Vzpomínka na světlo

„Ne,“ řekl Rand, třebaže to slovo bolelo. „Perrine, pokud je město skutečně obsazené – pošlu průchody pár mužů, abych se o tom ujistil – pak je ztracené. Zmocnit se těch hradeb zpátky by vyžadovalo příliš mnoho úsilí, přinejmenším právě teď. Nemůžeme dovolit, aby se tahle koalice rozpadla dřív, než dostanu příležitost ji znovu skout. Jednota nás zachrání. Pokud každý z nás uteče hasit požáry ve vlastní domovině, pak prohrajeme. O tom při tomhle útoku jde.“

„Řekl bych, že to tak může být…“ přikývl Perrin a prsty přejížděl po kladivu.

„Útok by mohl Elain znervóznit a pobídnout ji k činům,“ řekl Rand, který zvažoval tucet různých postupů. „Třeba ji to přiměje, aby s mým plánem spíš souhlasila. To by se mohlo hodit.“

Perrin se zamračil.

Jak rychle jsem se naučil využívat ostatní. Znovu se naučil smát. Naučil se přijmout svůj osud a mířit za ním s úsměvem. Naučil se vyrovnat se s tím, kým býval a co udělal.

Toto porozumění mu nebránilo využívat nástroje, které dostal. Potřeboval je, potřeboval je všechny. Nyní rozdíl spočíval v tom, že v nich uvidí lidi, nejen nástroje, které použije. Tak si to říkal.

„Stejně si myslím, že bychom měli Andoru poskytnout nějakou pomoc,“ řekl Perrin a poškrábal se ve vousech. „Co myslíš, jak se proplížili dovnitř?“

„Bránou,“ odvětil Rand nepřítomně.

Perrin zabručel. „No, říkals, že trolloci průchodama cestovat nemůžou; mohli zjistit, jak to změnit?“

„Modli se ke Světlu, aby ne,“ řekl Rand. „Jediný zplozenec Stínu, kterého se jim podařilo udělat a mohl procházet průchody, byl gholam, a Aginor nebyl takový pitomec, aby těch udělal víc. Ne, vsadil bych se i se samotným Matem, že to byla caemlynská brána. Myslel jsem si, že tu věc nechala hlídat!“

„Pokud to byla brána, můžeme něco udělat,“ řekl Perrin. „Nemůžeme dovolit, aby trolloci řádili v Andoru; jestli odejdou z Caemlynu, dostanou se nám do zad a to bude katastrofa. Ale jestli přicházejí z jedinýho místa, mohli bychom jejich vpád přerušit útokem na to místo.“

Rand se zazubil.

„Co je tak legrační?“

„Já alespoň mám výmluvu, proč vím a chápu věci, které by žádný mládenec z Dvouříčí neměl.“

Perrin si odfřkl. „Běž skočit do Vinného střiku. Opravdu si myslíš, že je to Demandred?“

„Přesně něco takového by zkusil. Rozděl své nepřátele a pak je rozdrť jednoho po druhém. Je to jedna z nejstarších válečných strategií.“

Sám Demandred ji objevil ve starých spisech. Když se Vrt poprvé otevřel, nevěděli o válčení nic. Ano, mysleli si, že mu rozumí, ale bylo to porozumění učence, který se ohlíží na něco prastarého, zaprášeného.

Ze všech, kteří se obrátili ke Stínu, se Demandredova zrada zdála nejtragičtější. Ten muž mohl být hrdina. Měl být hrdina.

Za to taky můžu já, pomyslel si Rand. Kdybych mu nabídl pomoc místo úšklebku, kdybych mu poblahopřál, místo abych s ním soupeřil. Kdybych byl tehdy stejný muž, jako jsem teď…

Na tom nezáleží. Musí se ozvat Elain. Správně by měl poslat pomoc při vyklízení města, aša’many a věrné Aes Sedai, kteří by otevřeli průchody a osvobodili tolik lidí, kolik půjde – a ujistili se, že trolloci prozatím zůstávají v Caemlynu.

„Tak to bych řekl, že jsou ty tvoje vzpomínky k něčemu k užitku,“ řekl Perrin.

„Chceš vědět, nad čím se mi vaří mozek, Perrine?“ zeptal se Rand tlumeně. „Z čeho mě mrazí, jako z chladného dechu samotného Stínu? To poskvrnění mě přivedlo k šílenství a poskytlo mi vzpomínky na předchozí život. Přicházejí v podobě šepotu z úst Luise Therina. Ale právě tohle šílenství mi poskytuje vodítka, která potřebuju k vítězství. Nechápeš to? Jestli tohle vyhraju, k pádu Temného povede samotné poskvrnění“

Perrin tiše hvízdl.

Vykoupení, pomyslel si Rand. Když jsem se o to pokusil posledně, moje šílenství nás zničilo.

Tentokrát nás zachrání.

„Běž za svou ženou, Perrine,“ řekl Rand a zalétl pohledem k obloze. „Tohle je poslední noc před koncem, která bude alespoň trochu klidná. Já to prošetřím a zjistím, jak zlé to v Andoru je.“ Znovu se na svého přítele podíval. „Nezapomenu na svůj slib. Jednota je důležitější než cokoli jiného. Minule jsem prohrál právě proto, že jsem se o jednotu nestaral.“

Perrin přikývl a pak Randovi položil ruku na rameno. „Kéž na tebe září Světlo.“

„A na tebe taky, kamaráde.“