Vzpomínka na světlo

Mohli bychom na Seančany zaútočit teď, uvažovala. V mojí vizi Aielové s útokem vyčkávali téměř jedno pokolení – a to Seančanům umožnilo své postavení posílit.

Aielové už mluvili o Seančanech a střetu, k němuž musí nevyhnutelně dojít. Seančané si to vynutí, šeptalo se. Až na to, že v jejích vizích uplynula léta a Seančané nezaútočili. Proč? Co by jim v tom mohlo bránit?

Aviendha vstala a přikradla se k cestičce, po níž přešla stráž. Vytáhl nůž a zarazila ho do země. Nechala ho tam, hned vedle lucerny na sloupku, aby ho jasně viděly dokonce i mokřiňanské oči. Pak vklouzla zpátky do noci a ukryla se nedaleko zadní stěny velkého stanu, k němuž měla namířeno.

Krčila se, tiše dýchala a tím pravidelným rytmem se uklidňovala. Uvnitř stanu bylo slyšet tlumené, znepokojené hlasy. Aviendha se ze všech sil snažila nevěnovat pozornost tomu, co říkají. Potají naslouchat by bylo nepatřičné.

Poté, co ji opět minula hlídka, vstala. Když vykřikli, neboť našli dýku, proklouzla kolem stanu k jeho vchodu. Tam se vyhnula pozornosti stráží, které rozptýlil ten rozruch, nadzvedla chlopeň a vklouzla do stanu za jejich zády.

Na opačné straně velmi prostorného stanu sedělo několik lidí, schoulených kolem lampy. Byli tak zabraní do rozhovoru, že si jí nevšimli, takže se usadila poblíž nějakých polštářů a čekala.

Nyní, když se dostala tak blízko, bylo velice těžké neodposlouchávat.

„… musíme poslat naše vojáky zpátky!“ vyhrkl rozčileně jeden z mužů. „Pád hlavního města je symbol, Veličenstvo. Symbol! Nemůžeme se Caemlynu vzdát, jinak v celé zemi zavládne chaos.“

„Podceňuješ sílu andorského lidu,“ řekla Elain. Výborně se ovládala, vypadala velice silná, její rudozlaté vlasy ve světle lampy téměř zářily. Za ni stálo několik polních velitelů, kteří schůzce propůjčovali autoritu a pocit stability. Aviendhu potěšilo, když v očích své první sestry spatřila oheň.

„Já jsem v Caemlynu byla, urozený pane Lire,“ pokračovala Elain. „A nechala jsem tam malý oddíl vojáků, aby vše sledovali a varovali nás, pokud trolloci opustí město. Naši špehové se pomocí průchodů proplíží městem a zjistí, kde trolloci drží zajatce, a pak, pokud trolloci ve městě zůstanou, můžeme podniknout záchranné výpravy.“

„Ale samotné město!“ namítl urozený pán Lir.

„Caemlyn je ztracený, Lire,“ obořila se na něj Dyelin. „Byli bychom hlupáci, kdybychom se teď pokoušeli o nějaký útok.“

Elain přikývla. „Měla jsem poradu s dalšími hlavami rodů a ty souhlasí s mým názorem. Prozatím jsou uprchlíci, kteří unikli, v bezpečí – poslala jsem je se strážemi směrem k Bílému Mostu. Pokud jsou uvnitř nějací lidé naživu, pokusíme se je zachránit pomocí průchodů, ale já nevrhnu své armády do plného útoku proti caemlynským hradbám.“

„Ale…“

„Znovu se zmocnit města by bylo zbytečné,“ řekla Elain neoblomným hlasem. „Moc dobře vím, jaké škody lze způsobit armádě, která na ty hradby útočí! Andor se nezhroutí kvůli ztrátě jediného města, bez ohledu na to jak důležitého.“ Tvář měla jako masku, hlas chladný jako silná ocel.

„Trolloci nakonec z města odejdou,“ pokračovala Elain. „Tím, že ho drží, nic nezískají – když nic jiného, sami se vyhladoví. Až odejdou, můžeme s nimi bojovat - a na mnohem přijatelnějším bojišti. Pokud si přeješ, urozený pane Lire, můžeš město navštívit sám a podívat se, že mám pravdu. Vojákům by se povzbuzení od hlavy rodu hodilo.“

Lir se zamračil, ale přikývl. „Myslím, že to udělám.“

„Nejdřív vysvětlím svůj plán. Ještě než noc skončí, začneme dovnitř posílat zvědy, aby se pokusili najít místa, kde jsou drženi civilisti, které je třeba zachránit, a Aviendho, co to, u zatraceného kozího bobku, děláš!“

Aviendha zvedla nice od nehtů, které si upravovala druhým nožem. Zatracený kozí bobek? To byla novinka. Elain vždycky znala ty nejzajímavější kletby.

Tři hlavy rodů u stolu vyskočily, strkaly se, převrhávaly židle a sahaly po mečích. Elain seděla na místě s vyvalenýma očima a otevřenou pusou.

„Je to zlozvyk,“ přiznala Aviendha, zatímco si zasouvala nůž zpátky do boty. „Už mám příliš dlouhé nehty, ale neměla jsem to dělat ve tvém stanu, Elain. Omlouvám se. Doufám, že jsem tě neurazila.“

„Nemluvím o tvých zatracených nehtech, Aviendho,“ řekla Elain. „Jak… kdys dorazila? Proč tě stráže neohlásily?“

„Neviděly mě,“ odvětila Aviendha. „Nechtěla jsem dělat poprask a mokřiňané dokážou být nedůtkliví. Myslela jsem, že by mě možná odmítli vpustit, když jsi teď královna.“ Při posledních slovech se usmála. Elain měla velkou čest; způsob jakým jste se mezi mokřiňany stávali vůdcem, nebyl správný – tady uměli být tak zaostalí! - ale Elain si počínala dobře a získala trůn. Aviendha by nebyla pyšnější ani na sestru oštěpu, která udělala gai’šaina z kmenového náčelníka.