Vzpomínka na světlo

Podíval se zpátky na svah za táborem a srdce mu poskočilo v hrudi. Z vrcholu svahu se dolů řítilo tělo, které v ruce stále svíralo vlajku – vlajku, nesoucí znak velké červené ruky. Banda Rudé ruky! Muž a vlajka dopadli do hloučku trolloků, kteří kolem ohně pojídali prskající kusy masa. Jiskry se rozlétly všemi směry a rozběsnění netvoři vytrhli vetřelce z plamenů, ale tomu už dávno nezáleželo na tom, co s ním udělají.

„Faile!“ zašeptal.

„Vidím to.“ V jejím balíku se skrýval vak s rohem. Spíš pro sebe dodala: „Světlo. Jak se dostaneme k Matoví?“

Ustoupili stranou, zatímco průchodem procházel zbytek jejich výpravy. Měli meče, ale několik mužů je neslo na zádech v balicich jako šípy, jako by to byly zabalené zásoby pro bojiště.

„Krev a popel,“ zašeptal Mandevwin, když se k nim připojil. V nedaleké ohradě kňourali zajatci. „Možná nás tam strčí? V noci bychom se mohli vyplížit.“

Faile zavrtěla hlavou. „Seberou nám náklad. Nechají nás beze zbraně.“

„Tak co uděláme?“ zeptal se Mandevwin a zalétl pohledem na bok, kde je míjel oddíl trolloků, vlekoucí mrtvoly nasbírané v předních liniích. „Začneme bojovat? Budeme doufat, že nás urozený pán Mat uvidí a pošle nám pomoc?“

O takovém plánu neměl Olver valného mínění. Chtěl bojovat, ale tihle trolloci byli velcí. Jeden prošel nedaleko něj a hlava s vlčími rysy se otočila k Olverovi. Oči, které by mohly patřit člověku, ho přejely pohledem od hlavy k patě, jako by měl trollok hlad. Olver couvl a natáhl se ke svému balíku, v němž ukrýval nůž.

„Utečeme,“ zašeptala Faile, když byl trollok dost daleko. „Rozprchneme se do tuctu různých směrů, a tím je zmateme. Možná pár z nás unikne.“ Zamračila se. „Kde se Aravine zdržela?“

Téměř ve stejný okamžik, kdy to říkala, prošla Aravine průchodem. Žena v bílém, která usměrňovala, vyšla za ní a pak Aravine ukázala na Faile.

Faile se prudce vznesla do vzduchu. Olver vyjekl a Mandevwin zaklel, shodil balík a pokusil se vytáhnout meč, zatímco Arrela a Selanda vykřikly. Vzápětí je všechny zvedla tkaniva do vzduchu a průchodem proběhli s tasenými zbraněmi Aielové v rudých závojích.

Vypukla vřava. Několik Faileiných vojáků padlo, když se pokoušeli bránit pěstmi. Olver se vrhl na zem a snažil se vylovit nůž, ale když konečně sevřel jílec, bylo po šarvátce. Ostatní byli přemožení nebo svázaní ve vzduchu.

Tak rychle! pomyslel si Olver zoufale. Proč ho nikdo nevaroval, že k boji může dojít tak rychle?

Zdálo se, že na něj zapomněli, ale nevěděl, co dělat.

Aravine došla k Faile, která stále visela ve vzduchu. Aravine… ona je zradila?

„Je mi líto, má paní,“ řekla Aravine Faile. Olver ji stěží slyšel. Nikdo mu nevěnoval pozornost; Aielové hlídali vojáky, které nahnali do střeženého hloučku. Nemálo z jeho lidí leželo zkrvavených na zemi.

Faile se zmítala ve vzduchu, až jí tvář zrudla námahou. Očividně měla v ústech roubík. V takovéto chvíli by Faile nikdy nezůstala zticha.

Aravine odvázala Faile ze zad vak s rohem a zkontrolovala obsah. Vyvalila oči. Pevně vak zavázala a přitiskla si ho k tělu. „Doufala jsem,“ zašeptala k Faile, „že jsem svůj starý život nechala za sebou. Že začnu znova. Myslela jsem si, že se dokážu schovat nebo že na mě zapomenou, že bych se mohla vrátit zpátky ke Světlu. Ale Veliký pán nezapomíná a nikdo se před ním nemůže ukrýt. Našli mě hned tu noc, co jsme dorazili do Andoru. Tohle jsem nechtěla, ale musím to udělat.“

Aravine se odvrátila. „Koně!“ vykřikla. „Podle rozkazu, který jsem dostala, tenhle balíček doručím urozenému pánovi Demandredovi osobně.“

Žena v bílém přešla k ní a obě se začaly tlumeně dohadovat. Olver se rozhlédl. Nikdo se na něj nedíval.

Prsty se mu začaly třást. Už dřív věděl, že jsou trolloci obrovští a ohavní. Ale… tyhle věci byly noční můry. Noční můry všude kolem. Světlo!

Co by udělal Mat?

„ Dovie andi se tovja sagain, “ zašeptal Olver a tasil nůž. S výkřikem se vrhl na ženu v bílém a vrazil jí nůž do beder.

Zaječela. Faile vypadla z pout vzduchu. A pak se náhle ohrady se zajatci otevřely a ječící lidé se drali na svobodu.