Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Demandred měl sa’angrial, a to velice mocný. Podobně mocný jako Callandor, možná i silnější. Kdyby ho Logain získal, mnoho věcí v tomto světě by se změnilo. Svět by znal jeho i Černou věž a třásli by se před ním tak, jako se nikdy netřásli před amyrlininým stolcem.
Egwain vedla útok, jaký už po tisíciletí nikdo neviděl. Aes Sedai se stáhly ze svých obranných opevnění, přidaly se k ní a neochvějně se tlačily vzhůru západním svahem. Vzduchem poletovala tkaniva jako vybuchující stužky zachycené větrem.
Oblohu ozařovalo světlo tisíce blesků, a země se pod nárazy chvěla a sténala. Demandred z opačné strany náhorní plošiny dál ostřeloval Andořany a každý výstřel odřivousu rozvlnil vzduch. Po zemi se roztahovaly černé pavučiny prasklin, ale nyní z puklin začaly rašit úponky čehosi odporného. Jako choroba se šířily přes rozbité kameny na úbočí.
Vzduch ožil silou a energie se tak zahustila, že si Egwain málem myslela, že se jediná síla zviditelnila všem. Skrz toto vše natáhla pomocí Vorova sa’angrialu tolik síly, kolik dokázala udržet. Cítila se stejně, jako když bojovala se Seančany, jen se nějak více ovládala. Tehdy její zuřivost lemovaly zoufalství a děs.
Tentokrát byl hněv rozžhavený doběla, jako kov zahřátý za hranici toho, kdy s ním kovář může pracovat.
Ona, Egwain al’Vere, dostala tuto zemi do správy.
Ona, amyrlinin stolec, se už Stínem nenechá zastrašovat.
Neustoupí. Když jí dojdou zdroje, neskloní se.
Bude bojovat.
Usměrnila vzduch a vytvořila vířící bouři prachu, kouře a suchých rostlin. Držela ji před sebou a bránila tak ve výhledu těm, kdo byli nad ní a snažili se ji zaměřit. Kolem ní dopadaly blesky, ale ona spředla zemi, zavrtala ji hluboko do skály a vytáhla proud železa, které vedle ní vychladlo do podoby železné špice. Blesk udeřil do špice a minul Egwain, která poslala vyjící bouři vzhůru do svahu.
Pohyb vedle ní. Egwain cítila, jak se k ní Leilwin přibližuje. Ta žena… ta žena se ukázala být věrná. Jak překvapivé. Nový strážce neotupil ostří zoufalství nad Gawynovou smrtí, ale pomohl jí jinými způsoby. Ten uzlík na pozadí Egwaininy mysli byl nahrazen novým, velice odlišným, přesto překvapivě oddaným.
Egwain zvedla Vorův sa’angrial, dál útočila a s Leilwin po boku stoupala do svahu. Šařané před ní se choulili, aby se ochránili před větrem. Egwain na ně udeřila prameny ohně. Usměrňovači se na ni pokusili zaútočit skrz bouři, ale jejich tkaniva šla mimo, jak měli oči zastřené prachem. Z boku ji napadli tři vojáci, ale Leilwin se s nimi obratně vypořádala.
Egwain k sobě přivolala vítr, použila ho jako ruce, zvedla usměrňovače a vyhodila je do vzduchu. Blesky shora muže sevřely v ohnivém objetí a kouřící mrtvoly se zřítily na úbočí. Egwain se drala vpřed a její armáda Aes Sedai postupovala a vrhala tkaniva jako šípy světla.
Připojili se k nim aša’manové. Až dosud bojovali po boku Bílé věže s přestávkami, ale zdálo se, že nyní nasadili všechny síly. Jak vedla útok, shromažďovaly se tucty mužů. Vzduch zhoustl jedinou silou.
Vítr přestal foukat.
Prachová bouře náhle utichla, uhašená jako svíčka pod pokrývkou. To nezpůsobila žádná přírodní síla. Egwain vyšplhala na skalní výběžek a vzhlédla vzhůru k muži v černé a rudé, který stál s napřaženou rukou na vrcholku. Konečně vylákala toho, kdo toto vojsko vede. Jeho hrůzopáni bojovali po boku Šařanů, ale ona hledala jejich velitele. Taima. M’Haela.
„Spřádá blesk!“ zaječel jeden z mužů za ní.
Egwain okamžitě vytáhla ze země hrot z rozžhaveného železa a ochladila ho, aby přitáhl blesk, který vzápětí dopadl. Zalétla pohledem na bok. Ten, kdo promluvil, byl Jahar Narišma. Merisin aša’manský strážce.
