed a zvedl ruce k obloze. Tráva rašila ve vlnách, z hlíny rozkvétaly červené květy, jako by se sama země zardívala. Bouře se utišila a světlo spálilo temná mračna.
„Pověz svému pánovi!“ přikázal Rand. „Pověz mu, že tento boj nebude jako ostatní. Pověz mu, že jeho nohsledi už mě unavují, že s jeho bezvýznamnými hrátkami s pěšáky jsem skončil. Pověz mu, že si jdu pro NĚJ!“
„Tohle není správné,“ řekl viditelně otřesený Moridin. „Tohle není…“ Chvilku stál pod planoucím sluncem a hleděl na Randa, a pak zmizel.
Rand zhluboka vydechl. Tráva kolem něj uschla, mračna se skokem vrátila, sluneční světlo vybledlo. Přestože Moridin odešel, bylo obtížné udržovat krajinu proměněnou. Rand se nahrbil, lapal po dechu a vzpamatovával se z toho vypětí.
Když si tady přál, aby něco byla pravda, mohlo se to splnit. Kéž by to bylo tak snadné i ve skutečném světě.
Zavřel oči a poslal se pryč, aby se ještě trochu vyspal, než bude muset vstát. Vstát a zachránit svět. Pokud může.
V deštivé noci se Pevara krčila vedle Androla. Plášť měla úplně promočený. Znala pár tkaniv, která by tady mohla být k užitku, ale neodvažovala se usměrňovat. Společně s ostatními se chystala čelit obráceným Aes Sedai a ženám z černého adžah. Kdyby usměrňovala, mohly by to vycítit.
„Rozhodně to místo střeží,“ zašeptal Androl. Zem před nimi se rozestupovala a měnila na rozsáhlý prostor stěn a příkopů, podobající se bludišti. Toto byly základy toho, co se nakonec stane Černou věží. Pokud Dobser mluvil pravdu, v základech byly vybudovány další prostory – tajné místnosti, které už jsou hotové a při výstavbě věže samotné dál zůstanou tajemstvím.
Nedaleko od nich stála a klábosila dvojice Taimových aša’manů. Přestože se snažili vypadat nenuceně, počasí jim to kazilo. Kdo by se za takové noci dobrovolně rozhodl zůstat venku? Navzdory tomu, že je osvětlovala záře koše se žhavým uhlím a tkanivo vzduchu od nich odvádělo proudy deště pryč, byla jejich přítomnost podezřelá.
Stráže. Pevara se pokusila tu myšlenku poslat přímo Androlovi.
Fungovalo to. Cítila, jak ho překvapilo, když ta myšlenka pronikla do jeho vlastních.
Něco se rozmazaně vrátilo. Měli bychom využít příležitosti.
Ano, poslala zpátky. Příští myšlenka však byla příliš složitá, takže ji zašeptala. „Jak to, že jste si nikdy nevšimli, že nechává základy v noci hlídat? A pokud tady opravdu jsou tajné místnosti, pracovalo by se na nich v noci.“