Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Nedaleko od ní skupinka žoldáků našla šípy a zvedla je. „Hej, Hanlone!“ vykřikl jeden. „Podívej se na tohle!“
Když ti hrubiáni začali pomáhat Tuatha’anům v práci, byla na ně pyšná. Vyhnout se bitvě, aby pomáhali pečovat o raněné? Ti muži překonali svou násilnickou minulost.
Nyní zamrkala a spatřila v nich něco jiného. Zbabělce, kteří se raději budou hrabat v mrtvolách a vyprazdňovat jim kapsy, než aby bojovali. Co bylo horší? Lidé, kteří – jakkoli pomýlení – se trollokům postavili a pokusili se je zahnat? Nebo tihle žoldnéři, kteří odmítali bojovat, protože tato cesta jim připadala jednodušší?
Ila zavrtěla hlavou. V životě měla vždy pocit, jako když zná odpovědi. Dnes jí většina z nich unikala. Ale zachraňovat lidské životy… toho se mohla držet.
Vydala se zpátky mezi těla a hledala mezi mrtvými živé.
Zatímco urozená paní Faile odjížděla, Olver se s rohem v ruce rychle schoval zpátky pod vůz. Za Faile se hnaly tucty jezdců a stovky trolloků. Padla taková tma.
Sám. Opět ho nechali samotného.
Pevně zavřel oči, ale moc to nepomohlo. Stále slyšel v dálce lidský křik a řev. Stále cítil krev, krev zajatců, které trolloci zabili při pokusu o útěk. Kromě krve cítil kouř, hustý a štiplavý. Vypadalo to, že je celý svět v plamenech.
Země se otřásla, jako by do ní někde poblíž udeřilo něco velice těžkého. Na obloze zarachotil hrom, doprovázený ostrým praskáním, jak na Výšinách stále znovu a znovu létaly blesky. Olver zafňukal.
Za jak statečného se považoval! A teď se konečně dostal do bitvy. Stěží se dokázal ubránit tomu, aby se mu třásly ruce. Chtěl se schovat, zahrabat hluboko do země.
Faile mu řekla, ať si najde jiný úkryt, protože by se mohli vrátit a hledat roh.
Troufne si jít tam ven? Troufne si zůstat tady? Olver pootevřel oči a málem zaječel. Vedle vozu stál pár nohou, zakončených kopyty. Vzápětí se dolů sklonila tvář zakončená rypákem a pohlédla na něj. Prasečí očka se přimhouřila a nozdry zavětřily.
Olver zaječel, po čtyřech se dral dozadu a svíral roh. Trollok něco zavřeštěl, nadzvedl vůz a málem jím třískl do Olvera. Šípy, uložené ve voze, se rozlétly po zemi, zatímco Olver se úprkem rozběhl pryč ve snaze najít nějaký úkryt.
Žádný zde nebyl. Tucty trolloků se k němu obrátily a netvoři po sobě hulákali v jazyce, kterému Olver nerozuměl. S rohem v jedné a nožem v druhé ruce se zoufale rozhlížel. Žádný úkryt.
Nedaleko zafrkal kůň. Byla to Běla, která žvýkala zrní, vysypané ze zásobovacího vozu. Kobylka zvedla hlavu a pohlédla na Olvera. Neměla sedlo, pouze ohlávku a uzdu.
Krev a popel, pomyslel si Olver a rozběhl se k ní, bych tu měl Vichra. S touhle vykrmenou klisnou určitě skončí v kotli. Olver zastrčil nůž, skočil Běle na hřbet, v jedné ruce sevřel otěže a v druhé roh.
Trollok s prasečím rypákem, který ho našel pod vozem, se rozmáchl a málem Olverovi uťal paží. Olver vykřikl, kopnutím Bělu pobídl a klisna tryskem vyrazila pryč od trolloků. Ječící a vyjící bestie se hnaly za ní. Táborem, který se téměř vyprázdnil, jak se všichni sbíhali k chlapci, se rozléhalo další volání.
Olver jel, jak ho to učili, skláněl se a řídil koně koleny. A Běla běžela. Světlo, ta tedy běžela. Mat říkal, že spousta koní se trolloků bojí, a když jsou nuceni se k nim přiblížit, shazují jezdce, ale toto zvíře nic takového neudělalo. Prohřměla přímo středem tábora těsně kolem vyjících trolloků.
Olver se ohlédl přes rameno. Za ním jich byly stovky. A pronásledovali ho. „Světlo!“
Byl si jistý, že nahoře na Výšinách zahlédl Matův prapor. Ale v cestě mu stálo tolik trolloků! Olver Bělu obrátil, aby běžela stejnou cestou, jako předtím Aravine. Možná by mohl trolločí tábor objet, a dostat se tak ven, a pak vyjet vzhůru po zadní straně Výšin.
