Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Nedaleko se otevřely další průchody, které vytvořila Serinia Sedai a některé ze silnějších členek rodinky – Egwain o nich nebude uvažovat jako o Elainině rodince. Skrze ně proudili uprchlíci jako řeka, kterou náhle nelze zastavit.
„Běž,“ řekla Egwain Gawynovi a spředla vlastní průchod – na místo pro cestování v nedalekém ležení Bílé věže. „Pošli pro tolik Aes Sedai, kolik dokážeme sehnat. Pověz Bryneovi, aby připravil vojáky, nařídil jim dělat, co Elain přikáže, a poslal je průchody na předměstí Caemlynu. Ukážeme, že Andor podporujeme.“
Gawyn přikývl a proklouzl průchodem. Egwain nechala průchod zmizet a pak se připojila k Elain nedaleko místa, kde shromažďovali zraněné. Sumeko z rodinky se ujala velení a starala se o to, aby se těm bezprostředně ohroženým na životě dostalo léčení.
Vzduch zhoustl pachem kouře. Když Egwain pospíchala k Elain, jedním z průchodů něco zahlédla. Caemlyn v plamenech.
Světlo! Na okamžik zůstala ohromeně stát a pak spěchala dál. Elain hovořila s Guybonem, velitelem královniny gardy. Zdálo se, že se hezký muž stěží drží na nohou, a šaty a paže měl znepokojivě zakrvácené.
„Temní druzi zabili dvě z žen, které jsi nám nechala, aby posílaly zprávy, Veličenstvo,“ říkal unaveným hlasem. „Další padla v boji. Ale získali jsme draky. Jakmile jsme… unikli…“ Zdálo se, jako by ho něco trápilo. „Jakmile jsme unikli dírou v městských hradbách, zjistili jsme, že se několik žoldnéřských band propracovává kolem města směrem k bráně, kterou urozený pán Talmanes nechal bránit. Náhodou byly dost blízko, aby nám při útěku pomohly.“
„Vedl sis dobře,“ řekla Elain.
„Ale město…“
„Vedl sis dobře,” zopakovala Elain rozhodně. „Získal jsi draky a zachránil všechny tyhle lidi? Postarám se, aby se ti za to dostalo odměny, kapitáne.“
„Dej odměnu mužům z Bandy, Veličenstvo. Byla to jejich práce. A prosím, jestli můžeš něco udělat pro urozeného pána Talmanese…“ Ukázal na padlého muže, kterého několik příslušníků Bandy právě pronášelo průchodem.
Elain poklekla vedle něj a Egwain se k ní připojila. Talmanes měl černou kůži a Egwain si nejprve myslela, že je mrtvý. Pak se trhavě nadechl.
„Světlo,“ řekla Elain, zatímco na jeho poničené tělo používala rytí. „Něco takového jsem nikdy neviděla.“
„Thakan’darské čepele,“ řekl Guybon.
„Tohle přesahuje schopnosti nás obou,“ řekla Egwain Elain a začala vstávat. „Já…“ Odmlčela se, neboť přes sténání vojáků a skřípění vozů něco zaslechla.
„Egwain?“ zeptala se Elain tiše.
„Udělej pro něj, co můžeš,“ řekla Egwain, vstala a odspěchala pryč. Protlačila se zmateným davem za hlasem. Byla to… ano, tamhle. Našla otevřený průchod na okraji místa pro cestování, kterým pospíchaly Aes Sedai v nejrůznějším oblečení, aby se postaraly o raněné. Gawyn odvedl dobrou práci.
Nyneiva se dosti hlasitě vyptávala, kdo tomuhle nepořádku velí. Egwain k ní přistoupila ze strany a překvapila ji, když jí sevřela rameno.
„Matko?“ zeptala se Nyneiva. „Co to povídají o hořícím Caemlynu? Já…“
Zmlkla, když spatřila raněné. Ztuhla a pak se pokusila k nim vydat.
„Je tady jeden, na kterého se musíš podívat nejdřív,“ řekla Egwain a odvedla ji k místu, kde ležel Talmanes.
Nyneiva se prudce nadechla a pak si klekla a jemně odsunula Elain stranou. Nyneiva na Talmanese použila rytí a pak s vyvalenýma očima ztuhla.
„Nyneivo?“ zeptala se Egwain. „Můžeš…“
Z Nyneivy se jako výbuch vyvalil proud tkaniv, jako když zpoza mraků náhle vytryskne sluneční světlo. Nyneiva spředla všech pět sil do zářivého sloupu, který prudce seslala do Talmanesova těla.
