Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Tak vyčerpaná. Když se teď na okamžik zastavila, cítila ochromující únavu. V jejích hlubinách cítila ztrátu, hořkou ztrátu, kterou představovala Gawynova smrt.
„Matko!“ řekla Leilwin a zatahala ji za rameno. Žena zůstala s ní. „Matko, musíme jít! Aes Sedai se rozprchly! Šařani nás zaplaví.“
M’Hael ji uviděl. S úsměvem vyrazil vpřed, v jedné ruce žezlo, druhou napřaženou k ní dlaní vzhůru. Co by se stalo, kdyby ji odřivousem vypálil ze vzoru’. Poslední dvě hodiny by zmizely. Její shromáždění Aes Sedai, tucty a tucty Šařanů, které zabila…
Jenom tkanivo…
Žádné jiné se mu nepodobá.
Takhle to nefunguje, pomyslela si. Každá mince má dvě strany. Síla má dvě poloviny. Horko a chlad, světlo a tma, žena a muž.
Pokud tkanivo existuje, musí i jeho opak.
M’Hael vypustil odřivous a Egwain udělala… něco. Tkanivo, které se předtím pokoušela použít na praskliny, ale v mnohem větší síle a měřítku: velkolepé, úžasné tkanivo, spojení všech pěti sil. Vklouzlo před ni na místo. Zaječela, vypustila jej, jakoby šlo z její vlastní duše, čistě bílý sloup, který zasáhl M’Haelovo tkanivo doprostřed.
Obě tkaniva se navzájem vyrušila, jako když slijete vřelou a ledovou vodu. Mohutný záblesk světla přehlušil vše ostatní a Egwain oslepil, ale z toho, co udělala něco cítila. Podepření vzoru. Praskliny se přestaly šířit a uvnitř nich se něco vzedmulo, jakási zpevňující síla. Růst, jako strup na ráně. Nebyla to dokonalá oprava, ale alespoň záplata.
S výkřikem se přinutila vstát. Nebude mu čelit na kolenou! Natáhla do sebe každičký kousek síly, který dokázala udržet, a se zuřivostí amyrlin jím mrštila na Zaprodance.
Dva proudy moci proti sobě seslaly spršky světla a země kolem M’Haela praskala, zatímco poblíž Egwain se zacelovala. Stále nevěděla, jaké tkanivo to spředla. Opak odřivousu. Její vlastní oheň, tkanivo světla a obnovy.
Plamen Tar Valonu.
V jediném nekonečném nehybném okamžiku se střetly. V tomto okamžiku Egwain ucítila, jak v její mysli zavládl mír. Bolest z Gawynovy smrti se vytratila. Znovu se zrodí. Vzor bude pokračovat. Samotné tkanivo, jež držela, utišilo její hněv a nahradilo ho klidem. Sáhla hlouběji do saidaru, té zářící útěchy, která ji tak dlouho vedla.
A natáhla víc síly.
Její proud energie se protlačil M’Haelovým odřivousem jako bodající meč, smetl sílu stranou a vylétl po proudu M’Haelovi přímo do natažené ruky. Probodl mu dlaň a prorazil hruď.
Odřivous zmizel. M’Hael zůstal zírat s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima, zavrávoral a pak zevnitř těla zkrystalizoval, jako by zamrzl v ledu. Vyrašil z něj nádherný křišťál mnoha odstínů barev. Neořezaný a drsný, jako by vyrašil z jádra samotné země. Egwain nějak věděla, že na osobu, která se neobrátila ke Stínu, by měl plamen mnohem menší účinek.
Ze všech sil svírala sílu, kterou držela. Natáhla ji do sebe příliš mnoho. Věděla, že pokud povolí sevření, spálí se a nebude schopná usměrnit už ani kapku. V tomto posledním okamžiku skrz ni proudila síla.
Daleko na severu se něco otřásalo. Randův boj pokračoval. Průrvy v zemi se rozšiřovaly. M’Haelovy a Demandredovy odřivousy odvedly svou práci. Svět se zde rozpadal. Přes výšiny se táhly zářící černé linie a ona v duchu viděla, jak se otevírají, země se tříští a objevuje se zde prázdnota, která do sebe nasává všechen život.
„Vyhlížej světlo,“ zašeptala Egwain.
„Matko?“ Leilwin stále klečela vedle ní. Kolem nich se ze země sbíraly stovky Šařanů.
