Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„Památka,“ zašeptal Rand.
Dívka zaslechla smích ostatních dětí, otočila hlavu a odběhla pryč. Jedno z dětí vyhodilo do vzduchu náruč lístků a holčička se zahihňala.
Rand pokračoval v chůzi.
TAK TAKHLE SI PŘEDSTAVUJEŠ DOKONALOST? Hlas Temného zněl vzdáleně. Dokázal touto realitou proniknout, aby s Randem mluvil, ale nedokázal se zde objevit, jako to dělal v ostatních vizích. Toto místo bylo jeho protikladem.
Neboť toto byl svět, který by existoval, kdyby ho Rand v Poslední bitvě zabil.
„Pojď a podívej se,“ řekl mu Rand s úsměvem.
Odpověď nepřišla. Kdyby se Temný nechal do této reality příliš vtáhnout, přestal by existovat. Na tomto místě zemřel.
Vše se obracelo a přicházelo znovu. Takový byl význam kola času. K čemu bylo vyhrát jedinou bitvu proti Temnému, když jste věděli, že se vrátí? Rand mohl udělat víc. Mohl udělat toto.
„Rád bych se setkal s královnou,“ požádal Rand sloužícího u dveří paláce. „Je uvnitř?“
„Měl bys ji najít v zahradách, mladý muži,“ řekl průvodce. Podíval se na Randův meč, ale zvědavě, ne se strachem. V tomto světě lidé nechápali, proč by někdo chtěl někomu jinému ublížit. To se nestávalo.
„Děkuji ti,“ řekl Rand a vešel do paláce. Chodby mu byly povědomé, přesto však vypadaly jinak. Caemlyn byl během Poslední bitvy téměř srovnán se zemí a Palác vyhořel. Opravená budova připomínala to, jak dřív vypadal, ale ne úplně.
Rand pomalu procházel chodbami. Něco mu dělalo starosti, jakási nejistota vzadu v mysli. Co to bylo…
Nenech se tady polapit, uvědomil si. Nebuď samolibý. Tento svět nebyl skutečný, ne zcela. Ještě ne.
Mohl to být Temného plán? Lstí Randa přimět, aby si stvořil vlastní ráj, jen aby do něj pak vstoupil a zůstal v něm uvězněn, zatímco zuří Poslední bitva? Zatímco bojoval s Temným, umírali lidé.
Nesměl na to zapomínat. Nemohl dovolit, aby jej tato fantazie pohltila. Bylo těžké si to pamatovat, když vstoupil do galerie – dlouhé chodby, lemované něčím, co vypadalo jako okna. Až na to, že tato okna nehleděla na Caemlyn. Tyto nové skleněné portály umožňovaly vidět jiná místa, jako věčně otevřené průchody.
Rand prošel kolem jednoho, z něhož bylo vidět pod hladinu zátoky, kde sem a tam plavaly barevné ryby. Jiný poskytoval výhled na klidnou louku vysoko v pohoří Oparů. V zelené trávě rozkvétaly červené květiny, jako barevné tečky, které po sobě zanechal malíř.
Okna na opačné straně hleděla na velká města světa. Rand minul Tear, kde Kámen nyní sloužil jako muzeum třetího věku a obránci jako jeho kurátoři. Nikdo z tohoto pokolení nikdy nedržel zbraň a příběhy o tom, jak jejich prarodiče bojovali, pro ně byly záhadou. Další okno ukazovalo Sedmivěží v Malkierů, které bylo znovu postaveno – ale jako památník, ne jako pevnost. Moma po smrti Temného zmizela a zplozenci Stínu okamžitě zemřeli. Jako by s nimi byl Temný se všemi spojený, jako mizelec, který velí pěsti trolloků.
Na dveřích nebyly zámky. Ražba mincí byla téměř zapomenutá výstřednost. Usměrňovači pomáhali vytvářet jídlo pro všechny. Rand prošel kolem okna do Tar Valonu, kde Aes Sedai léčily každého, kdo přišel, a otvíraly průchody, které milovaným umožňovaly být spolu. Všichni měli vše, co potřebují.
U dalšího okna se zarazil. Hledělo na Rhuidean. Stálo to město vůbec kdy v poušti? Pustina vzkvétala od Šary až po Cairhien. A skrz okno Rand spatřil stromy chorá – celý les, obklopující proslulé město. Přestože nerozeznával slova, viděl, jak Aielové zpívají.
Už žádné zbraně. Už žádné oštěpy, s nimiž se tančí. Aielové se opět stali lidem míru.
