Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Přinutila se vstát. Kanler s Emarinem odešli navštívit mládence z Dvouříčí a ujistit se, že se budou pohybovat ve dvojicích. To znamenalo, že zde opět zůstala sama s Androlem. Ten si tiše hrál se svými koženými řemeny, zatímco venku stále pršelo. Používal k šití dvě jehly zároveň a křižoval otvory po obou stranách. Ten muž se uměl soustředit jako mistr řemeslník.
Pevara se vydala k němu, a když se přiblížila, prudce vzhlédl. Potlačila úsměv. Možná na to nevypadala, ale když to bylo nutné, uměla se pohybovat tiše.
Zahleděla se z okna. Déšť zesílil a vrhal na sklo záclony vody. „Poté, co to tolik týdnů vypadalo, že se blíží bouře, je konečně tady.“
„Ty mraky se nakonec musí roztrhat,“ řekl Androl.
„Ten déšť mi nepřipadá přirozený,“ odvětila s rukama založenýma za zády. I skrze sklo cítila ten chlad. „Neslábne ani nesílí. Jen stále stejný proud. Spousta blesků, ale málo hřmění.“
„Myslíš, že je to jedna z nich?“ zeptal se Androl. Nemusel vysvětlovat, co tím myslí. Před několika dny začali obyčejní lidé ve věži ne aša’manové – hořet. Prostě jen… hořet, nevysvětlitelně. Přišli asi o čtyřicet lidí. Mnozí stále obviňovali nějakého odpadlíka mezi aša’many, přestože muži přísahali, že v okolí nikdo neusměrňoval.
Potřásla hlavou, zatímco sledovala hlouček lidí, který se vlekl rozbahněnou ulicí kolem. Nejprve patřila k těm, kteří ta úmrtí považovali za dílo nějakého šíleného aša’mana. Nyní tyto události a další neobvyklé věci pokládala za něco mnohem horšího. Svět se rozvolňoval.
Musí být silná. Právě Pevara vymyslela plán přivést sem ženy, aby se spojily s těmito muži, ačkoli ho navrhla Tama. Nemohla si dovolit, aby zjistili, jak ji znepokojuje být tady uvězněná a čelit lidem, kteří mohou člověka donutit přiklonit se ke Stínu. A jejími jedinými spojenci jsou muži, které by jen před pár měsíci horlivě pronásledovala a bez slitování zkrotila.
Posadila se na stoličku, kde předtím seděl Emarin. „Ráda bych si promluvila o tom ‚plánu‘, který vymýšlíš.“
„Nejsem si jistý, že už jsem nějaký skutečně vymyslel, Aes Sedai.“
„Možná bych mohla nabídnout pár nápadů.“
„Neodmítl bych si je poslechnout,“ řekl Androl, ale přimhouřil oči.
„Co se děje?“
„Ti lidi venku. Nepoznávám je. A…“
Znovu se podívala z okna. Jediné světlo pocházelo z domů, které místy vrhaly do promáčené noci rudooranžovou záři. Kolemjdoucí se po ulici stále pohybovali velice pomalu a vcházeli a vycházeli ze světla, které na ni proudilo z oken.
„Nemají mokré oblečení,“ zašeptal Androl.
Pevara si uvědomila, že má pravdu, a zamrazilo ji. Muž v čele měl na hlavě klobouk se širokou převislou krempou, která ale nijak nenarušovala padající déšť ani z ní nestékala voda. Jeho venkovských šatů se liják ani nedotkl. A šaty ženy vedle něj ve větru vůbec nepovlávaly. Teď si Pevara všimla, že jeden z mladších mužů drží ruku za zády, jako by za sebou vedl za otěže soumara – ale žádné zvíře tam nebylo.
Pevara s Androlem to mlčky sledovali, dokud postavy neodešly tak daleko do noci, že už je nebylo vidět. Přízraky mrtvých se zjevovaly stále častěji.
„Říkalas, že máš nějaký nápad?“ Androlovi se třásl hlas.
