Vzpomínka na světlo

„Setkali jsme se s urozeným pánem Drakem,“ pokračoval Welyn. „Dohlíží na Hraniční státy a připravuje se na útok lidstva proti Stínu. Shromáždil pod svůj prapor armády všech zemí. Není tu nikdo, kdo by ho nepodporoval, tedy samozřejmě kromě Seančanů – ale ty zahnal na ústup.

Nastal čas a brzy budeme povoláni k útoku. Musíme se naposledy soustředit na své schopnosti. V příštích dvou týdnech se budou hojně rozdávat meče a dračí špendlíky. Pracujte tvrdě a stanou se z nás zbraně, které zlomí Temného vládu nad touto zemí.“

„Říkáš, že Logain se vrací,“ ozval se nějaký hlas. „Proč tu ještě není?“

Androl se obrátil. Poblíž Welynova stolu stál Jonneth Dowtry. Se založenýma rukama a zamračeným pohledem upřeným na Welyna vypadal hrozivě. Muž z Dvouřičí často působil přátelsky a bylo snadné zapomenout, že je o hlavu větší než vy a paže má jako medvěd. Měl na sobě černý kabát aša’manů, třebaže na vysokém límci nebyl žádný špendlík — navzdory tomu, že byl v síle stejně mocný jako kterýkoli zasvěcený.

„Proč tady není?“ naléhal Jonneth. „Říkals, že ses vrátil s ním, že mluvil s Taimem. Tak kde je?“

Netlač, chlapče, pomyslel si Androl. Ať si myslí, že jeho lžím věříme!

„Vzal M’Haela na návštěvu za urozeným pánem Drakem,“ řekl Welyn. „Oba by se měli vrátit zítra, nejpozději pozítří.“

„Proč Taim potřeboval, aby mu Logain ukázal cestu?“ zeptal se Jonneth paličatě. „Mohl jít sám.“

„Ten kluk je pitomec,“ zasykla Pevara.

„Je poctivý,“ odvětil Androl tiše, „a chce poctivé odpovědi.“ Tihle mládenci z Dvouříčí byli správná cháska – upřímní a věrní. Ale s úskoky to moc neuměli.

Pevara zmlkla, ale Androl cítil, že zvažuje, že usměrní a Jonnetha nějakým tkanivem vzduchu umlčí. Nemyslela to vážně, bylo to jen plané fantazírování, ale Androl to cítil. Světlo! Co si to provedli?

Ona je uvnitř mojí hlavy, napadlo ho. Mám uvnitř hlavy Aes Sedai.

Pevara ztuhla a pak po něm vrhla rychlý “ohled.

Androl vyhledal prázdnotu, starý vojenský trik, který mu před bitvou pomáhal pročistit hlavu. Byl zde samozřejmě i saidín. Nesáhl po něm.

„Co jsi udělal?“ zašeptala Pevara. „Cítím tě, ale vycítit tvoje myšlenky je těžší.“

Nu, alespoň něco.

„Jonnethe,“ zavolala Lind přes místnost, a přerušila tak další otázku, kterou chtěl mládenec Welynovi položit. „Copaks neslyšel, kolik toho ten muž nacestoval? Je vyčerpaný. Nech ho, ať si vypije pivo a odpočine si, než z něho začneš páčit historky.“

Jonneth na ni ublíženě pohlédl. Mladík se stáhl a prodral ven z nálevny a Welyn se široce usmál. Dál vykládal o tom, jak dobře si urozený pán Drak vede a jak moc bude třeba každého z nich.

Androl propustil prázdnotu a cítil se klidněji. Rozhlédl se po místnosti a snažil se zhodnotit, na koho z přítomných by se mohl spolehnout. Mnohé z těch mužů měl rád a mnozí ještě nestáli zcela na Taimově straně, ale přesto jim nemohl věřit. Taim nyní Černou věž zcela ovládal a nováčci prahli po soukromých lekcích s ním a jeho vyvolenými. Pouze na mládence z Dvouříčí se dalo spolehnout, že Androlovu věc podpoří – a většina z nich kromě Jonnetha byla příliš nezkušená, než aby k něčemu byli.

Evin se připojil k Nalaamovi na opačné straně místnosti a Androl je kývnutím hlavy poslal za Jonnethem ven do bouře. Nikdo nesměl být sám. Když Androl vyřešil toto, dál poslouchal Welynovo chvástání a všiml si, že se Lind proplétá davem směrem k němu.

Lind Taglien byla malá tmavovlasá žena; šaty měla zdobené rozkošnou výšivkou. Vždycky mu připadala jako vzor, čím by Černá věž mohla být. Zušlechtěná. Vzdělaná. Důležitá.

Muži jí ustupovali z cesty; věděli, že nemají v jejím hostinci rozlévat pití nebo začínat rvačky. Lindin hněv byl něco, co moudrý muž nechtěl nikdy poznat. Bylo dobře, že místo vedla tak přísně. Ve městě plném usměrňujících mužů se obyčejná hospodská rvačka mohla velice, velice ošklivě zvrhnout.

„Dělá ti to stejné starosti jako mně?“ zeptala se Lind tiše, když zůstala stát vedle něj. „Nepatřil on k těm, kteří jen před pár týdny mluvili o tom, jak by Taima za to, co udělal, měli soudit a popravit?“

Androl neodpověděl. Co mohl říct? Že má podezření, že muž, kterého znali jako Welyna, je mrtvý? Že celá Černá věž brzy nebude nic jiného než tyhle zrůdy se špatnýma očima, falešnými úsměvy a mrtvými dušemi?

„Já mu to o Logainovi nevěřím,“ řekla Lind. „Něco se tady děje, Androle. Pošlu Fraška, aby ho dneska v noci sledoval, zjistit, kam…“