Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Ne,“ řekl Androl. „Ne. Nedělej to.“ Frask byl její manžel, muž, kterého najali, aby Henremu Haslinovi pomáhal v Černé věži učit šerm. Taim si myslel, že umění boje s mečem není aša’manům k ničemu, ale urozený pán Drak trval na tom, aby se to muži naučili.
Prohlížela si ho. „Neříkej, že věříš…“
„Říkám, že právě teď nám hrozí vážné nebezpečí, Lind, a já nechci, aby to Frask ještě zhoršil. Udělej pro mě něco. Sleduj, co dalšího ještě Welyn dneska večer řekne. Možná, že něco z toho mi bude užitečné.“
„Dobře,“ řekla, ale znělo to pochybovačně.
Androl kývl na Nalaama a Kanlera, kteří vstali a zamířili k němu. Do střechy a verandy venku bušil déšť. Welyn stále mluvil a muži poslouchali. Ano, bylo neuvěřitelné, že tak rychle změnil strany, a některým to bude podezřelé. Ale mnoho lidí si ho vážilo, a když jste ho neznali, nebylo to, jak je lehce mimo, zřetelné.
„Lind,“ řekl Androl, když se chystala vydat pryč.
Ohlédla se na něj.
„Dneska… dneska v noci to tady pořádně zamkni. Pak byste možná s Fraskem měli i s nějakými zásobami zalézt do sklepa, dobře? Máš u sklepa pevné dveře?“
„Ano,“ odpověděla. „Pokud to bude k něčemu dobré.“ Kdyby sem přišel hledat někdo s jedinou silou, bylo by jedno, jak silné dveře jsou.
Nalaam a Kanler došli k nim a Androl se obrátil k odchodu, jen aby narazil přímo do muže, který stál ve dveřích za ním a kterého neslyšel přicházet. Z aša’manského kabátu s mečem a dračím špendlíkem na vysokém límci mu kapal déšť. Atal Mišrail už od začátku patřil k Taimovým mužům. Neměl ty prázdné oči; jeho zlo bylo jeho vlastní. Vysoký muž s dlouhými zlatými vlasy se usmíval úsměvem, který nikdy nedosáhl až k očím.
Pevara při pohledu na něj nadskočila a Nalaam zaklel a uchopil jedinou sílu.
„Ale, ale,“ ozval se nějaký hlas. „Není důvod se hádat.“ Z deště vkročil dovnitř Mezar a zůstal stát vedle Mišraila. Malý Domanec měl prošedivělé vlasy a navzdory své přeměně působil jako moudrý muž.
Androl pohlédl Mezarovi do očí a bylo to jako hledět do hluboké jeskyně. Do místa, kam nikdy neproniklo slunce.
„Zdravím tě, Androle,“ řekl Mezar a položil Mišrailovi ruku na rameno, jako by ti dva byli už dlouho přátelé. „Čeho by se ta dobrá žena Lind měla bát a zavřít se ve sklepě? Černá věž je jistě to nejbezpečnější místo?“
„Nevěřím temné noci plné bouří,“ řekl Androl.
„Snad je to moudré,“ odvětil Mezar. „Přesto do ní vycházíš. Proč nezůstat tady, kde je teplo? Nalaame, rád bych si poslechl některou z tvých historek. Možná bys mi mohl povyprávět, jak jste s otcem navštívili Saru?“
„To není dobrý příběh,“ řekl Nalaam. „Nevím, jestli si ho pamatuju tak dobře.“
Mezar se zasmál a Androl slyšel, jak Welyn za ním vstává. „Vida, tady jsi! Říkal jsem jim, že jim povíš o obraně Arafelu.“
„Pojďte si to poslechnout,“ vybídl je Mezar. „Pro Poslední bitvu to bude důležité.“
„Možná se vrátím,“ řekl Androl klidně. „Až dokončím práci.“
Zírali na sebe. Vedle nich Nalaam stále držel jedinou sílu. Byl stejně silný jako Mezar, ale rozhodně by se nedokázal postavit zároveň jemu a Mišrailovi – zvláště ne v místnosti přecpané lidmi, kteří by se nejspíš postavili na stranu dvou plnoprávných aša’manů.
„Neztrácej s poslíčkem čas, Welyne,“ ozval se zezadu Koteren. Mišrail ustoupil, aby nově příchozímu udělal místo. Když tlusťoch s očima jako trnky Androla míjel, opřel se mu rukou o hruď a odstrčil ho stranou. „Počkat. Ty už poslíčka dělat nemůžeš, co?“
Androl vstoupil do prázdnoty a uchopil zdroj.
Stíny v místnosti se okamžitě začaly hýbat. Prodlužovaly se.
