Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Jako adžah máte dvě možnosti,“ pokračoval Androl. „Buď nás můžete dál pronásledovat – a nevšímat si důkazů, které nabízíme, že zdroj je očištěn – nebo se vzdát toho být červeným adžah.“
„Nesmysl. Ze všech adžah by červené mělo být vaším největším spojencem.“
„Existujete, abyste nás zničily!“
„Existujeme, abychom zajistily, že muži, kteří dokážou usměrňovat, omylem neublíží sobě nebo okolí. Nesouhlasíš, že to je i účelem Černé věže?“
„Myslím, že by to mohla být jedna jeho součást. Jediný účel, o kterém mi řekli, je, že budeme zbraně pro Draka Znovuzrozeného, ale zabránit dobrým mužům, aby si bez řádného výcviku ublížili, je taky důležité.“
„Tak se můžeme spojit pod touhle myšlenkou, ne?“
„Rád bych tomu věřil, Pevaro, ale viděl jsem, jak se ty a ostatní na nás díváte. Jako na nějakou… jako na nějakou skvrnu, kterou je třeba vyčistit, nebo jed, který musíte zavřít do lahve.“
Pevara zavrtěla hlavou. „Pokud to, co říkáte, je pravda a zdroj je očištěn, dojde ke změnám, Androle. Červené adžah a aša’manové časem společně porostou se společným cílem. Já jsem ochotná tady s vámi pracovat.“
„Spoutat nás.“
„Vést vás. Prosím. Věř mi.“
Prohlížel si ji ve světle jedné z mnoha lamp v místnosti. Měl upřímnou tvář. Chápala, proč ho ostatní následují, přestože je mezi nimi nejslabší. Byl podivnou směsicí vášně a pokory. Kéž by jen nebyl jedním z… nu… to, čím byl.
„Přál bych si ti věřit,“ řekl Androl a odvrátil pohled. „Přiznávám, že jsi jiná než ostatní. Vůbec nejsi jako červená.“
„Myslím, že se od sebe lišíme víc, než očekáváš,“ řekla Pevara. „Není pouze jeden důvod, proč si ženy volí červené.“
„Kromě nenávisti k mužům.“
„Kdybychom vás nenáviděly, přišly bychom sem, abychom se s vámi spojily?“ To byla po pravdě vyhýbavá slova. Třebaže samotná Pevara necítila k mužům nenávist, mnoho červených ano – přinejmenším mnoho z nich hledělo na muže podezíravě. Doufala, že to změní.
„Motivace Aes Sedai jsou občas zvláštní,“ pokračoval Androl. „To všichni vědí. Každopádně, i když jsi jiná než mnohé z tvých sester, viděl jsem ten pohled ve tvých očích. Nevěřím, že jste nám sem přišly pomoct. O nic víc, než jsem věřil tomu, že si Aes Sedai, které pronásledují mužské usměrňovače, opravdu myslí, že těm mužům pomáhají. O nic víc, než věřím tomu, že kat myslí, že zločinci dělá službu, když ho popravuje. Jenom proto, že je něco třeba udělat, neznamená to, že ten, kdo to dělá, je tvůj přítel, Pevaro Sedai. Je mi líto.“
Vrátil se zpátky ke své kůži a práci ve světle lucerny na stole.
Pevara cítila, jak její rozmrzelost sílí. Téměř ho měla. Ona měla muže ráda; často si myslela, že by strážci byli užiteční. Copak ten hlupák nedokázal poznat ruku, která se k němu natahuje přes propast, když ji vidí?
Uklidni se, Pevaro, napomenula se. Když se necháš ovládat hněvem, nikam se nedostaneš. Potřebovala, aby ten muž stál na její straně.
„Tohle bude sedlo, že ano?“ zeptala se.
„Ano.“
„Máš stehy uspořádané střídavě.“
„To je můj vlastní způsob,“ odvětil. „Pomáhá to bránit trhlinám, aby se zvětšovaly. A myslím, že to i vypadá hezky.“
„Kvalitní lněné vlákno, předpokládám? Navoskované? A 11a ty otvory používáš jednoduché šídlo, nebo dvojité? Neměla jsem možnost se pořádně podívat.“
Ostražitě na ni pohlédl. „Ty se vyznáš v sedlářství?“
„Znám to od strýčka,“ řekla. „Naučil mě pár věcí. Když jsem byla malá, dovoloval mi pracovat v dílně.“
„Možná jsem se s ním setkal.“
Zmlkla. Navzdory Androlovým poznámkám o tom, že umí dobře měnit téma hovoru, tento hloupě zavedla přímo na místa, kam se vydat nechtěla.
