Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Z opačného konce Výšin se náhle k Andořanům, bránícím se dole, rozlétly záblesky světla. Arganda byl tak pohlcený bojem, že to stěží zaznamenal, ale něco v jeho nitru zakňouralo. Demandred musel zase začít útočit.
„Porazil jsem tvého bratra, Luisi Therine!“ Hlas duněl nad bojištěm, hlasitý jako hřmění. „Teď umírá a s krví z něj vytéká život!“
Arganda s Pašákem ucouvl a obrátil se, když obrovský trollok s téměř lidskou tváří odstrčil zraněného Šařana a zařval. Z rány na rameni mu prýštila krev, ale zdálo se, že si toho nevšímá. Zatočil se a zvedl cep s krátkým řetězem, jehož tlouk vypadal jako kláda pobitá hřeby.
Cep udeřil do země těsně vedle Pašáka a koně vyplašil. Zatímco se Arganda snažil nad zvířetem získat kontrolu, obrovský trollok popošel vpřed a ledabyle udeřil volnou rukou s pěstí velikosti šunky Pašáka z boku do hlavy a srazil koně na zem.
„Copak tě muž tvé krve vůbec nezajímá?“ hřímal Demandred v dálce. „Cítíš lásku k tomu, který tě nazval bratrem, tomuhle muži v bílém?“
Pašákova hlava pukla jako vejce. Koňské nohy se zmítaly v křečích. Arganda se vyhrabal na nohy. Nevzpomínal si, že by z padajícího koně seskočil, ale jeho instinkty ho zachránily. Když se převaloval, bohužel se vzdálil od své gardy, která bojovala o život proti oddílu Šařanů.
Jeho muži postupovali a pomalu zatlačovali Sařany zpět. Neměl však čas se rozhlížet. Trollok už se na něj vrhal. Arganda zvedl palcát a pohlédl na bestii tyčící se před ním, která překračovala umírajícího koně a máchala cepem nad hlavou.
Arganda si nikdy nepřipadal tak malý.
„Zbabělče!“ zařval Demandred. „Prohlašuješ se za zachránce téhle země? Ten titul patří mně! Postav se mi! Musím toho tvého příbuzného zabít, abych tě vylákal ven?“
Arganda se zhluboka nadechl a pak se vrhl vpřed. Usoudil, že to je to poslední, co by trollok čekal. A vskutku, netvor se rozmáchl příliš zeširoka. Argandovi se povedl slušný úder do boku, jeho palcát zasáhl trolloka do pánve a rozdrtil mu ji.
Pak ho ta věc udeřila hřbetem ruky. Argandovi všechno zbělalo před očima a zvuky bitvy zeslábly. Vřískot, dupot nohou, ječení. Výkřiky a řev. Řev a výkřiky… Nic.
O nějakou chvíli později – netušil, za jak dlouho – ucítil, jak ho někdo zvedá. Trollok? Zamrkal a chystal se svému vrahovi alespoň plivnout do obličeje, ale místo toho zjistil, že ho zvedají do sedla za al’Lana Mandragorana.
„Já žiju?“ zeptal se Arganda. Vlna bolesti v levém boku mu sdělila, že ano, skutečně žije.
„Složil jsi pěkného obra, Ghealdaňane,“ řekl Lan a ostruhami pobídl koně do cvalu směrem k jejich zadním liniím. Arganda viděl, že ostatní Hraničáři jedou s nimi. „Trollok tě ve smrtelných křečích trefil. Myslel jsem, že jsi mrtvý, ale nemohl jsem se k tobě dostat, dokud jsme je nezatlačili na ústup. Kdyby ta další armáda Šařany nepřekvapila, pořádně by nás zmáčkli.“
„Další armáda?“ řekl Arganda a mnul si paži.
„Na severní straně Výšin číhala Cauthonova armáda. Podle toho, jak vypadají, jsou to Dračí spřísahanci a prapor jezdectva, nejspíš část Bandy. Zhruba v době, kdy ses pral s tím trollokem, napadli levé šarské křídlo a rozprášili je. Bude jim chvilku trvat, než se zase dají dohromady.“
„Světlo,“ řekl Arganda a pak zasténal. Poznal, že má levou ruku zlomenou. Ale přežil. To prozatím stačilo. Zahleděl se k předním liniím, kde se jeho vojáci stále drželi. Uprostřed nich projížděla řadami sem a tam královna Alliandre a povzbuzovala je. Světlo. Kéž by byla ochotná sloužit ve špitále v Mayene.
Tady v tuto chvíli vládl klid – zasadili Šařanům tak tvrdý úder, že se stáhli a nechali mezi soupeřícími armádami kus volného prostoru. Pravděpodobně nečekali tak náhlý a silný útok.
