Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Oni si…“ začala Elain. Náhle se usmála. „Ty ses proplížila celým ležením k mému stanu uprostřed a pak jsi vklouzla dovnitř a posadila se půldruhého kroku ode mě. A nikdo si tě nevšiml.“
„Nechtěla jsem dělat poprask.“
„Máš divný způsob, jak nedělat poprask.“
Elainini společníci nereagovali tak klidně. Jeden z trojice, mladý urozený pán Perival, se ustaraně rozhlížel kolem, jako by hledal další vetřelce.
„Má královno,“ řekl Lir. „Tohle narušení bezpečnosti musíme potrestat! Najdu muže, kteří zanedbali svou povinnost, a postarám se, aby…“
„Klid,“ přerušila ho Elain. „Promluvím si se svými strážemi a upozorním je, aby dávaly trochu víc pozor. Stejně, střežit vchod do stanu je pošetilé opatření – a vždycky bylo – protože se někdo prostě může prořezat zadem.“
„A zničit dobrý stan?“ řekla Aviendha zamračeně. „Jenom kdybychom mezi sebou měly krevní mstu, Elain.“
„Urozený pane Lire, pokud si přeješ, smíš si jít prohlédnout město – z dálky,“ řekla Elain a vstala. „Pokud ho někdo z vás ostatních chce doprovodit, může. Dyelin, uvidíme se ráno.“
Urození páni přitakali a vyšli ze stanu. Oba si při odchodu Aviendhu měřili nedůvěřivými pohledy. Dyelin jen zavrtěla hlavou, než se vydala za nimi, a Elain poslala své polní velitele zařídit průzkum města. Elain s Aviendhou ve stanu osaměly.
„Světlo, Aviendho,“ řekla Elain a objala ji, „kdyby lidi, co mě chtějí zabít, byli jenom z poloviny tak schopní jako ty…“
„Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se Aviendha.
„Kromě toho, že ses do mého stanu vplížila jako najatý vrah?“
„Ale ty jsi moje první sestra…“ řekla Aviendha. „Měla jsem se zeptat? Ale my nejsme pod střechou. Nebo… považují mokřiňani stan za střechu, jako v držbě? Omlouvám se, Elain. Mám toh? Vy jste tak nepředvídatelní lidé, že je těžké poznat, co vás urazí a co ne.“
Elain se jen zasmála. „Aviendho, ty jsi klenot. Naprostý a úplný klenot. Světlo, tak ráda tě vidím. Potřebovala jsem dnes v noci nějakou přátelskou tvář.“
„Caemlyn padl?“ zeptala se Aviendha.
„V podstatě ano,“ odpověděla Elain a tvář jí ochladla. „Byla to ta zatracená brána. Myslela jsem, že je zabezpečená – nechala jsem tu věc zazdít, postavit ke dveřím padesát stráží a listy avendesory vzít a oba dát zvenčí.“
„Takže je někdo v Caemlynu pustil dovnitř.“
„Temní druzi,“ řekla Elain. „Tucet příslušníků gardy – měli jsme štěstí, že jeden muž jejich zradu přežil a dostal se ven. Světlo, nevím, proč by mě to mělo překvapovat. Když jsou v Bílé věži, jsou i v Andoru. Ale tohle byli muži, kteří odmítali Gaebrila a zdáli se být věrní. Celou tu dobu vyčkávali, jenom aby nás teď zradili.“
Aviendha se zaškaredila, ale usedla na jedno z křesel k Elain ke stolu, místo aby zůstala na podlaze. Její první sestra seděla raději takto. Břicho se jí nadouvalo dětmi, které nosila.
„Poslala jsem Birgitte s vojáky k městu, aby se podívali, co se dá udělat,“ řekla Elain. „Ale pro dnešek jsme udělali, co šlo, město je střežené, o uprchlíky je posta ráno. Světlo, kéž bych mohla udělat víc. Nejhorší na tom, když jsi královna, není to, co musíš dělat, ale to, co nemůžeš.“
„Brzy se s nimi pustíme do boje,“ řekla Aviendha.