Egwain ji nechala pracovat. Snad to bude stačit, i když vypadal, že je už daleko. Dá-li Světlo, bude žít. V minulosti na ni udělal velký dojem. Vypadal přesně jako ten typ, kterého Banda – a Mat – potřebují.
Elain stála poblíž draků a vyptávala se ženy s vlasy spletenými do copů. To musela být Aludra, která draky vytvořila. Egwain přešla ke zbraním a položila prsty na jednu z dlouhých bronzových rour. Samozřejmě o nich dostávala hlášení. Někteří říkali, že jsou jako Aes Sedai, odlité z kovu a poháněné prášky z ohňostrojů.
Průchodem proudili stále další a další uprchlíci, mnozí z nich měšťané z Caemlynu. Světlo, řekla si Egwain v duchu. Je jich příliš mnoho. Nemůžeme tady na Merriloru ubytovat celý Caemlyn.
Elain domluvila a nechala Aludru, ať zbraně prohlédne. Zdálo se, že žena není ochotná jít si na noc odpočinout a podívat se na ně ráno. Elain zamířila k průchodům.
„Vojáci říkají, že okolí města je zabezpečené,“ řekla Elain, když míjela Egwain. „Půjdu se tam podívat.“
„Elain…“ ozvala se Birgitte, která se vynořila za ní.
„Jdeme! Pojď.“
Egwain to nechala na královně a poodstoupila, aby dohlédla na práci. Romanda se ujala velení Aes Sedai, třídila raněné a rozdělovala je do skupin podle toho, jak byla jejich zranění vážná.
Zatímco Egwain pozorovala tento chaos, všimla si dvojice lidí, která stála opodál. Žena a muž, podle vzezření Illiánci. „Co vy dva chcete?“
Žena před ní poklekla. Žena se světlou kůží a tmavými vlasy působila rozhodně, navzdory vysoké štíhlé postavě. „Já jsem Leilwin,“ řekla s nezaměnitelným přízvukem. „Byla jsem s Nyneivou Sedai, když dorazila zpráva, že je třeba léčení. Následovali jsme ji sem.“
„Ty jsi Seančanka,“ řekla Egwain překvapeně.
„Přišla jsem ti sloužit, amyrlin.“
Seančanka. Egwain stále držela jedinou sílu. Světlo, ne každý Seančan, kterého potká, pro ni představuje nebezpečí; přesto nehodlala riskovat. Když jedním z průchodů přišlo několik vojáků věžové gardy, Elain ukázala na dvojici Seančanů. „Vezměte je někam do bezpečí a hlídejte je. Později to s nimi vyřídím.“
Vojáci přikývli. Muž šel zdráhavé, žena ochotněji. Nedokázala usměrňovat, takže to nebyla osvobozená damane. Což ovšem neznamenalo, že není sul’dam.
Egwain se vrátila k Nyneivě, která stále klečela vedle Talmanese. Choroba z mužovy kůže ustoupila a nechala ji bledou. „Odneste ho někam, kde si odpočine,“ řekla Nyneiva unaveně několika příslušníkům Bandy, kteří přihlíželi. „Udělala jsem, co šlo.“
Zatímco ho muži odnášeli, ona vzhlédla k Egwain. „Světlo,“ zašeptala Nyneiva, „to mi dalo zabrat. Dokonce i s mým angrialem. Vážně jsem ohromená tím, že se to Moirain tehdy s Tamem povedlo…“ V Nyneivině hlase jako by zazníval náznak pýchy.
Chtěla tehdy Tama vyléčit, ale nedokázala to – i když tehdy Nyneiva samozřejmě nevěděla, co dělá. Od té doby ušla dlouhou cestu.
„Je to pravda, matko?“ zeptala se Nyneiva, vstávajíc. „To o Caemlynu?“
Egwain přikývla.
„Tohle bude dlouhá noc,“ řekla Nyneiva s pohledem upřeným na raněné, kteří stále proudili průchody.
„A ještě delší zítřek,“ řekla Egwain. „Pojď, spojíme se. Půjčím ti svoji sílu.“
Nyneiva se zatvářila ohromeně. „Matko?“
„Jsi v léčení lepší než já.“ Egwain se usmála. „Možná jsem amyrlin, Nyneivo, ale stále jsem Aes Sedai. Služebnice všech. Moje síla ti bude k užitku.“