Kráčel dál. Bandar Eban, Ebú Dar, seančanské země, Šara. Byly zde zastoupeny všechny státy, přestože v této době lidé na hranice moc nedbali. Další pozůstatek minulosti. Komu záleželo na tom, ve které zemi kdo žije, a proč by se někdo snažil zemi „vlastnit“? Bylo jí dost pro všechny. Rozkvět Pustiny otevřel prostor pro nová města, nové zázraky. Mnoho z oken, která Rand míjel, hledělo na místa, která neznal, i když jej potěšilo, že Dvouříčí vypadá tak velkolepě, téměř jako by znovu ožil Manetheren.
U posledního okna se zarazil. Shlíželo do údolí, kde kdysi ležely Spálené země. Na místě, kde bylo kdysi dávno spáleno tělo, ležela osamocená kamenná deska. Zarostlá rostlinami: šlahouny, trávou, květinami. Přes kameny přeběhl chlupatý pavouk velký jako dětská ruka.
Randův hrob. Místo, kde po Poslední bitvě spálili jeho tělo. Dlouho u okna prodléval, než se nakonec přinutil jít dál, vyšel z galerie a došel do palácových zahrad. Všichni sloužící, s nimiž mluvil, mu ochotně pomohli. Nikdo se ho nevyptával, proč chce královnu vidět.
Předpokládal, že až ji najde, bude obklopená lidmi. Když se s královnou mohl setkat každý, nezabíralo jí to všechen čas? Přesto, když k ní v palácových zahradách, kde seděla pod větvemi stromu chora, přišel, byla sama.
V tomto světě neexistovaly problémy. Byl to svět, kde si lidé své nesnáze snadno vyřešili sami. Štědrý svět, v němž neexistovaly rozepře. Co by kdo potřeboval od královny?
Elain byla stejně krásná jako toho dne, kdy se naposledy rozloučili. Samozřejmě už nebyla těhotná. Od Poslední bitvy uplynulo sto let. Zdálo se, že nezestárla ani o den.
Rand k ní přistoupil a zalétl pohledem ke zdi zahrady, z níž kdysi spadl a poprvé se s Elain setkal. Tyto zahrady byly velice odlišné, ale zeď zůstala. Přečkala zkázu Caemlynu i příchod nového věku.
Elain se na něj z lavičky podívala. Okamžitě vytřeštila oči a ruka jí vylétla k ústům. „Rande?“
Upřel na ni pohled a ruku položil na hlavici Lamanova meče. Formální postoj. Proč ho zaujal?
Elain se usmála. „Je tohle nějaký žert? Dcero, kde jsi? Použila jsi zrcadlovou masku, aby sis ze mě zase vystřelila?“
„Není to žert, Elain,“ řekl Rand a poklekl na koleno, aby měli hlavy na stejné úrovni. Pohlédl jí do očí.
Něco nebylo v pořádku.
„Ach! Ale jak je to možné?“ zeptala se.
Toto nebyla Elain… nebo ano? Tón hlasu mu připadal jiný, chování špatné. Mohla se tak moc změnit? Uplynulo už sto let.
„Elain?“ zeptal se Rand. „Co se ti stalo?“
„Stalo? Proč, nic se nestalo! Tohle je skvělý, úžasný den. Nádherný a klidný. Jak ráda sedávám v zahradách a užívám si slunce.“
Rand svraštil čelo. Ten afektovaný tón, ta mdlá reakce… Elain taková nikdy nebyla.
„Budeme muset připravit oslavu!“ vyhrkla Elain a zatleskala. „Pozvu Aviendhu! Tento týden nezpívá, i když se nejspíš stará o malé děti ve školce. Obvykle tam dělá dobrovolníka.“
„Ve školce?“
„V Rhuideanu,“ řekla Elain. „Tady i tam si všichni tak rádi hrají s dětmi. O péči o děti je velký zájem! Ale chápeme, že je třeba se střídat.“
Aviendha. Stará se o děti a zpívá stromům chora. Na tom skutečně nebylo nic špatně. Proč by neměla chtít dělat něco takového?
Ale přesto ani to nebylo v pořádku. Myslel si, že z Aviendhy bude skvělá matka, ale představa, jak touží strávit celý den tím, že si hraje s cizími dětmi…
Rand se podíval Elain do očí, hluboko do nich. Někde vzadu se ukrýval stín. Jistě, byl to nevinný stín, ale přesto stín. Bylo to jako… jako ten…
Jako ten stín v očích člověka, kterého obrátili k Temnému.
Rand se vymrštil na nohy a klopýtavě couvl. „Co jsi to tady udělal?“ zakřičel k obloze. „Šej’tane! Odpověz mi!“
Elain naklonila hlavu. Neměla strach. Na tomto místě strach neexistoval. „Šej’tan? Přísahala bych, že si na to jméno vzpomínám. Už je to tak dávno. Občas zapomínám.“