„To ano,“ přikývla Elain s planoucíma očima. „Přinesu jim oheň a běsnění, jako odplatu za plameny, které přinesli mým lidem.“
„Slyšela jsem, jak těm mužům říkáš, že na město nebudete útočit.“
„Ne,“ řekla Elain. „Nedopřeju jim potěšení, aby proti mně bránili moje vlastní hradby. Dala jsem Birgitte rozkaz -trolloci nakonec Caemlyn opustí, tím jsme si jistí. Birgitte najde způsob, jak to uspíšit, abychom s nima mohli bojovat mimo město.“
„Nedovol nepříteli, aby vybíral bojiště,“ přikývla Aviendha. „Dobrá strategie. A… Randovo setkání?“
„Zúčastním se,“ odpověděla Elain. „Musím, takže ano. Doufám, že nám nebude předvádět divadlo a zdržovat. Moji lidé umírají, moje město hoří, svět stojí dva kroky od okraje srázu. Zdržím se tam jen odpoledne; potom se vracím zpátky do Andoru.“ Zaváhala. „Půjdeš se mnou?“
„Elain…“ řekla Aviendha. „Nemůžu opustit svůj lid. Teď jsem moudrá.“
„Šla jsi do Rhuideanu?“ zeptala se Elain.
„Ano,“ řekla Aviendha. Přestože ji bolelo mít tajemství, o vizích, které tam měla, nic neprozradila.
„Výborně. Já…“ začala Elain, ale byla přerušena.
„Má královno?“ zavolala zvenčí stráž. „Přišel za tebou posel.“
„Pusť ho dovnitř.“
Stráž rozhrnula chlopně před mladou gardistkou se stužkou posla na kabátě. Předvedla vyumělkovanou poklonu, jednou rukou si sňala čapku a druhou natáhla s dopisem.
Elain si dopis vzala, ale neotevřela ho. Gardistka se vzdálila.
„Možná stále můžeme bojovat společně, Aviendho,“ řekla Elain. „Pokud bude po mém, budou mi Aielové stát po boku, až budu znovu dobývat Andor. Trolloci v Caemlynu představují vážnou hrozbu pro nás všechny; dokonce i když se mi podaří vylákat jejich hlavní síly ven, Stín tam dál může bránou posílat další a další zplozence Stínu.
Přemýšlím o tom, že zatímco budou má vojska bojovat s hlavní armádou trolloků před Caemlynem – budu se muset nějak postarat, aby zplozencům Stínu město připadalo nehostinné – pošlu menší jednotku průchodem, aby se zmocnila brány. Kdyby mi s tím Aielové pomohli…“
Zatímco mluvila, uchopila zdroj – Aviendha viděla záři – a nepřítomně otevřela dopis, jehož pečeť zlomila stužkou vzduchu.
Aviendha zvedla obočí.
„Promiň,“ řekla Elain. „Moje těhotenství pokročilo a já už zase dokážu spolehlivě usměrňovat, a pořád si hledám záminky…“
„Neohrožuj děti,“ upozornila ji Aviendha.
„Já je neohrožuju,“ namítla Elain. „Jsi stejně hrozná jako Birgitte. Alespoň že tu nikdo nemá kozí mlíko. Min říká…“ Její hlas se vytratil a oči při čtení přejížděly po řádcích dopisu. Její tvář se zachmuřila a Aviendha se připravila na nějaký otřes.
„Ten chlap…“ řekla Elain.
„Rand?“
„Myslím, že ho jednoho krásného dne uškrtím.“
Aviendha vystrčila bradu. „Jestli tě urazil…“
Elain dopis obrátila. „Trvá na tom, abych se vrátila do Caemlynu a dohlédla na svůj lid. Uvádí tucet různých důvodů, dokonce zašel tak daleko, že mě ‚zbavuje mé povinnosti‘ se s ním zítra sejít.“
„Ohledně tebe by neměl trvat na ničem.“
„A hlavně ne takhle důrazně,“ řekla Elain. „Světlo, to je ale chytré. Očividně se mě pokouší přimět, abych zůstala. V tomhle je náznak daes dae’mar.“
Aviendha zaváhala. „Vypadáš, že jsi na to pyšná. Přesto si myslím, že tenhle dopis je skoro urážlivý!“
„Jsem pyšná,“ odvětila Elain. „A jsem na něho naštvaná. Ale pyšná, protože mě dokázal takhle rozzlobit. Světlo! Ještě z tebe uděláme krále, Rande. Proč tak hrozně chce, abych se toho setkání zúčastnila? Myslí si, že ho podpořím, protože ho miluju?“
„Takže ty nevíš, jaký má plán?“
„Ne. Očividně se to týká všech vládců. Ale já se zúčastním, dokonce i když se nejspíš dneska v noci vůbec nevyspím. Za hodinu mám schůzku s Birgitte a dalšími veliteli, abychom prošli plány jak trolloky vylákat a pak rozdrtit.“ V očích jí stále plál oheň. Elain byla válečník, o nic menší než všichni ostatní, které kdy Aviendha poznala.