Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Arganda, sedící v sedle svého koně, sevřel v ruce kus papíru a vytáhl z kapsy šifrovací klíč. Trolloci je neustále zasypávali šípy. Zatím se mu podařilo zásahu vyhnout. Stejně jako se to dařilo královně Alliandre, která jej stále doprovázela. Alespoň že byla ochotná držet se trochu vzadu s jeho zálohami, kde byla víc chráněná.
Vedle Dračí legie a Hraničářů se jeho vojsko, vlčí garda a bělokabátníci přesunuli po bitvě u ruin po proudu řeky. Arganda měl víc pěšáků než ostatní, takže se vlekl za nimi.
Tady, kde se trolloci a Šařané ve vyschlém řečišti snažili obklíčit andorská vojska, je čekala spousta bojů. Teď při západu slunce a dloužících se stínech zde Arganda bojoval už několik hodin. Nicméně jakmile dostal zprávu, okamžitě se stáhl.
„Zatraceně příšerný rukopis,“ reptal Arganda, který procházel krátký seznam čísel a obracel ho ke světlu pochodně. Rozkazy byly pravé. Buď to, nebo se někomu podařilo šifru prolomit.
„Takže co?“ zeptal se Turné.
„Cauthon je naživu,“ zabručel Arganda.
„Kde je?“
„Nevím,“ řekl Arganda, složil papír a schoval šifrovací klíč. „Posel říkal, že Cauthon před ním otevřel průchod, hodil mu dopis do obličeje a řekl mu, ať mě najde.“
Arganda se obrátil k jihu a zahleděl se do tmy. Když se připravovali na noc, přinesli jeho muži průchody olej a zapálili hranice dřeva. Ve světle ohně viděl dva muže z Dvouříčí, kteří mířili k němu, jistě v souladu s rozkazy.
„Hej, Tame al’Thore!“ zavolal Arganda a zvedl ruku. Neviděl svého velitele od chvíle, kdy se po bitvě u ruin rozešli, což bylo už před mnoha hodinami.
Dvouříčští vypadali stejně ztrhané, jako se Arganda cítil. Byl to dlouhý, dlouhý den a boj ještě ani zdaleka nekončil. Kéž by tady byl Gallenne, pomyslel si Arganda, který – zatímco k němu mířili al’Thorovi muži – zkoumal trolloky u řeky. Hodil by se mi někdo, s kým bych se mohl pohádat.
Kousek po proudu řeky se z místa, kde andorské pikenýrské útvary odrážely – stěží – vlny útočících trolloků, ozývaly křik a řinčení. Touhle dobou už byla bitva roztažená podél Mory téměř až k pahorku Dašar. Jeho muži pomáhali zabránit tomu, aby nepřítel napadl Andořany z boku.
„Co je nového, Argando?“ zeptal se Tam, když přišel blíž.
„Cauthon je naživu,“ řekl Arganda. „A to je zatracený zázrak, vzhledem k tomu, že mu někdo vyhodil velitelství do vzduchu, zabil hromadu jeho damane a zahnal jeho ženu. Cauthon se z toho nějak dostal.“
„Ha!“ ozval se Abell Cauthon. „To je můj kluk.“
„Řekl mi, že dorazíte,“ pokračoval Arganda. „Tvrdil, že budete mít šípy. Máte?“
Tam přikývl. „Poslední rozkazy, které jsme dostali, nás poslaly průchodem do Mayene kvůli léčení a doplnění zásob. Netuším, jak Mat věděl, že přivezou šípy, ale právě když jsme se chystali sem vrátit, dorazila zásilka od žen z Dvouříčí. Máme pro tebe dlouhé luky, pokud je potřebuješ.“
„Budu. Cauthon chce, aby se všechny naše jednotky přesunuly zpátky proti proudu řeky k ruinám, přešly řečiště a ze severovýchodní strany se vydaly nahoru na Výšiny.“
„Nejsem si jistý, o co tady jde, ale předpokládám, že ví, co dělá…“ řekl Tam.
Jejich jednotky se společně vypravily nocí proti proudu a zanechaly za sebou bojující Andořany, Cairhieňany a Aiely. Stvořitel vás ochraňuj, přátelé, pomyslel si Arganda.
