Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„M’Haeli,“ ozval se klidný hlas.
Taim… M’Hael. Musí o sobě uvažovat jako o M’Haelovi. Vydal se po úbočí za hlasem, který na něj zavolal. V panice utekl průchodem do bezpečí na druhou stranu Výšin a nyní se nacházel na okraji jejich jihovýchodního svahu. Demandred z tohoto místa sledoval dole probíhající bitvu a sesílal zkázu na andorské, cairhienské a aielské útvary.
Demandredovi trolloci ovládali celý koridor mezi Výšinami a bažinami a udolávali obránce u řeky. Byla to jen otázka času. Šarská armáda mezitím bojovala na Výšinách severovýchodně odtud. Dělalo mu starosti, že Cauthon dorazil tak rychle, aby postup Šařanů zarazil. Ale na tom nezáleželo. Byl to zoufalý tah. Ten chlap se nedokáže proti šarské armádě udržet. Nejdůležitější však nyní bylo rozdrtit ty Aes Sedai na opačné straně Výšin. To byl klíč k vítězství v této bitvě.
M’Hael prošel mezi podezíravými Šařany, oblečenými v těch podivných šatech a se zvláštním tetováním. Uprostřed seděl Demandred se zkříženýma nohama. Měl zavřené oči a pomalu se nadechoval a vydechoval. Ten sa’angrial, který používal… ten si z něj něco bral, něco víc, než jen obvyklou sílu potřebnou pro usměrňování.
Poskytlo by to M’Haelovi příležitost? Jak pokořující bylo neustále se před někým ponižovat. Ano, hodně se od tohoto muže naučil, ale Demandred očividně nebyl schopný velet. Tyhle Šařany rozmazloval a plýtval energií na svou vendetu vůči al’Thorovi. Cizí slabost poskytovala M’Haelovi možnou příležitost.
„Doslechl jsem se, že prohráváš, M’Haeli,“ řekl Demandred.
Před nimi se na druhé straně říčního koryta andorské síly konečně začínaly hroutit. Trolloci se v jejich řadách neustále snažili najít slabá místa a probíjeli se pikenýrskými útvary na různých místech proti i po proudu řeky. Těžké jezdectvo Dračí legie a Cairhieňanů bylo nyní neustále v pohybu a zoufale útočilo na trolloky, kteří pronikali andorskou obranou. Aielové je u bažin stále zadržovali a kušiníci Dračí legie společně s andorskými pikenýry trollokům pořád bránili obejít je z pravého křídla. Trolloci však tlačili nelítostně a Elaininy řady se postupně prohýbaly a přesouvaly hlouběji na šajnarské území.
„M’Haeli?“ řekl Demandred a otevřel oči. Prastaré oči. M’Hael se pohledem do nich odmítal dát zastrašit. Nenechá se zastrašit! „Pověz mi, jak jsi selhal.“
„Ta aessedaiovská čarodějnice,“ odplivl si M’Hael. „Má nějaký mocný sa’angrial. Skoro jsem ji dostal, ale pravá síla mě zklamala.“
„Máš jí jen pramínek z dobrého důvodu,“ řekl Demandred a opět zavřel oěi. „Pro toho, kdo na ni není zvyklý, je nepředvídatelná.“
M’Hael nic neřekl. Bude se v práci s pravou silou cvičit; odhalí její tajemství. Ostatní Zaprodanci jsou staří a pomalí. Brzy bude vládnout nová krev.
Demandred, jehož obklopoval jakýsi uvolněný pocit nevyhnutelnosti, vstal. Působil jako mohutný, přesouvající se balvan. „Vrátíš se a zabiješ ji, M’Haeli. Zabil jsem jejího strážce. Měla by být snadná kořist.“
„Ten sa’angrial…“
Demandred natáhl ruku s žezlem, na jehož konci byla připevněna zlatá číše.
Byla to nějaká zkouška? Taková moc. Když ho Demandred používal, M’Hael cítil sílu, která z něj vyzařuje.
