Vzpomínka na světlo

Cestou do hodovní síně svého paláce si Berelain utírala zakrvácené ruce do kusu hadru. Stoly ze síně nasekali na otop do obrovských krbů na obou stranách dlouhé místnosti; na místě, kde předtím stál nábytek, ležely řady a řady zraněných.

Dveře z kuchyně se rozlétly a vešel hlouček cikánů. Někteří nesli nosítka, jiní pomáhali zraněným vbelhat se do síně. Světlo! pomyslela si Berelain. Další? Palác už byl raněnými nacpaný k prasknutí.

„Ne, ne!“ řekla a rázovala vpřed. „Sem ne. Do zadní chodby. Budeme je muset začít dávat tam. Rosil! Máme nové raněné.“

Cikáni se obrátili směrem k chodbě a uklidňujícími hlasy rozmlouvali se zraněnými. Zpátky sem posílali jen ty, které bylo možné zachránit. Byla nucena poučit vůdkyně tuatha’anských žen o tom, která zranění jsou na léčení příliš namáhavá. Raději zachránit deset mužů s těžkými zraněními, než vynaložit stejnou námahu při pokusu o záchranu jednoho, kterého už při životě držela jen naděje.

Toto vysvětlování bylo jednou z nejúděsnějších věcí, co kdy udělala.

Řada cikánů postupovala dál a Berelain si prohlížela raněné, jestli někde nezahlédne záblesky bílé. Byli mezi nimi bělokabátníci, ale ne ten, kterého hledala.

Tak mnoho… pomyslela si znovu. Cikánům při přesunu raněných neměl kdo pomáhat. Všichni tělesně schopní muži z paláce, i většina žen, odešli na bojiště bojovat nebo pomáhat caemlynským uprchlíkům sbírat šípy.

Přichvátala k ní Rosil v šatech pokrytých krví, které si nevšímala. Okamžitě se ujala velení u raněných a hledala mezi nimi ty, kterým bylo nutné okamžitě věnovat pozornost. V tu chvíli se bohužel rozlétly dveře do kuchyně a dovnitř vklopýtala skupina zkrvavených Andořanů a Aielů, které sem poslaly ženy z rodinky z jiné části bojiště.

Následovalo téměř šílenství, když Berelain nahnala všechny, koho měla – pacholky, staré, i pár pětiletých dětí – aby pomohli nově příchozí uložit. Z Aielů přicházeli jen ti s nejtěžšími zraněními – měli sklony zůstávat na bojišti, dokud dokázali udržet zbraň. To znamenalo, že mnoha z těch, kteří se k ní dostali, už nebylo pomoci. Musela jim vyčlenit místo, které neměla, a sledovat, jak vykašlávají krev a umírají.

„Tohle je bláhové!“ řekla a vstala. Ruce měla mokré od krve a nezůstal jí žádný čistý hadřík. Světlo! „Musíme poslat větší pomoc. Ty.“ Ukázala na Aiela, který přišel o zrak. Se zavázanýma očima seděl opřený zády o stěnu. „Ty, ty slepý Aiele.“

„Jmenuju se Ronja.“

„Dobře, Ronjo. Pomáhají mi tu nějací gaťšainové. Podle mých výpočtů by jich mělo být mnohem víc. Kde jsou?“

„Čekají, až bitva skončí, aby mohli posloužit vítězům.“

„Zajdeme pro ně,“ řekla. „Potřebujeme všechny, co seženeme, aby nám v boji pomohli.“

„Možná sem přijdou, Berelain Paendrag, a pomůžou ti pečovat o raněné,“ řekl muž. „Ale nebudou bojovat. To není jejich věc.“

„Dostanou rozum,“ prohlásila rozhodně. „Tohle je Poslední bitva!“

„Tady jsi možná kmenový náčelník,“ řekl Aiel s úsměvem, „ale nejsi Kar’a’kam. Dokonce ani on by gai šainům nemohl rozkázat, ať se protiví ji’e’toh.“

„Tak kdo by mohl?“

Zdálo se, že to muže překvapilo. „Nikdo. Je to nemožné.“

„A moudré?“

„Ty by to neudělaly,“ odvětil. „Nikdy.“

„Uvidíme,“ řekla Berelain.

Mužův úsměv se rozšířil. „Řekl bych, že žádný muž ani žena by nechtěli být terčem tvého hněvu, Berelain Paendrag. Ale kdyby se mi vrátil zrak, raději bych si znovu vyloupl oči, než abych se díval, jak gai šainové bojují.“

„Tak nemusejí bojovat,“ řekla Berelain. „Možná by mohli pomoct s přenášením raněných. Rosil, vezmeš si tuhle skupinu?“

Unavená žena přikývla. V paláci nebyla jediná Aes Sedai, která by nevypadala, jako že se spíš zhroutí, než aby udělala další krok. Berelain se držela na nohou pomocí jistých rostlin, s nimiž by podle ní Rosil určitě nesouhlasila.