Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
„ŠEJ’TANE!“ zařval Rand.
JÁ JSEM NIC NEUDĚLAL, PROTIVNÍKU. Hlas zněl vzdáleně. TOTO JSI VYTVOŘIL TY.
„Nesmysl!“ řekl Rand. „Tys ji změnil! Změnil jsi je všechny!“
MYSLEL SIS, ŽE KDYŽ MĚ ODSTRANÍŠ Z JEJICH ŽIVOTŮ, TAK JE TO NEZMĚNÍ?
Slova zahřměla celým Randovým tělem. Zděšeně ustoupil, zatímco Elain, která si o něj očividně dělala starosti, vstala. Ano, nyní to viděl, tu věc za jejíma očima. Nebyla sama sebou… protože Rand ji o schopnost být sebou připravil.
JÁ K SOBĚ LIDI OBRACÍM, řekl Šej’tan. TO JE PRAVDA. KDYŽ SI JE TÍMTO ZPŮSOBEM PŘIVLASTNÍM, NEMOHOU SI ZVOLIT DOBRO. JAK SE TO LIŠÍ OD TOHOTO, PROTIVNÍKU?
KDYŽ TO UDĚLÁŠ, BUDEME STEJNÍ.
„Ne!“ zavřískl Rand, sevřel si hlavu a klesl na kolena. „Ne! Bez tebe by byl svět dokonalý!“
DOKONALÝ. NEMĚNNÝ. ZNIČENÝ. UDĚLEJ TO, JESTLI SI PŘEJEŠ, PROTIVNÍKU. TÍM, ŽE MĚ ZABIJEŠ, ZVÍTĚZÍM.
BEZ OHLEDU NA TO, CO UDĚLÁŠ, ZVÍTĚZÍM.
Rand zaječel a schoulil se, jak se přes něj převalil další útok Temného. Noční můra, kterou Rand stvořil, vybuchla ven a stužky světla se rozstříkly jako pramínky kouře.
Temnota kolem něj se otřásala a chvěla.
NEMŮŽEŠ JE ZACHRÁNIT.
Kolem Randa se opět ovinul vzor, zářivý, pulzující. Skutečný vzor. Pravda o tom, co se děje. Když stvořil svou vizi světa bez Temného, stvořil cosi strašlivého. Něco děsivého. Něco horšího, než co bylo předtím.
Temný opět zaútočil.
Mat se stáhl z boje a přehodil si ašandarei přes rameno. Karede se domáhal příležitosti bojovat – čím beznadějnější situace, tím lépe. Nu, tohle by toho chlapa mělo zatraceně potěšit. Měl by tancovat a smát se! Jeho přání se splnilo. Světlo, to tedy splnilo!
Mat se posadil na mrtvého trolloka, protože jiné místo se nenabízelo, a zhluboka se napil z měchu s vodou. Cítil tep bitvy, její rytmus. Byl to zoufalý rytmus. Demandred byl chytrý. Neskočil Matoví na vějičku u brodu, kam Mat umístil malou armádu. Demandred tam poslal trolloky, ale svoje Šařany držel zpátky. Kdyby Demandred býval Výšiny opustil, aby zaútočil na Elaininu armádu, Mat by svá vlastní vojska zavedl přes vrcholek Výšin ze západu a severovýchodu a rozdrtil Stín zezadu. Nyní se Demandred pokoušel dostat své vojáky za Elaininy jednotky a Mat ho prozatím zastavil. Ale jak dlouho se mohl udržet?
Aes Sedai se nevedlo dobře. Šarští usměrňovači v boji vítězili. Štěstí, pomyslel si Mat. Dneska tě budeme potřebovat víc než jen trochu. Teď mě neopouštěj.
To by byl pro Matrima Cauthona příhodný konec. Vzor se mu rád smál. Náhle pochopil jeho velký žert, když mu nabízel štěstí ve chvíli, kdy to nic neznamenalo, a když opravdu o něco šlo, všechno mu ho sebral.
Krev a zatracenej popel, zaklel v duchu a odložil prázdný měch. Okolí osvětlovala pouze Karedeho pochodeň. V tuto chvíli Mat své štěstí příliš necítil. To se občas stávalo. Nevěděl, jestli s ním je, nebo není.
Nu, jestli nemohli mít šťastlivce Matrima Cauthona, budou mít alespoň paličáka Matrima Cauthona. Neměl v úmyslu dnes zemřít. Stále jej čekal tanec; stále zde byly písně, které měl zazpívat, a ženy, které měl políbit. Přinejmenším jedna žena, kterou chtěl políbit.
Vstal a znovu se připojil ke Smrtonosné gardě, ogierům, Tamově armádě, Bandě, Hraničářům – všem, které postavil sem nahoru. Boj znovu vypukl a oni bojovali tvrdě, dokonce Šařany zatlačili o pár set kroků zpátky. Demandred ale rozeznal, co dělá, a začal posílat trolloky od řeky vzhůru do svahu, aby se zapojili do boje. Byl to příkrý svah – bylo nejtěžší na něj vyšplhat – ale Demandred jistě věděl, že musí na Mata zatlačit.