Egwain se usmála a pohlédla na Taima. „Držte mi ostatní od těla,“ rozkázala hlasitě. „Všichni kromě vás, Narišmo a Merise. Narišmova varování budou užitečná.“
Sebrala sílu a začala na toho zrádce M’Elaela uvolňovat bouři.
Ila procházela mezi mrtvými na bojišti nedaleko ruin. Přestože se boje přesunuly dál po proudu, slyšela vzdálený křik a výbuchy ve tmě.
Pátrala po zraněných mezi padlými a šípů a mečů, které našla, si nevšímala. Ostatní je posbírají, i když by si přála, aby ne. Meče a šípy zabily mnohé z těchto padlých.
Její manžel Raen pracoval poblíž, dloubal do každého těla a pak poslouchal, zda uslyší tlukot srdce. Rukavice měl pokryté rudými skvrnami a na barevných šatech šmouhy od krve, protože tiskl ucho mrtvým na hruď. Jakmile potvrdili, že je někdo mrtvý, namalovali mu na tvář X, často jeho vlastní krví. To zabrání tornu, aby ostatní dělali práci, kterou už odvedli oni.
Zdálo se, jako by Raen za poslední rok zestárl o deset let, a I1a se cítila stejně. Cesta listu byla občas snadným pánem a nabízela jim radostný a klidný život. Avšak list padal v mírném vánku i v bouři; oddanost vyžadovala, aby člověk přijal to druhé stejně jako to první. Být hnán z jedné země do druhé, trpět hladem, když půda umírala, a pak konečně najít klid v seančanských zemích… takový život vedli.
Nic z toho se nevyrovnalo ztrátě Arama. Ta bolela mnohem víc, než když rukama trolloků přišli o jeho matku.
Minuli Morgasu, bývalou královnu, která tyto pracovníky organizovala a dávala jim rozkazy. Ila šla dál. Královny ji moc nezajímaly. Pro ni či její lid nic neudělaly.
Nedaleko od ní se Raen zastavil a zvedl lucernu, aby prozkoumal toulec plný šípů, který měl padlý voják u sebe. Ila zasyčela a nadzvedla si sukně, aby obešla mrtvoly a došla k manželovi. „Raene!“
„Klid, Ilo,“ řekl. „Nechystám se je zvednout. Přesto přemýšlím.“ Zvedl oči ke vzdáleným zábleskům světla dál po proudu a nahoře na Výšinách, kde armády pokračovaly ve svém strašlivém vraždění. Tolik záblesků ve tmě, jako stovky blesků. Už dávno přešla půlnoc. Už na tomto bojišti hledali přeživší celé hodiny.
„Přemýšlíš?“ zeptala se Ila. „Raene…“
„Co bychom chtěli, ať udělají, Ilo? Trolloci nebudou následovat Cestu listu.“
„Je spousta míst, kam utéct,“ řekla Ila. „Podívej se na ně. Přišli se postavit trollokům, sotva zplozenci Stínu vylezli z Momy. Kdyby tu energii využili, aby shromáždili lidi a odvedli je na jih…“
„Trolloci by šli za nimi,“ řekl Raen. „Co pak, Ilo?“
„Přijali jsme mnoho různých pánů,“ namítla Ila. „Stín by s námi možná zacházel mizerně, ale bylo by to opravdu horší, než jak s námi zacházeli ostatní?“
„Ano,“ odpověděl Raen tiše. „Ano, Ilo. Bylo by to horší. Mnohem, mnohem horší.“
Ila se na něj podívala.
S povzdechem zavrtěl hlavou. „Já Cestu neopustím, Ilo. Je to moje cesta a je pro mne správná. Snad… snad už nebudu smýšlet tak špatně o těch, kdo následují jinou cestu. Jestli to přežijeme, bude to odkaz těch, kdo na tomto bojišti zemřeli, ať chceme jejich oběť přijmout, nebo ne.“
Odvlekl se pryč. To je jenom ta noční tma, pomyslela si. On to překoná, až zase vysvitne slunce. Tak je to. Nebo ne?
Vzhlédla k noční obloze. To slunce… poznají, až vyjde? Mraky, zdola osvětlované ohni, jako by byly stále hustší a hustší. Přitáhla si zářivě žlutý šál blíž k tělu, neboť ji náhle roztřásla zima.
Snad už nebudu smýšlet tak špatně o těch, kdo následují jinou cestu…
Mrkáním se snažila vyhnat slzy z očí. „Světlo,“ zašeptala, když se v jejím nitru cosi sevřelo. „Neměla jsem se k němu obrátit zády. Měla jsem se pokusit mu pomoct vrátit se k nám, ne ho vyhnat. Světlo, ach Světlo. Ochraňuj ho…“