Ale počkat. Zprava od Argandy se přibližovaly stíny, přerostlé postavy vycházející ze tmy. Další trolloci? Zaťal zuby, aby potlačil bolest. Palcát pustil, ale pořád měl nůž v botě. Nepadne bez… bez…
Ogierové, uvědomil si a zamrkal. To nejsou trolloci. Jsou to ogierové. Trolloci by nenesli pochodně.
„Sláva Stavitelům!“ zavolal na ně Lan. „Takže jste patřili k armádě, kterou Cauthon poslal, aby zaútočila na šarské křídlo. Kde je? Chtěl bych si s ním promluvit!“
Jeden z ogierů se rachotivě zasmál. „To nejsi jediný, Dai Šane! Cauthon pobíhá kolem jako veverka, která hledá v křoví ořechy. V jednu chvíli je tady, vzápětí je pryč. Mám ti vyřídit, že musíme za každou cenu zabránit postupu těchhle Šařanů.“
Na opačné straně Výšin blikalo další světlo. Bojovaly tam Aes Sedai proti Šařanům. Cauthon se skutečně pokoušel uzavřít šarské síly uvnitř. Arganda potlačil bolest a snažil se myslet.
Co s Demandredem? Arganda nyní viděl další vlnu zkázy, kterou Zaprodanec vypustil. Propálila se obránci u řeky. Útvary pikenýrů se začínaly rozpadat, když každý záblesk světla zabil stovky vojáků.
„Šarští usměrňovači v dálce na jedné straně,“ zamumlal Arganda, „a jeden ze Zaprodanců na druhé! Světlo! Neuvědomil jsem si, kolik je tady trolloků. Nemají konce.“ Nyní je viděl, jak bojují s Elaininými jednotkami; výbuchy jediné síly jich v dálce pod nimi odhalovaly tisíce. „Je s náma konec, že ano?“
Od Lanovy tváře se odráželo světlo pochodní. Oči jako z břidlice, tvář ze žuly. Argandu neopravil.
„Co uděláme?“ zeptal se Arganda. „Abychom vyhráli… Světlo, abychom vyhráli, museli bychom rozprášit tyhle Šařany, zachránit pikenýry – trolloci je brzo obklíčí – a každý z nás by musel zabít alespoň pět těch netvorů! A to nepočítám Demandreda.“
Lan neodpověděl.
„Jsme ztracení,“ řekl Arganda.
„Pokud ano,“ promluvil Lan, „zůstaneme na vyvýšené pozici a budeme bojovat, dokud nezemřeme, Ghealdaňane. Vzdáš se, až když zemřeš. Mnoha lidem nebylo dopřáno ani to.“
Když Rand spřádal vlákna možností do světa, který si představoval, odporovala mu. Nevěděl, co to má znamenat. Možná že to, co žádal, bylo vysoce nepravděpodobné. To co dělal, když chtěl pomocí vláken ukázat, co by mohlo být, bylo víc než jen prostá iluze. Znamenalo to nahlížet do světů, které byly předtím, světů, které mohly opět přijít. Do zrcadel reality, v níž žil.
On tyto světy nevytvořil. Pouze je… ukázal. Přinutil prameny, aby otevřely realitu, kterou si přál, a ony nakonec poslechly. Naposledy se temnota stala světlem a nic se změnilo na něco.
Vstoupil do světa, který Temného nepoznal.
Jako vstupní bod si zvolil Caemlyn. Možná proto, že Temný to místo využil ve svém posledním výtvoru, a Rand si chtěl dokázat, že ta strašlivá vize není nevyhnutelná. Musel město vidět znovu, ale neposkvrněné.
Vešel na cestu před palácem a zhluboka se nadechl. Právě kvetly štědřence a zářivě žluté květy se rozlévaly ze zahrad a visely nad zdmi dvorů. Děti si v nich hrály a vyhazovaly okvětní plátky do vzduchu.
Zářivou oblohu nehyzdil jediný mráček. Rand pohlédl vzhůru, zvedl ruce a vyšel zpod kvetoucích větví do hřejivého slunečního světla. Na cestě do paláce nestály žádné stráže, pouze laskavý sluha, který několika návštěvníkům odpovídal na otázky.
Rand kráčel vpřed a cestou ke vchodu zanechával ve zlatých okvětních lístcích stopy. Zamířila k němu malá holčička a Rand se zastavil a usmál se na ni.
Přistoupila k němu a natáhla se, aby se dotkla meče u Randova boku. Dítě se tvářilo zmateně. „Co je to?“ zeptala se a zvedla k němu doširoka rozevřené oči.