Dones roh Matoví, nebo je všechno ztraceno.
Olver ujížděl ze všech sil a pobízel Bělu k větší rychlosti.
Nikdo jiný tu není.
Vpředu mu početný oddíl trolloků odřízl cestu. Olver se obrátil zpátky, ale z toho směru se k němu blížili další. Olver vykřikl a znovu Bělu otočil, ale tu zasáhl do boku silný trolločí šíp. Zavřískla, klopýtla a pak upadla.
Olver se odvalil stranou. Při dopadu na zem si vyrazil dech a před očima se mu roztančily hvězdičky. Přinutil se vyškrábat na všechny čtyři.
Roh se musí dostat k Matrimu Cauthonovi…
Olver popadl roh a zjistil, že pláče. „Je mi to líto,“ řekl Běle. „Bylas dobrý kůň. Běželas tak, jak by to Vichr nedokázal. Je mi to líto.“ Běla tiše zaržála, naposledy se nadechla a zemřela.
Nechal ji tam a proběhl prvnímu z trolloků, který dorazil, pod nohama. Olver s nimi nemohl bojovat. Věděl, že nemůže. Netasil nůž. Prostě jen běžel do příkrého svahu a snažil se dostat nahoru, odkud předtím viděl padat Matův prapor.
Klidně to mohlo být na opačné straně světadílu. Jeden z trolloků ho popadl za šaty a strhl dolů, ale Olver se mu vytrhl a nechal v jeho tlustých prstech kus látky. Škrábal se přes rozbitou zemi a v zoufalství si všiml úzké pukliny ve skalním výběžku na úpatí svahu. Mělká trhlina hleděla vzhůru k černé obloze.
Vrhl se k ní a s rohem přetisknutým k hrudi se vtěsnal dovnitř. Stěží se tam vešel. Trolloci se hemžili nad ním a pak se po něm začali sápat a rvát mu šaty.
Olver zafňukal a zavřel oči.
Logain se s už připravovanými tkanivy vrhl průchodem a zaútočil na Demandreda.
Muž stál na dýmajícím svahu, který shlížel na vyschlou řeku a slábnoucí andorské pikenýrské útvary. Bojovali tam rovněž Aielové, Cairhieňané a Dračí legie a všem hrozilo obklíčení.
Pikenýři už byli téměř rozprášení. Brzy z toho bude naprostá porážka.
Logain po Demandredovi mrštil dvojitý sloup ohně, ale Šařané skočili před něj a zkřížili Logainovu útoku cestu. Maso shořelo, kosti se změnily na prach. Jejich smrt Demandredovi poskytla čas se otočit a zaútočit tkanivem vody a vzduchu. Logainův proud ohně do tkaniva narazil, změnil se v páru a rozptýlil se.
Logain doufal, že po tak velkém usměrňování bude Demandred oslabený. Kdepak. Před mužem se vytvořilo složité tkanivo, které Logain nikdy neviděl. Vytvořilo pole, jež čeřilo vzduch, a když Logain znovu zaútočil, jeho tkanivo se odrazilo jako klacík, hozený proti cihlové zdi.
Z oblohy udeřil blesk a Logain uskočil stranou a převalil se. Bušily do něj úlomky kamení, zatímco on spletl ducha, oheň a zemi a sekl po podivné stěně. Strhl ji a pak ze země zvedl rozbité kusy skály, aby je postavil do cesty Demandredovu ohni.
Odvedení pozornosti, napadlo Logaina, když si uvědomil, že Demandred za ohněm spředl něco dalšího, složitějšího. Otevřel se průchod a zející rudá tlama se rozlétla po bojišti. Logain se vrhl na bok a smrtonosný průchod jej minul, ale za sebou zanechal cestičku žhnoucí lávy.
Další Demandredův útok přišel v podobě proudu vzduchu, který Logaina srazil dozadu směrem k lávě. Logain zoufale spředl vodu, aby lávu ochladil. Dopadl ramenem napřed a cestou minul výtrysk páry, který mu opařil kůži, ale ochladil lávu dostatečně, aby se nad stále roztaveným proudem vytvořila pevná krusta. Zadržel dech, aby se nenadýchal páry, a znovu skočil stranou a zem, kde před okamžikem ležel, rozdrtila řada blesků.
Blesky roztříštily kůru, kterou vytvořil, a zajely do roztavené skály. Logaina postříkaly kapky lávy, spálily mu kůži a v paži a tváři vypálily důlky. Zaječel a zuřivě spřádal, aby na svého nepřítele seslal blesk.