„Já… ano.“ Pevara odtrhla pohled od okna. „Zatím se Taim soustředil na Aes Sedai. Všechny moje sestry dostali. Já jsem poslední.“
„Nabízíš se jako návnada.“
„Oni si pro mě přijdou,“ řekla. „Je to jen otázkou času.“
Androl přejel kožený řemen prsty a vypadal, že je s ním spokojen. „Měli bychom tě propašovat ven.“
„Vážně?“ pozvedla obočí. „Byla jsem povýšena na pannu v nouzi, co potřebuje zachránit, ano? To je od tebe velice udatné.“
Zrudl. „Jízlivost? Od Aes Sedai? Nenapadlo by mě, že něco takového uslyším.“
Pevara se zasmála. „Ale ale, Androle. Ty o nás opravdu nic nevíš, že ne?“
„Upřímně? Ne. Takovým jako vy jsem se většinu života vyhýbal.“
„No, vzhledem k tvým… vrozeným sklonům to nejspíš bylo moudré.“
„Předtím jsem neuměl usměrňovat.“
„Ale měl jsi podezření. Přišel ses sem učit.“
„Byl jsem zvědavý,“ řekl. „Něco takového jsem ještě nezkusil.“
Zajímavé, napadlo Pevaru. Takže tohle tě pohání, řemenáři? Co tě přimělo nechat se hnát větrem z místa na místo?
„Řekla bych,“ pokračovala, „že jsi ještě nikdy nezkusil skočit z útesu. To, žes něco ještě nikdy nedělal, by vždycky neměl být důvod to zkusit.“
„Vlastně jsem z útesů skákal. Z několika.“
Pozvedla obočí.
„Mořský národ to dělá,“ vysvětlil. „Skáčou do oceánu. Čím jsi odvážnější, tím vyšší útes si vybereš. A ty jsi zase změnila téma hovoru, Pevaro Sedai. Jsi v tom šikovná.“
„Děkuji ti.“
„Důvod,“ řekl a zvedl prst, „proč jsem navrhl, že tě propašujeme ven, je, že tohle není tvůj boj. Neměla bys být nucena tady padnout.“
„Není to proto, že chceš Aes Sedai vypakovat pryč, aby se nepletla do vašich záležitostí?“
„Přišel jsem si k tobě pro pomoc,“ řekl Androl. „Nechci se tě zbavit; s radostí tě využiju. Ale když tady padneš, stane se tak v boji, který není tvůj. To není správné.“
„Dovol, ať ti něco vysvětlím, aša’mane,“ řekla Pevara a předklonila se. „Tohle je můj boj. Jestli se téhle věže zmocní Stín, bude to mít pro Poslední bitvu strašlivé následky. Přijala jsem odpovědnost za tebe a tvé druhy; tak snadno se od toho neodvrátím.“
„Ty jsi za nás ‚přijala odpovědnost'? Co to má znamenat?“
Vida, o tohle jsem se asi neměla podělit. Nicméně pokud mají být spojenci, snad to potřebuje vědět.
„Černá věž potřebuje vedení,“ vysvětlila.
„Takže to je účel spojení s námi?“ zeptal se Androl. „Abyste nás mohly… ovládat, jako hřebce, kteří potřebujou zkrotit?“
„Nebuď hlupák. Jistě uznáváš, jak cenné jsou zkušenosti Bílé věže.“
„Nevím jistě, že bych to tak řekl,“ prohlásil Androl. „Se zkušenostmi přichází odhodlání zachovávat své způsoby a novým zkušenostem se vyhýbat. Vy Aes Sedai všechny předpokládáte, že to, jak se věci dělaly doteď, je jediný způsob, jak je dělat. Ale Černá věž se vám nepodvolí. Umíme se o sebe postarat.“
„A doteď jste s tím odváděli skvělou práci, že ano?“
„To bylo nefér,“ řekl tiše.
„Snad ano,“ přiznala. „Omlouvám se.“
„Vaše motivace mě nepřekvapuje,“ řekl. „To, co jste tady dělaly, bylo jasné i nejslabším vojákům. Moje otázka zní takto: Proč Bílá věž ze všech žen poslala právě červené sestry, aby se s námi spojily?“
„A koho lepšího? Celý život jsme zasvětily tomu, že se vypořádáváme s muži, kteří dokáží usměrňovat.“
„Tvoje adžah je odsouzeno k záhubě.“
„Vážně?“
„Cílem vaší existence je pronásledovat muže, kteří dokážou usměrňovat,“ řekl. „Krotit je. Postarat se o jejich… zneškodnění. No a zdroj je očištěn…“
„To tvrdíte vy.“
“Je očištěný, Pevaro. Všechny věci přicházejí a odcházejí a kolo se otáčí. Kdysi býval čistý, takže jednoho dne musí být čistý opět. Stalo se to.“
A to, jak se díváš na stíny, Androle? Je to známka čistoty? To jak si Nalaam mumlá v cizích jazycích? Myslíš, že si takových věcí nevšímáme?