Nebylo tu dost světel! Proč nezapálili víc lamp? Tma zvala stíny dál a on je viděl. Byly skutečné, každý jako úponek temnoty, který se po něm natahuje. Aby ho vtáhly do sebe, zničily ho.
Světlo. Zešílel jsem. Zešílel…
Prázdnota se roztříštila a stíny – díky za to – ustoupily. Zjistil, že se třese, couvá ke zdi a lapá po dechu. Pevara jej sledovala s bezvýraznou tváří, ale cítil její obavy.
„A mimochodem,“ řekl Koteren. Patřil k Taimovým nejvlivnějším patolízalům. „Už ses to doslechl?“
„Doslechl co?“ podařilo se ze sebe Androlovi vypravit.
„Degradovali tě, poslíčku,“ řekl Koteren a ukázal na mečový špendlík. „Taimovy rozkazy. Ode dneška. Je z tebe zase voják, Androle.“
„Ano,“ zavolal Welyn z prostředka místnosti. „Omlouvám se, že jsem se zapomněl zmínit. Obávám se, že to urozený pán Drak odsouhlasil. Nikdy tě neměli povýšit, Androle. Je mi líto.“
Androl si sáhl na krk, kde měl špendlík. Nemělo by mu na něm záležet; co ve skutečnosti znamenal?
Jenže záleželo. Celý život strávil hledáním. Vyučil se v tuctu různých povolání. Bojoval ve vzpourách, plavil se po dvou mořích. A celou dobu hledal, hledal něco, co nedokázal popsat.
Našel to, když přišel do Černé věže.
Překonal strach. Ať stíny shoří! Opět uchopil saidín a zaplavila ho síla. Napřímil se a pohlédl Koterenovi do očí.
Větší muž se usmál a také sevřel jedinou sílu. Mezar se k němu připojil a Welyn uprostřed místnosti vstal. Nalaam si něco ustaraně šeptal a těkal očima sem a tam. Kanler s odevzdaným výrazem uchopil saidín..
Do Androla proudilo vše, co dokázal udržet, všechna jediná síla, kterou dokázal nahromadit. Ve srovnání s ostatními byla nepatrná. Byl nejslabší muž v místnosti; i největší zelenáči toho zmohli víc než on.
„Takže do toho jdeš?“ zeptal se potichu Koteren. „Řek jsem jim, aby tě nechali na pokoji, protože jsem věděl, že to nakonec zkusíš. Chtěl jsem si dopřát to uspokojení, poslíčku. No tak. Udeř. Podívejme se na to.“
Androl se natáhl ve snaze udělat to jediné, co uměl, vytvořit průchod. Pro něj to bylo něco víc než tkaniva. Byl to jen on a síla, něco důvěrného, něco pudového.
Pokoušet se teď vytvořit průchod bylo jako snažit se vylézt po třicet kroků vysoké skleněné stěně jen za pomocí nehtů. Skákal, škrábal se, snažil se. Nic se nestalo. Cítil, že je tak blízko; kdyby jen dokázal zatlačit trochu víc, mohl by…
Stíny se dloužily. Opět pocítil příval paniky. Se zaťatými zuby sáhl k límci a vyrval špendlík. S cinknutím ho hodil na zem před Koterena. Nikdo v místnosti neřekl ani slovo.
Pak pohřbil svou hanbu pod horou odhodlání, pustil jedinou sílu a protáhl se kolem Mezara do noci. Nalaam, Kanler a Pevara ho plni obav následovali.
Androla smáčel déšť. Ztráta toho špendlíku mu připadala jako ztráta ruky.
„Androle…“ ozval se Nalaam. „Mrzí mě to.“
Zaduněl hrom. Se šploucháním se brodili bahnitými loužemi na nedlážděné ulici. „To je jedno,“ řekl Androl.
„Možná jsme měli bojovat,“ řekl Nalaam. „Někteří z mládenců, co tam byli, by nás podpořili; nemá je všechny v kapse. Jednou jsme s otcem přemohli šest temných psů – ať Světlo osvítí můj hrob, přemohli jsme je. Když jsme přežili tohle, s pár aša’manskými psy se dokážeme vypořádat.“
„Zmasakrovali by nás,“ řekl Androl.
„Ale…“
„Zmasakrovali by nás!“ zopakoval Androl. „Nedovolíme jim, aby si vybrali bojiště, Nalaame.“
„Ale bitva bude?“ zeptal se Kanler, který Androla dohonil na druhé straně.
„Mají Logaina,“ řekl Androl. „Kdyby ho neměli, neslibovali by to, co slibujou. Pokud ho ztratíme, všechno umře – naše vzpoura, naše šance na sjednocení Černé věže.“