Vzpomínka na světlo

„To je mi líto,“ řekla Pevara.

„To, že vím, co jsem, co byl on, mi pomáhá.“

Opět se rozpršelo a velké kapky narážely do oken jako oblázky. Dveře do obchodu se otevřely a Emarin konečně nakoukl dovnitř. Uviděl visícího Dobsera a zdálo se, že se mu ulevilo. Pak spatřil další dva a trhl sebou. „Co jste to vy dva provedli?“

„Co bylo třeba,“ řekl Androl a vstal. „Proč ti to trvalo tak dlouho?“

„Málem jsem se dostal do další hádky s Koterenem,“ odpověděl Emarin, který stále zíral na dva zajaté aša’many. „Myslím, že už nemáme moc času, Androle. Nenechali jsme se od nich vyprovokovat, ale Koteren vypadal otráveně – víc než obvykle. Myslím, že už nás nebudou dlouho trpět.“

„No, tihle zajatci stejně zahájili odpočet,“ řekla Pevara a přesunula Dobsera, aby Emarinovi udělala místo. „Opravdu si myslíš, že tohohle chlapa přiměješ mluvit? Já už jsem se temné druhy pokoušela vyslýchat. Může být těžké je zlomit.“

„Ano,“ odvětil Emarin, „ale tohle není temný druh. Tohle je Dobser.“

„Nemyslím, že je to opravdu on,“ řekl Androl, který si muže vznášejícího se v poutech prohlížel. „Nedokážu přijmout, že je možné někoho přinutit, aby sloužil Temnému.“

Cítil Pevařin nesouhlas; opravdu si myslela, že to bylo takhle. Vysvětlovala, že každý, kdo umí usměrňovat, může být obrácen. Mluvily o tom staré texty.

Z té představy se Androlovi chtělo zvracet. Donutit někoho, aby byl zlý? To by nemělo být možné. Osud lidi různě postrkával, stavěl je do strašlivých situací, připravoval je o život a občas o rozum. Ale možnost volby, zda sloužit Temnému nebo Světlu… něco takového se přece člověku nedalo vzít.

Stín, který viděl v Dobserových očích, Androlovi jako důkaz stačil. Muž, kterého znával, byl mrtvý, zabitý, a do jeho těla bylo vloženo něco jiného – něco zlého. Nová duše. Muselo to tak být.

„Ať je kýmkoli,“ řekla Pevara, „pořád pochybuju, že ho dokážeš přinutit mluvit.“

„Nejlepší přesvědčování,“ řekl Emarin s rukama založenýma za zády, Jsou ta, která nejsou nucená. Pevaro Sedai, kdybys byla tak laskavá a odstranila tkaniva, která ho ohlušují, aby zase slyšel – ale jen velice lehce, jako kdyby bylo tkanivo rozvázané a selhávalo. Chci, aby slyšel, co se chystám říct.“

Poslechla. Androl to alespoň předpokládal. Dvojité pouto neznamenalo, že mohli navzájem vidět svá tkaniva. Cítil však její úzkost. Přemýšlela o temných druzích, které vyslýchala, a přála si… něco. Nástroj, který proti nim používala?

„Myslím, že se můžeme ukrýt na mém panství,“ řekl Emarin povýšeně.

Androl zamžikal. Muž se napřímil a jeho držení těla bylo pyšnější a… panovačnější. Hlas měl rázný a přezíravý. Z ničeho nic se z něj stal šlechtic.

„Tam nás nikdo hledat nebude,“ pokračoval Emarin. „Přijmu vás jako svoje společníky, a ti méně významní z nás – například mladý Evin – mohou vstoupit do mých služeb jako sloužící. Když to sehrajeme správně, můžeme vybudovat soupeřící Černou věž.“

„Já… nevím, jestli by to bylo moudré,“ přistoupil Androl na jeho hru.

„Mlč,“ řekl Emarin. „Na tvůj názor se tě zeptám, až budu chtít. Aes Sedai, jediný způsob, jak budeme moct soupeřit s Bílou a Černou věží, je, když vybudujeme místo, kde budou usměrňující muži a ženy spolupracovat. Třeba… Šedou věž, když chceš.“

„To je zajímavý návrh.“

„Je to to jediné, co dává smysl,“ řekl Emarin a pak se obrátil k jejich zajatci. „Neslyší, co říkám?“

„Ne,“ odpověděla Pevara.

„Tak ho pusť. Chci si s ním promluvit.“

Pevara ho váhavě poslechla. Dobser spadl na zem a div že neupadl. Chvíli se potácel na nejistých nohou a pak okamžitě zalétl pohledem k východu.

Emarin sáhl rukou za záda, vytáhl něco z opasku a hodil to na zem. Malý měšec. Při dopadu zacinkal. „Pane Dobsere,“ řekl Emarin.

„Co je to?“ zeptal se Dobser, váhavě se sklonil a měšec zvedl. Nakoukl dovnitř a viditelně vyvalil oči.

„Platba,“ řekl Emarin.

Dobser přimhouřil oči. „Abych udělal co?“

„Chápeš mě špatně, pane Dobsere,“ řekl Emarin. „Nehodlám po tobě nic chtít. Peníze jsou omluva. Poslal jsem sem Androla, aby tě požádal o pomoc, a on, jak se zdá… překročil meze svých pokynů. Jenom jsem si s tebou přál mluvit. Neměl jsem v úmyslu nechat tě svázat ve vzduchu a týrat.“

Dobser se podezíravě rozhlížel. „Kde jsi vzal tolik peněz, Emarine? Proč myslíš, že tady můžeš začít rozkazovat? Jsi jenom voják… “ Opět se podíval do měšce.

„Vidím, že si rozumíme,“ řekl Emarin s úsměvem. „Takže mě budeš krýt?“

„Já…“ Dobser svraštil čelo. Podíval se na Welyna a Leemse, kteří v bezvědomí leželi na podlaze.