Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Nyneiva přikývla a propojily se. Společně se přidaly ke skupině Aes Sedai, které Romanda poslala léčit uprchlíky s nejtěžšími zraněními.
„Faile organizuje moji výzvědnou síť,“ řekl Perrin Randovi, zatímco společně pospíchali k Perrinovu ležení. „Možná tam dnes večer bude s nima. Varuju tě, nejsem si jistý, že tě má v oblibě.“
Byla by blázen, kdyby ano, pomyslel si Rand. Nejspíš ví, co od tebe budu žádat, než tohle všechno skončí.
„Teda,“ pokračoval Perrin, „myslím, že je ráda, že tě znám. Je konec konců královnina sestřenice. Myslím, že se pořád bojí, že zešílíš a ublížíš mi.“
Šílenství už přišlo,“ řekl Rand, „a já ho mám pevně v ruce. Pokud jde o to, že ti ublížím, nejspíš má pravdu. Nemyslím, že se dokážu vyhnout tomu, abych lidem kolem sebe ublížil. Bylo těžké to přijmout.“
„Naznačuješ, že jsi šílený,“ řekl Perrin, který při chůzi opět položil ruku na kladivo. Nosil ho na boku, třebaže bylo tak velké; očividně pro něj musel vyrobit speciální pochvu. Úžasný kus práce. Rand stále myslel na to, že se zeptá, jestli je to jedna z těch zbraní stvořených pomocí jediné síly, které vyrábějí jeho aša’manové. „Ale Rande, ty nejsi. Vůbec mi nepřipadáš jako blázen.“
Rand se usmál a na okraji jeho mysli se zatřepotala myšlenka. „Já jsem šílený, Perrine. Moje šílenství jsou tyhle vzpomínky, tahle nutkání. Luis Therin se pokusil převzít vládu. Byl jsem dvěma lidmi, kteří bojují o to, aby mě ovládli. A jeden z nich byl úplně šílený.“
„Světlo,“ zašeptal Perrin, „to zní strašně.“
„Nebylo to příjemné. Ale… jde o tohle, Perrine. Jsem si pořád jistější, že jsem ty vzpomínky potřeboval. Luis Therin byl dobrý muž. Já jsem byl dobrý muž, ale dopadlo to špatně – začal jsem být příliš povýšený, myslel jsem si, že všechno dokážu sám. Na to jsem si potřeboval vzpomenout; bez toho šílenství… bez těch vzpomínek, bych se možná znovu pustil do útoku sám.“
„Takže budeš spolupracovat s ostatními?“ zeptal se Perrin a zahleděl se k místu, kde tábořila Egwain a ostatní z Bílé věže. „Tohle zatraceně hodně vypadá, jako když se shromažďujou vojska, které spolu chtějí bojovat.“
„Já Egwain přesvědčím, ať se na to podívá rozumně,“ řekl Rand. „Já mám pravdu, Perrine. Musíme zámky rozbít. Nevím, proč to popírá.“
„Teď je amyrlin.“ Perrin se poškrábal na bradě. „Je strážkyně zámků, Rande. Je na ní, aby se postarala, že se o ně náležitě dbá.“
„Ano. Což je důvod, proč ji přesvědčím, že to, co s nima zamýšlím, je správné.“
„Jsi si s tím jejich rozbitím jistý, Rande?“ zeptal se Perrin. „Naprosto jistý?“
„Pověz mi, Perrine. Když se kovový nástroj nebo zbraň roztříští, můžeš je zase slepit k sobě tak, aby pracovaly správně?“
„No, můžeš,“ řekl Perrin. „Ale je lepší to nedělat. Struktura oceli… no, skoro vždycky je lepší je znovu ukovat. Roztavit je a začít od začátku.“
„Tohle je totéž. Zámky jsou rozlámané, jako meč. Nemůžeme je jenom slátat dohromady. Nebude to fungovat. Musíme odstranit střepy a nahradit je něčím novým. Něčím lepším.“
„Rande,“ řekl Perrin, „tohle je to nejrozumnější, co k téhle věci někdo řekl. Vysvětlil jsi to takhle Egwain?“
„Ona není kovář, kamaráde.“ Rand se usmál.