„Vyhlížej světlo, Leilwin,“ řekla Egwain. „Jako amyrlinin stolec přikazuji toto – najděte zámky k věznici Temného a rozbijte je. Udělejte to ve chvíli, kdy zazáří světlo. Pouze tehdy nás to může zachránit.“
„Ale…“
Egwain vytvořila průchod, ovinula Leilwin vzduchem a prostrčila ji jím do bezpečí. Při tom uvolnila její strážcovské pouto a jejich krátké spojení přerušila.
„Ne!“ vykřikla Leilwin.
Průchod se zavřel. Černé praskliny do nicoty se rozšířily všude kolem Egwain, která čelila stovkám Šařanů. Její Aes Sedai bojovaly mocně a chrabře, ale šarští usměrňovači byli stále zde. Obklíčili ji. Někteří bázlivě, jiní s triumfálními úsměvy.
Zavřela oči a vtáhla do sebe sílu. Víc, než by která žena měla dokázat, víc, než bylo správné. Mnohem víc, než bylo bezpečné či moudré. Tento sa’angrial neměl žádný nárazník, který by tomu zabránil.
Její tělo bylo zcela vyčerpáno. Nabídla jej, stala se sloupem světla a uvolnila plamen Tar Valonu do země pod sebou a vysoko k obloze. Síla ji opustila v tiché, nádherné explozi, přelila se přes Šařany a zacelila praskliny způsobené jejím soubojem s M’Haelem.
Egwainina duše se oddělila od hroutícího se těla, spočinula na oné vlně a na ní se vydala do Světla.
Egwain zemřela.
Rand zavřeštěl nevírou, vzteky, žalem.
„Ona ne. ONA NE!“
MRTVÍ PATŘÍ MNĚ.
„Sej’tane!“ zařval Rand. „Ona ne!“
ZABIJU JE VŠECHNY, PROTIVNÍKU.
Rand se sklonil a pevně zavřel oči. Ochráním tě, pomyslel si. Cokoli jiného se stane, postarám se, abys byla v bezpečí, přísahám. Přísahám…
Ach, Světlo. Egwainino jméno se přidalo na seznam mrtvých. Ten list se stále zvětšoval a hřímal mu v mysli. Jeho selhání. Tolik selhání.
Měl být schopen je zachránit.
Temný neustále útočil a snažil se Randa zároveň roztrhat i rozdrtit.
Ach, Světlo. Ne Egwain.
Rand zavřel oči, zhroutil se a stěží odrazil další útok.
Obklopila ho temnota.
Leana zvedla ruku a zastínila si oči před velkolepým výbuchem světla. Spláchl z úboči temnotu a – na okamžik – po sobě zanechal jen záři. Šařané ztuhli na místě, a krystaly, v něž se měnili, za sebe vrhaly stíny.
Pilíř síly se zvedl vysoko do vzduchu jako maják a pak se rozplynul.
Leana padla na kolena a jednou rukou se opřela o zem, aby neupadla. Zem pokrývala krystalická pokrývka, která vyrostla na rozbité skále a zakryla zjizvenou zemi. Pukliny, které se předtím otevřely, byly nyní naplněné křišťálem a vypadaly jako malinké řeky.
Leana se vyškrábala na nohy a kolem Šařanů, zamrzlých v křišťálu a čase, se kradla vpřed.
Přesně uprostřed výbuchu našla Leana křišťálový sloup široký jako letitá kalina, zvedající se více než patnáct kroků do vzduchu. V jeho středu byla zamrzlá rýhovaná hůlka, Vorův sa’angrial. Po samotné amyrlin nebylo ani stopy, ale Leana věděla..
„Amyrlinin stolec padl,“ vykřikla nedaleko jedna z Aes Sedai, stojící mezi zkrystalizovanými Šařany. „Amyrlinin stolec padl!“
Zarachotil hrom. Berelain vzhlédl od lůžka, pak vstala a když zamířila k oknu, zasazenému v kamenné zdi. Galadova ruka vyklouzla z její.
Venku pěnilo moře a rozbíjelo se o skaliska a řvalo, jako by cítilo vztek. Nebo možná bolest. Bílá pěna se divoce rozstřikovala k oblakům, v nichž blesky vrhaly roztříštěné světlo. Zatímco je sledovala, mračna ve tmě ještě zhoustla, bylo-li to vůbec možné. Ztmavla.
Do úsvitu stále zbývala hodina. Mraky však byly tak temné, že věděla, že až slunce vyjde, neuvidí jej. Vrátila se zpátky ke Galadovi, posadila se a vzala ho za ruku. Kdy přijde nějaká Aes Sedai, aby ho uzdravila? Stále byl v bezvědomí, až na to, že šeptal z nočních můr. Zavrtěl se a něco se mu zalesklo na krku.