Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Zahnali nás do kouta, můj pane,“ řekl Melten zachmuřeně a oči měl vážné. Všechny je pokládal za mrtvé. „Dennel s Guybonem se dohadujou o umístění draků k poslední obraně. Aludra odměřuje nálože.“
Talmanes, který konečně stál na nohou, se zplihle opřel o Meltena. Před ním se na velkém náměstí tísnily dva tisíce lidí. Choulili se jako lidé v divočině, kteří se za chladné noci dělí o tělesné teplo. Dennel s Guybonem rozmístili draky v půlkruhu klenoucím se ven směrem ke středu města a uprchlíci se ukrývali za nimi. Banda se nyní věnovala obsluze draků; na každou zbraň byly třeba tři páry rukou. Téměř všichni z Bandy měli alespoň nějaký výcvik.
Okolní budovy začaly hořet, ale světlo dělalo podivné věci. Proč nedosáhlo do ulic? Ty byly všechny příliš temné. Jako by je někdo natřel. Jako…
Zamrkal, aby dostal z očí slzy bolesti, a náhle pochopil. Ulice zaplnili trolloci jako inkoust tekoucí směrem k půlkruhu draků, kterými na ně lidé mířili.
V tuto chvíli trolloky něco drželo v klidu. Vyčkávají, až se dají dohromady k útoku, pomyslel si Talmanes.
Zezadu se ozval křik a vrčení. Talmanes se obrátil a pak sevřel Meltenovu paži, když se svět zakymácel. Čekal, až se zase ustálí. Bolest… bolest ve skutečnosti otupovala. Jako žhnoucí plameny, kterým dochází uhlí. Krmila se na něm, ale už z něho nezbývalo moc, co by mohla sníst.
Když se okolí ustálilo, Talmanes uviděl, co to vrčí. Náměstí, na němž stáli, přiléhalo k městské hradbě, ale měšťané a vojáci se od hradby drželi dál, protože tu pokrývali trolloci jako silná vrstva špíny. Mávali zbraněmi ve vzduchu a řvali na lidi dole.
„Házejí oštěpy na každého, kdo se příliš přiblíží,“ řekl Melten. „Doufali jsme, že se dostaneme k hradbě a půjdeme podél ní k bráně, ale nemůžeme – ne když po nás ty stvůry nahoře vrhají déšť smrti. Všechny ostatní cesty jsou odříznuté.“
Ke Guybonovi a Dennelovi přišla Aludra. „Můžu pod draky umístit nálože,“ řekla jim; tiše, ale ne tak tiše, jak by měla. „Ty nálože zbraně zničí. Mohly by velice nepříjemně ublížit lidem.“
„Udělej to,“ odpověděl Guybon šeptem. „To, co by udělali trolloci, je horší. A my nesmíme dovolit, aby draci padli Stínu do rukou. Proto vyčkávají. Jejich velitelé doufají, že jim neočekávaný útok poskytne čas nás přemoct a zmocnit se zbraní.“
„Hýbou se!“ vykřikl voják od draků. „Světlo, už jdou!“
Temný sliz zplozenců Stínu bublal ulicemi. Zuby, nehty, drápy, příliš lidské oči. Trolloci přicházeli ze všech stran, dychtiví zabíjet. Talmanes zápasil o dech.
Křik na hradbách zněl nadšeněji. Jsme obklíčení, pomyslel si Talmanes. Zahnaní ke zdi, chycení v síti. Jsme…
Zahnaní ke zdi.
„Dennele!“ překřičel Talmanes rachot. Kapitán draků se obrátil ve své řadě, kde muži s hořícím troudem čekali na povel vypálit jedinou salvu, kterou mají.
Talmanes se zhluboka nadechl, až mu hořely plíce. „Říkals mi, že bys mohl jen pár výstřely srovnat nepřítelovu hradbu.“
„Jasně,“ zavolal Dennel. „Ale my se nesnažíme dostat do…“ Jeho hlas se vytratil.
Světlo, napadlo Talmanese. Všichni jsme tak vyčerpaní. Mělo nás to napadnout. „Vy uprostřed, Rydenova dračí četo, čelem vzad!“ zaječel Talmanes. „Vy ostatní zachovejte pozici a střílejte na blížící se trolloky! Dělejte, dělejte, dělejte’.“
Muži u draků se dali do pohybu a Ryden se svými muži chvatně otáčel zbraně, až kola skřípala. Sprška střel z ostatních draků se rozprskla ulicemi, ústícími na náměstí. Dunění bylo ohlušující, až se uprchlíci rozkřičeli a zakrývali si uši. Znělo to jako konec světa. Stovky, tisíce trolloků padaly v kalužích krve, když mezi nimi vybuchovala dračí vejce. Náměstí se naplnilo bílým kouřem, který prýštil z dračích tlam.