„Takže?“ zeptal se. „Kde žije?“
„V Kandoru.“
„Ty jsi Kandořanka?“ zeptal se překvapeně.
„Ovšemže ano. Nevypadám na to?“
„Jenom jsem si myslel, že poznám každý přízvuk,“ řekl a utáhl dvojici stehů. „Byl jsem tam. Možná tvého strýce znám.“
„Je mrtvý,“ řekla. „Zavraždili ho temní druzi.“
Androl chvíli mlčel. „To je mi líto.“
„Už je to víc než sto let. Rodina mi chybí, ale teď už by byli mrtví, i kdyby je temní druzi nezabili. Všichni, koho jsem doma znávala, jsou mrtví.“
„Pak je mi to líto ještě víc. Opravdu.“
„Už je to dávno pryč,“ řekla Pevara. „Můžu na ně vzpomínat s láskou, aniž by mě rušila bolest. Ale co tvoje rodina? Sourozenci? Neteře, synovci?“
„Spousta všeho,“ řekl Androl.
„Vídáváš je?“
Přeměřil si ji. „Snažíš se mě zatáhnout do přátelského hovoru, abys dokázala, že se v mé společnosti necítíš divně. Ale já jsem viděl, jak se vy Aes Sedai díváte na lidi, jako jsem já.“
„Já…“
„Řekni, že ti nepřipadáme odporní.“
„Vážně si nemyslím, že bys měl…“
„Přímou odpověď, Pevaro.“
„Tak dobře, jak chceš. Muži, kteří mohou usměrňovat, mě vážně znepokojují. Jsem z vás nervózní, a čím jsem tady mezi vámi déle, tím je to horší.“
Androl přikývl, spokojený, že to z ní vytáhl.
„Nicméně,“ pokračovala Pevara, „připadám si tak, protože se to ve mně zakořenilo během desítek let života. To, co děláte, je strašlivě nepřirozené, ale k tobě osobně necítím odpor. Ty jsi jenom muž, který se snaží dělat, co může, a vážně si nemyslím, že by něco takového bylo hodné odporu. Každopádně jsem ochotná překonat své zábrany ve jménu společného dobra.“
„To je asi lepší, než co jsem mohl čekat.“ Znovu se podíval na deštěm pocákaná okna. „Poskvrnění je očištěno. Tohle už není nepřirozené. Přál bych si… přál bych si, abych ti to prostě mohl ukázat, ženo.“ Ostře na ni pohlédl. „Jak se dá vytvořit ten kruh, o kteréms mluvila?“
„Tedy,“ řekla Pevara, „s mužským usměrňovačem jsem to pochopitelně nikdy nedělala. Než jsem sem přišla, něco jsem si o tom přečetla, ale většinu z toho, co víme, víme jenom z doslechu. Tolik se toho ztratilo. Musíš začít tím, že téměř uchopíš zdroj, a pak se mi otevřeš. Tak vytvoříme spojení.“
„Dobře,“ řekl. „Ale ty nedržíš zdroj.“
To byla jasná nespravedlnost, že muž dokáže poznat, když žena drží jedinou sílu, zatímco ona to nedokázala. Pevara uchopila zdroj a nechala se zaplavit sladkým nektarem said aru.
Natáhla se, aby se s Androlem spojila, jako by to udělala se ženou. Tím se podle záznamů mělo začít. Ale nebylo to totéž. Saidín byl prudký příval a to, co četla, byla pravda; s proudy nedokázala nic udělat.
„Funguje to; moje síla do tebe proudí.“
„Ano, řekla Pevara. „Ale když se spojí muž a žena, muž musí spojení řídit. Musíš se chopit vedení.“
„Jak?“ zeptal se Androl.
„Nevím. Pokusím se ti ho předat. „Musíš ovládat proudy.“
Pronikavě si ji prohlížel a ona se připravila mu předat kontrolu. Místo toho ji nějak popadl. Byla zachycena v bouřlivém spojení, škubnutím – jakoby za vlasy – strhnuta přímo dovnitř.
Z té síly se jí téměř rozcvakaly zuby a měla pocit, jako by ji stahovali z kůže. Pevara zavřela oči, zhluboka dýchala a nebránila se. Chtěla to; mohlo by to být užitečné. Nedokázala se však ubránit okamžiku naprosté paniky.