„Je chytrá, Rande. Chytřejší než my oba. Když jí to vysvětlíš správně, pochopí to.“
„Uvidíme,“ odvětil Rand. „Zítra.“
Perrin se zastavil, tvář osvětlenou koulí, kterou Rand vyvolal pomocí jediné síly. V jeho ležení, hned vedle Randova, bylo stejně vojáků jako v kterémkoli jiném na pláni. Rand stále nedokázal uvěřit tomu, že jich Perrin shromáždil tolik, včetně – ze všech zrovna těchto! – bělokabátníků. Podle Randových špehů se zdálo, že Perrinovi jsou všichni z jeho ležení věrní. Dokonce i moudré a Aes Sedai, které byly s ním, většinou spíš dělaly, co Perrin řekl, než naopak.
Perrin se stal králem, to bylo jisté jako vítr a obloha. Jiným králem než Rand – králem svého lidu, který žije mezi nimi. Rand se nemohl vydat stejnou cestou. Perrin mohl být člověk. Rand musel být čímsi víc, ještě chvíli. Musel být symbolem, silou, na kterou se všichni mohou spolehnout.
Bylo to strašlivě vyčerpávající. Nešlo jen o fyzickou únavu, ale o něco hlubšího. To, že byl tím, co lidé potřebovali, ho rozčilovalo, semílalo tak jistě, jako se řeka prodírá horou. Řeka nakonec vždy vyhraje.
„Já tě v tom podpořím, Rande,“ řekl Perrin. „Ale chci, abys mi slíbil, že nedovolíš, aby došlo na boj. Já nebudu bojovat s Elain. Postavit se proti Aes Sedai by bylo horší. Nemůžeme si dovolit třenice.“
„Žádný boj nebude.“
„Slib mi to.“ Perrinova tvář ztvrdla tak, že by se o ni daly lámat skály. „Slib mi to, Rande.“
„Slibuju, kamaráde. Dovedu nás k Poslední bitvě sjednocené.“
„Tak to mi stačí.“ Perrin vešel do svého tábora a kývl na hlídky, které míjel. Oba to byli muži z Dvouříčí – Reed Soalen a Kert Wagoner. Perrinovi zasalutovali, pak pohlédli na Randa a trochu nemotorně se uklonili.
Reed a Kert. Oba je znával – Světlo, jako dítě k nim vzhlížel – ale Rand si už zvykl na to, že se k němu lidé, které znával, chovají jako k cizinci. Cítil, jak je zahaluje plášť Draka Znovuzrozeného.
„Můj pane Draku,“ řekl Kert. „Jsme… chci říct…“ Polkl a pohlédl na oblohu a mraky, které jako by se – navzdory Randově přítomnosti — k nim plížily. „Vypadá to špatně, že jo?“
„Bouře jsou často zlé, Kerte,“ řekl Rand. „Ale Dvouříčí je přežívá. Jako přežije tuhle.“
„Ale…“ namítl Kert. „Vypadá to špatně. Světlo mě spal, ale vypadá.“
„Bude to, jak si kolo přeje,“ řekl Rand a zadíval se na sever. „Klid, Kerte, Reede,“ řekl Rand tiše. „Proroctví se už téměř naplnila. Tento den byl předpovězen a víme, jaké nás čekají zkoušky. Nevcházíme do nich nevědomí.“
Neslíbil jim, že vyhrají nebo přežiji, ale oba muži se s úsměvem narovnali a přikývli. Lidé rádi věděli, že existuje plán. Vědomí, že někdo vše řídí, bylo možná největší útěchou, jakou jim Rand mohl poskytnout.
„Už dost obtěžování urozeného pána Draka vašima otázkama,“ řekl Perrin. „Ujistěte se, že je tohle místo dobře střežené – žádné podřimování, Kerte, a žádné kostky.“
Perrin s Randem kolem nich prošli do tábora a oba muži znovu zasalutovali. Tady vládla lepší nálada než v ostatních táborech na poli. Táborové ohně se zdály být trochu jasnější a smích byl o něco hlasitější. Bylo to, jako by si Dvouříěští nějak dokázali přinést domov s sebou.
„Vedeš je dobře,“ řekl Rand tlumeně, zatímco rychle rázoval vedle Perrina, který kýval na ty, kdo byli v noci venku.
„Neměli by potřebovat, abych jim říkal, co dělat, tak je to.“ Nicméně když do tábora přiběhl posel, Perrin se okamžitě ujal velení. Oslovil vytáhlého mladíka jménem, a když viděl chlapcovu zrudlou tvář a roztřesené nohy – bál se Randa – vzal si ho stranou a tiše, ale rázně si s ním promluvil.
Perrin chlapce poslal najít urozenou paní Faile a pak se vrátil k Randovi. „Musím znovu mluvit s Randem.“
„Ty mluvíš s…“
„Potřebuju skutečnýho Randa, ne toho chlápka, co se naučil mluvit jako Aes Sedai.“