„Říkáš, že má sa’angrial,“ řekl Demandred. „S tímto budeš jeden mít i ty. Propůjčuji ti Sakamen, aby ses už při selhání neměl na co vymlouvat. Uspěj, nebo při tom zemři, M’Haeli. Dokaž, že jsi hoden být jedním z Vyvolených.“
M’Hael si olízl rty. „A když za tebou Drak Znovuzrozený konečně přijde?“
Demandred se zasmál. „Myslíš, že bych s ním bojoval pomocí tohoto? Co by to dokázalo? Pokud mám ukázat, že jsem lepší, musí se střetnout naše síly. Podle všech hlášení nemůže bezpečně používat Callandor a Choedan Kal bláhové zničil. On přijde, a až to udělá, postavím se mu bez pomoci a dokážu, že jsem skutečným pánem této říše.“
Vnitřní temnoto… pomyslel si Taim. On úplně zešílel, že ano? Bylo zvláštní hledět do těch očí, které vypadaly tak jasně a rozumně, a zároveň z úst slyšet naprosté bláznovství. Když Demandred poprvé přišel za M’Haelem a nabídl mu příležitost sloužit Velikému pánovi, nebyl ten muž takový. Povýšený, to ano. Všichni Vyvolení byli povýšení. Demandredovo odhodlání osobně zabít al’Thora v něm plálo jako oheň.
Ale toto… toto bylo něco jiného. Život v Šaře ho změnil. Rozhodně ho oslabil. A teď tohle. Co za člověka by předalo tak mocný artefakt svému soupeři?
Jenom hlupák, pomyslel si M’Hael a natáhl se pro sa’angrial. Zabít tě bude jako zabít koně se třema zlomenýma nohama, Demandrede. Milosrdenství. Doufal jsem, že tě porazím jako řádného protivníka.
Demandred se odvrátil a M’Hael natáhl skrz Sakamen jedinou sílu a nenasytně z něj pil. Lahodný saidín jej naplnil, běsnící proud šťavnaté síly. Když drží v ruce tohle, je obrovský’. Dokáže cokoli! Srovnat se zemí hory, rozdrtit armády, všechno sám!
M’Hael byl v pokušení vytáhnout proudy, spříst je dohromady a toho muže zničit.
„Dávej si pozor,“ řekl Demandred. Jeho hlas zněl uboze a slabě. Jako pištění myši. „Neusměrňuj skrz to směrem ke mně. Sakamen jsem k sobě připoutal. Pokud se ho pokusíš použít proti mně, vypálí tě ze vzoru.“
Mluvil Demandred pravdu? Bylo možné, aby byl sa’angrial naladěný na určitou osobu? M’Hael to nevěděl. Chvíli o tom uvažoval a pak s pocitem hořkosti, navzdory síle, která jím proudila, Sakamen sklonil.
„Nejsem hlupák, M’Haeli,“ řekl Demandred suše. „Nepodám ti oprátku, na které mě oběsíš. Běž a udělej, co jsem ti přikázal. V této věci jsi můj služebník, ruka, která drží sekem, aby pokácela strom. Znič amyrlin; použij odřivous. Dostali jsme rozkaz a v tomto ho poslechneme. Svět musí být rozvolněn, než ho znovu utkáme podle svých představ.“
M’Hael na něj zavrčel, ale udělal, co mu bylo řečeno, a spředl průchod. On tu aessedaiovskou čarodějnici zničí. Pak… pak se rozhodne, jak se vypořádá s Demandredem.
Elain s pocitem marnosti sledovala, jak jsou její pikenýrské útvary zatlačovány zpět. To, že se Birgitte podařilo ji přesvědčit, aby se vzdálila z místa bezprostředního boje – trolloci mohli každou chvíli prolomit obranu – se jí moc nelíbilo.
Elain se stáhla téměř až k minám, pro tuto chvíli mimo bezprostřední ohrožení. Obklopoval ji dvojitý kruh gardistů, kteří většinou posedávali a jedli – v krátkých přestávkách mezi bojem nabírali alespoň tu trochu síly, co mohli.
Elain nevztyčila vlajku, ale vyslala posly, aby její velitelé věděli, že stále žije. Přestože se snažila své vojáky proti trollokům vést, její úsilí nestačilo. Její vojska zjevně slábla.
„Musíme se vrátit,“ obrátila se na Birgitte. „Musejí mě vidět, Birgitte.“
„Nevím, jestli to něco změní,“ řekla Birgitte. „Tyhle útvary se prostě proti trollokům a tomu zatracenýmu usměrňování najednou nemůžou udržet. Já…“
„O co jde?“ zeptala se Elain.
Birgitte se odvrátila. „Přísahám, že jsem si kdysi na takovou situaci pamatovala.“