Tito trolloci představovali skutečné nebezpečí. U řeky jich bylo dost na to, aby byli případně schopní obklíčit Elain a zároveň se probít nahoru na Výšiny. Jestli kterákoli z Matových armád povolí, je v průšvihu.
Nu, Mat vrhl kostky a vydal rozkazy. Nedalo se dělat nic jiného než bojovat, krvácet a doufat.
Ze západní strany Výšin vzplála sprška světla jako tekutý oheň. Tmou padaly hořící kapky roztaveného kamene. Mat si nejprve myslel, že se na ně Demandred rozhodl z toho směru zaútočit, ale Zaprodanec se stále soustředil na zničení Andořanů.
Další záblesk světla. Bylo to v místě, kde bojovaly Aes Sedai. Mat si byl jistý, že skrz tmu a kouř vidí Šařany prchat přes Výšiny ze západu na východ. Mat se přistihl, že se usmívá.
„Podívej,“ řekl a poplácal Karedeho po rameni, aby upoutal jeho pozornost.
„Co je to?“
„Nevím,“ odvětil Mat. „Ale míří to na Šařany, takže jsem si skoro jistý, že se mi to líbí. Bojujte dál!“ Vedl Karedeho a ostatní při dalším útoku proti šarským vojákům.
Olver kráčel shrbený pod tíhou balíku šípů, který měl přivázaný na zádech. Muselo to být skutečné břemeno; trval na tom. Co by se stalo, kdyby některý z lidí Stínu prozkoumal náklad a zjistil, že v jeho balíku je uprostřed nacpaná lehká látka?
Nebylo nutné, aby se na něj Setalle a Faile neustále dívaly, jako by čekaly, že se každým okamžikem zlomí. Balík nebyl tak těžký. To mu samozřejmě nezabrání, aby ze Setalle po návratu nevymáčkl trochu soucitu. Musí si takové věci procvičovat, jinak skončí stejně beznadějně jako Mat.
Jejich řada kráčela vpřed směrem ke skladišti se zásobami tady ve Spálených zemích, a Olver si časem musel přiznat, že by mu nevadilo, kdyby nesl trochu lehčí balík. Ne proto, že byl stále unavenější. Jak ale bude bojovat, bude-li to třeba? Musel by balík rychle zahodit, a tohle nevypadalo jako balík, který vám cokoli dovolí udělat rychle.
Nohy měl pokryté šedým prachem. Neměl boty a z jeho šatů by teď byly dobré hadry. Před nějakou dobou Faile a Banda zaútočily na jednu ze žalostných karavan, která se vlekla k zásobovacímu stanovišti Stínu. Nebyl to příliš velký boj – řadu vyčerpaných, vyhladovělých zajatců střežili jen tři temní druzi a jedna úlisná obchodnice.
Mnoho ze zásob neslo kandorskou značku, červeného koně. Vlastně mnoho zajatců byli Kandořané. Faile jim nabídla svobodu a poslala je na jih, ale odešla jen polovina z nich. Zbytek trval na tom, že se k ní připojí a potáhne do Poslední bitvy, přestože Olver vídal na ulicích žebráky, kteří na sobě měli víc masa než tihle lidé. Nicméně pomohli tomu, aby Faileina karavana vypadala věrohodně.
To bylo důležité. Když se po cestě lemované pochodněmi, hořícími v chladném nočním vzduchu, přiblížili ke skladišti, podíval se Olver vzhůru. Vedle cesty stálo několik těch Aielů s rudými závoji a sledovali procházející zástup. Olver znovu sklopil oči, aby nezahlédli jeho nenávistný pohled. Věděl, že se Aielům nedá věřit.
Několik stráží — ne Aielové, ale další temní druzi — zakřičelo na karavanu, ať zůstane stát. Aravine, oblečená v šatech obchodnice, kterou zabili, popošla vpřed. Faile byla očividně Saldejka a usoudili, že na to, aby hrála temnou družku, je příliš výrazná.
„Kde máte stráže?“ zeptal se. „Tohle je Lifina karavana, ne? Co se stalo?“
„Ti pitomci!“ prohlásila Aravine a odplivla si. Olver skryl úsměv. Celé její vzezření se změnilo. Věděla, jak hrát svou roli. „Leží mrtví tam, kde jsem je nechala! Říkala jsem jim, že se nemají v noci poflakovat kolem. Nevím, co ty tři dostalo, ale našli jsme je na okraji tábora, nafouknuté a s černou kůží.“ Vypadala, že se jí dělá zle. „Myslím, že jim něco do vyžraného břicha nakladlo vejce. Nechtěli jsme čekat, co se vylíhne.“