Uprchlíci za nimi, už tak vyděšení tím, čeho byli právě svědky, se rozvřískali, když se na ně Rydenovi draci obrátili, a většina z nich vyděšeně padla k zemi, čímž uvolnila cestu. Cestu, která vedla k městské hradbě, obsypané trolloky. Rydenova řada draků se vyklenula dovnitř jako pohár, obrácená formace vůči té, která střílela do trolloků za nimi, takže roury mířily na stejnou část městské hradby.
„Dejte mi jeden ten zatracenej troud!“ zařval Talmanes a natáhl ruku. Jeden z mužů ho poslechl a podal mu hořící klacek se žhnoucí rudou špičkou. Talmanes odstrčil Meltena, rozhodnutý stát v tuto chvíli na vlastních nohou.
Přistoupil k němu Guybon. Mužův hlas zněl Talmanesovým ztrhaným uším tiše. „Tyhle hradby stály stovky let. Moje ubohé město. Moje ubohé, ubohé město.“
„Už to není tvoje město,“ řekl Talmanes a vzdorně zvedl žhnoucí klacek vysoko do vzduchu před hradbou plnou trolloků a s hořícím městem za zády. „Je jejich.“
Talmanes máchl klackem dolů, až po něm zůstala rudá stopa. Odpovědí na jeho signál byl řev dračí palby, která se rozléhala náměstím.
Trolloci – nebo tedy alespoň jejich kusy – vylétli do vzduchu. Hradba pod nimi vybuchla jako hromádka dětských kostek, kterou někdo vší silou rozkopl. Zatímco se Talmanes zapotácel a před očima se mu zatmělo, zahlédl, jak se hradba hroutí směrem ven. Když upadal do bezvědomí a svalil se, zem jako by se pod silou jeho pádu zachvěla.
KAPITOLA 1
Na východ ten vítr vál
Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají za sebou vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nadejde. V jednom věku, jejž někteří nazývají třetím, věkem, který má teprve nastat, věkem dávno minulým, se v pohoří Oparů zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátků ani konců. Byl to však nějaký začátek.
Na východ ten vítr vál, sestoupil z vysokých hor a prohnal se pustými kopci. Dolétl do místa známého jako Západní polesí, krajiny, v níž kdysi vzkvétaly kaliny a sosny. Tady vítr našel stěží víc než jen spletitý křovinatý podrost, hustý s výjimkou míst kolem sem tam rostoucích dubů. Ty vypadaly napadené chorobou, kůra se jim loupala a větve se skláněly k zemi. Všude leželo spadané jehličí a halilo zemi hnědou pokrývkou. Na žádné z holých větví Západního polesí nerašily pupeny.
Na sever a východ ten vítr vál, přes křoví, které skřípalo, otřásalo se a praskalo. Byla noc a po rozkládající se zemi čenichaly vychrtlé lišky a mamě hledaly kořist či mršiny. Neozýval se zpěv jarních ptáků a – což bylo nejvíc vypovídající – po celé zemi umlklo vytí vlků.
Vítr vylétl z lesa a přehnal se přes Tarenský Přívoz. Přes to, co z něj zbylo. Podle místních měřítek to bývalo pěkné město. Tmavé budovy, tyčící se do výše nad základy z červeného kamene, dlážděná ulice. Vybudované na hranicích kraje známého jako Dvouříčí.
Z domů už dávno přestal stoupat kouř, ale z města toho nezbylo moc, co by bylo možné znovu postavit. Divocí psi sháněli v troskách maso. Když vítr prolétal kolem, vzhlédli hladovýma očima vzhůru.
Vítr cestou na východ přelétl řeku. Tady navzdory pozdní hodině kráčely dlouhou cestou z Baerlonu do Bílého Mostu hloučky uprchlíků s pochodněmi. Byly to ubohé skupinky se skloněnými hlavami a shrbenými rameny. Někteří měli měděnou kůži Domanců a jejich obnošené šaty ukazovaly strázně, kterým byli vystaveni při přechodu hor s minimem zásob. Jiní pocházeli z ještě větší dálky. Taraboňané s uštvanýma očima nad špinavými závoji. Sedláci a jejich ženy ze severního Ghealdanu. Ke všem se doneslo, že v severním Andoru je jídlo. V Andoru byla naděje. Zatím nenašli ani jedno.