Vzpomínka na světlo

Uvnitř stanu Rand al’Thor – Drak Znovuzrozený – zakláněl hlavu a smál se.

„Takže co udělala?“ zeptal se Rand, když se dosmál. Nalil si pohár červeného vína a pak jeden pro Perrina, který při té otázce zrudl.

Je tvrdší než předtím, napadlo Randa, ale nějak se mu podařilo neztratit tu svoji nevinnost. Ne úplně. Randovi to připadalo úžasné. Zázrak, jako perla, kterou člověk najde v pstruhovi. Perrin byl silný, ale jeho síla jej nezlomila.

„No,“ řekl Perrin, „znáš Marin. Nějak se jí daří hledět dokonce i na Cenna jako na dítě, které potřebuje opečovávat. Když našla Faile a mě, jak tam ležíme na podlaze jako dvě hloupá děcka… myslím, že nevěděla, jestli se nám vysmát, nebo nás poslat do kuchyně drhnout nádobí. Každého zvlášť, abychom se nedostali do průšvihu.“

Rand se usmál, jak se to snažil představit. Perrin — statný, silný Perrin – tak slabý, že sotva dokáže chodit. Byla to nesmyslná představa. Rand chtěl věřit, že jeho kamarád přehání, ale na Perrinovi nebylo zrnko nepoctivosti. Zvláštní, jak moc se člověk mohl změnit, zatímco jeho jádro zůstalo naprosto stejné.

„Každopádně,“ pokračoval Perrin poté, co se napil vína, „mě Faile zvedla ze země a posadila na koně a oba jsme tam poskakovali a tvářili se důležitě. Moc jsem toho neudělal. O boj se postarali jiní – já bych měl problém i zvednout pohár ke rtům.“ Zmlkl a jeho oči získaly nepřítomný výraz. „Měl bys na ně být pyšný, Rande. Bez Dannila, tvého otce a Matova otce, bez nich všech, bych nezvládl ani polovinu toho, co jsem zvládl. Ne, ani desetinu.“

„Tomu věřím.“ Rand pozoroval svoje víno. Luis Therin miloval víno. Jednu Randovu část – vzdálenou část, vzpomínky muže, kterým býval – víno neuspokojovalo. Jen málokteré víno v současném světě se mohlo rovnat oblíbeným vínům věku pověstí. Alespoň ne ta, která ochutnal.

Trochu upil a odložil víno stranou. Min stále podřimovala v jiné části stanu, oddělené závěsem. Randa probudil sen. Byl rád, že dorazil Perrin a on nemusel myslet na to, co viděl.

Mierin… Ne, Nedovolí té ženě, aby ho rozptylovala. To byl nejspíš důvod toho, co viděl.

„Pojď se se mnou projít,“ řekl Rand. „Musím na zítřek zkontrolovat pár věcí.“

Vyšli do noci. Několik Děv se zařadilo za ně a Rand zamířil za Sebbanem Balwerem, jehož služby Perrin Randovi zapůjčil. Balwerovi to nevadilo, neboť měl sklony nechat se přitahovat těmi, kdo měli největší moc.

„Rande?“ zeptal se Perrin, který kráčel po jeho boku s rukou na Mah’alleiniru. „Obléhání Dvouříčí, boj, o tom už jsem ti o všem říkal… Tak proč se ptát znovu?“

„Předtím jsem se ptal na události, Perrine. Ptal jsem se na to, co se stalo, ale neptal jsem se na lidi, kterým se to stalo.“ Podíval se na Perrina a vytvořil pro ně kouli světla, aby cestou do tmy viděli. „Nesmím zapomínat na lidi. Zapomínat na ně byla chyba, které jsem se v minulosti dopouštěl až příliš často.“

Neklidný vítr k nim donesl vůni ohňů z nedalekého Perrinova ležení a zvuky kovářů, pracujících na zbraních. Rand slyšel ty historky: zbraně stvořené pomocí jediné síly byly znovu objeveny. Perrinovi lidé pracovali přesčas a oba jeho aša’manové byli na roztrhání, aby jich udělali co nejvíc.

Rand mu zapůjčil tolik dalších aša’manů, kolik mohl postrádat, i kdyby jen proto, že – jakmile se o tom doslechly – se u něj objevily tucty Děv a požadovaly hroty oštěpů, vytvořené pomocí jediné síly. Dává to smysl, Rande al’Thore, vysvětlila mu Beralna. Jeho kováři můžou na každý meč vytvořit čtyři hroty oštěpu. Při slově „meč“ se zašklebila, jako by chutnalo jako mořská voda.

Rand mořskou vodu nikdy neochutnal. Luis Therin ano. Kdysi ho skutečnost, že takové věci věděl, hluboce znepokojovala. Teď se naučil tuto svou část přijímat.

„Dokážeš uvěřit, co se s námi stalo?“ zeptal se Perrin. „Světlo, občas se sám sebe ptám, kdy se ten chlapík, kterýmu patří všechny tyhle přepychový šaty, objeví a začne řvát a pak mě pošle kydat hnůj za to, že jsem si o sobě moc myslel.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje, Perrine. Stali jsme se tím, čím bylo třeba.“

Perrin přikývl. Procházeli mezi stany, osvětlovaní září světla nad Randovou rukou.

„Jaký je to… pocit?“ zeptal se Perrin. „Ty vzpomínky, co jsi získal?“

„Měl jsi někdy sen, který sis po probuzení pamatoval naprosto jasně? Ne takový, který rychle vybledl, ale takový, na který jsi myslel celý den?“

„Ano,“ odpověděl Perrin a znělo to podivně odtažitě. „Ano, řekl bych, že ano.“