Vzpomínka na světlo

Androl padl na kolena, prudce zaklonil hlavu a máchnutím ruky smetl ze stolu na podlahu nástroje i kusy kůže. Zalapal po dechu. „Co jsi to udělala?“

„Taim řekl, že si můžeme vybrat kohokoli z vás,“ zamumlala Pevara, když si uvědomila, co udělala. Spojila se s ním. Svým způsobem to byl opak toho, co udělal on jí. Pokusila se uklidnit bušící srdce. Vzadu v její mysli vykvetlo vědomí jeho přítomnosti, jako tomu bylo v kruhu, ale nějak osobnější. Důvěrnější.

„Taim je zrůda!“ zavrčel Androl. „Ty to víš. On řekne, že něco můžete, a ty to uděláš bez mého svolení?“

„Já… já…“

Androl zaťal čelisti a Pevara okamžitě něco ucítila. Něco cizího, něco překvapujícího. Bylo to jako dívat se sama na sebe. Cítit vlastní pocity, které se k ní v nekonečném kruhu vracejí.

Její já splynulo s jeho na dobu, která jí připadala jako věčnost. Věděla, jaké to je, být jím, myslet jeho myšlenkami. V jediném okamžiku spatřila jeho život a byla pohlcena jeho vzpomínkami. Zalapala a padla před ním na kolena.

Vybledlo to. Ne úplně, ale vybledlo. Bylo to jako plavat stovku lig vroucí vodou a právě se vynořit poté, co jste zapomněli, jaké to je, mít normální pocity.

„Světlo…“ zašeptala. „Co to bylo?“

Ležel na zádech. Kdy upadl? Zamrkal a zahleděl se na strop. „Viděl jsem jednoho z ostatních, jak to dělá. Někteří aša’manové se spojují se svými ženami.“

„Ty ses se mnou spojil?“ zeptala se zděšeně.

Zasténal a převalil se. „Tys mi to udělala první.“

S hrůzou si uvědomila, že stále cítí jeho pocity. Jeho já. Dokonce chápala něco z toho, co si myslí. Ne přímo samotné myšlenky, ale něco z jejich smyslu.

Byl zmatený, ustaraný a… zvědavý. Byl zvědavý na nové zážitky. Hlupák!

Doufala, že se dvě pouta navzájem nějak vyruší. Nevyrušila. „Musíme to zarazit,“ řekla. „Já tě propustím. Přísahám. Jenom… jenom propusť ty mě.“

„Já nevím jak,“ řekl, vstal a zhluboka se nadechoval. „Je mi líto.“

Mluvil pravdu. „Ten kruh byl špatný nápad,“ řekla. Nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Nepřijala ji a postavila se sama.

„Myslím, že tebe to napadlo dřív než mě.“

„To je pravda,“ přiznala. „Nebyl to můj nejhorší nápad, ale jeden z nejhorších ano.“ Posadila se. „Musíme to promyslet. Najít způsob, jak…“

Dveře jeho dílny se rozlétly.

Androl se prudce obrátil a Pevara uchopila zdroj. Androl do jedné ruky popadl svůj drážkovač jako zbraň. Také uchopil jedinou sílu. Cítila tu žhavou sílu v jeho pitru – slabou kvůli jeho slabému nadání, jako jediný malý proud magmatu, ale přesto žhnoucí a horký. Cítila jeho bázeň. Takže to pro něj bylo stejné jako pro ni. Držet jedinou sílu bylo jako poprvé otevřít oči, jako když ožívá svět.

Naštěstí nebylo třeba ani zbraně ani jediné síly. Ve dveřích stál mladý Evin a po tvářích mu stékaly dešťové kapky. Zavřel dveře a chvatně zamířil k Androlovu pracovnímu stolu.

„Androle, to..Ztuhl, když si všiml Pevary.

„Evině,“ řekl Androl. „Jsi sám.“

„Nechal jsem Nalaama hlídat,“ odpověděl zadýchaně Evin. „Bylo to důležitý, Androle.“

„Nikdy nebudeme zůstávat o samotě, Evině,“ řekl Androl. „Nikdy. Vždycky ve dvojicích. Bez ohledu na to, jak je to naléhavé.“

„Já vím, já vím,“ přikývl Evin. „Omlouvám se. Jenom – novinky, Androle.“ Zalétl pohledem k Pevaře.

„Mluv,“ pobídl ho Androl.

„Welyn a jeho Aes Sedai jsou zpátky,“ řekl Evin.

Pevara cítila Androlovo náhlé napětí. „Je… je pořád jeden z nás?“

Evin smutně zavrtěl hlavou. „Patří k nim. A Jenare Sedai nejspíš taky. Neznám ji dost na to, abych to s jistotou poznal. Ale Welyn… jeho oči už nejsou jeho a teď slouží Taimovi.“

Androl zaúpěl. Welyn byl s Logainem. Androl s ostatními doufali, že i když dostali Mezara, Logain s Welynem jsou stále na svobodě.

„Logain?“ zašeptal Androl.

„Není tady,“ řekl Evin, „ale, Androle, Welyn tvrdí, že se Logain brzo vrátí – a že se sešel s Taimem a urovnali svoje spory. Welyn slibuje, že Logain přijde zítra, aby to dokázal. Androle… to je konec. Musíme si to přiznat. Mají ho.“

Pevara cítila, že s tím Androl souhlasí, a také jeho hrůzu. Zrcadlila její vlastní.