Překročili vyschlé řečiště a začali se přesouvat vzhůru po severovýchodních svazích. Na tomto konci Výšin vládl nahoře klid, ale světlo z řad pochodní bylo dobře vidět.
„Jestli jsou tam nahoře Šařani, bude to těžký oříšek k rozlousknutí,“ řekl Tam tiše s pohledem upřeným nahoru na temný svah.
„V Cauthonově zprávě stálo, že dostaneme pomoc,“ odvětil Arganda.
„Jakou pomoc?“
„Nevím. Nepsal…“
Nedaleko zarachotil hrom a Arganda sebou škubl. Většina usměrňovačů měla bojovat na opačné straně Výšin, ale to neznamenalo, že tady žádného nepotkají. Nenáviděl ten pocit, že ho možná některý z nich sleduje a rozmýšlí se, zda ho má zabít ohněm, bleskem nebo zemí.
Usměrňovači. Bez nich by na světě jednoznačně bylo lépe. Ale ukázalo se, že ten zvuk nebyl hrom. Z noci se vynořil oddíl cválajících jezdců s pochodněmi a přejel řečiště, aby se připojil k Argandovi a jeho mužům. Uprostřed řady hraničářských vlajek vlál prapor se zlatým jeřábem.
„No ať jsem zatracenej trollok,“ zavolal Arganda. „Vy Hraničáři jste se rozhodli k nám přidat?“
Lan Mandragoran ho ve světle pochodně pozdravil a jeho stříbřitý meč se zablýskl. Podíval se nahoru na svah. „Takže budeme bojovat tady.“
Arganda přikývl.
„Dobře,“ řekl Lan tiše ze sedla. „Právě jsem dostal hlášení o velké šarské armádě, která se přes Výšiny přesouvá na severovýchod. Je mi jasné, že chtějí sjet kolem dolů za naše lidi, kteří u řeky bojují s trolloky; pak bychom byli obklíčení a vydaní jim na milost. Vypadá to, že naším úkolem je tomu zabránit.“
Obrátil se k Tamovi. „Jste připravení nám je trochu načít, lučištníku?“
„Myslím, že to zvládnem,“ odpověděl Tam.
Lan přikývl a pak zvedl meč. Malkier po jeho boku pozvedl do výšky zlatého jeřába. A pak se rozjeli vzhůru do svahu. K nim se blížila obrovská nepřátelská armáda, roztažená v širokých řadách. Tisíce pochodní, které nepřátele nesli, osvětlovaly oblohu.
Tam aTThor na své muže zakřičel, ať se seřadí a začnou střílet. „Teď!“ zaječel Tam a vyslali na Šařany záplavu šípů.
Jak se vzdálenost mezi oběma armádami zmenšovala, začali nepřátelé střelbu opětovat. Arganda předpokládal, že ve tmě nebudou lučištníci zdaleka tak přesní, jak by mohli být ve dne – ale to bude platit pro obě strany.
„Zastavit střelbu!“ zaječel Tam na své muže. Přestali střílet těsně před tím, než Lánová kavalerie narazila do načatých šarských linií.
Kde Tam získal bojové zkušenosti? napadlo Argandu, který vzpomínal na to, jak Tama viděl bojovat. Arganda potkal ostřílené generály, kteří rozuměli boji mnohem méně než tenhle ovčák.
Hraničáři se stáhli zpátky a umožnili Tamovi a jeho mužům znovu vystřelit. Tam dal Argandovi znamení.
„Pojďme!“ zavolal Arganda na své pěšáky. „Všechny setniny vpřed!“
Společný útok lučištníků a těžké jízdy byl účinný, ale jakmile nepřítel zformoval obranu, byly jeho výhody jen omezené. Šařané brzy vytvoří pevnou stěnu ze štítů a oštěpů, aby jezdce odrazili, nebo se na ně zaměří lučištníci. V tu chvíli nastoupí pěšáci.
Arganda odepjal palcát – Šařané měli kroužkové a kožené zbroje, takže meč nebyl tak účinný – zvedl ho do výšky a vedl své muže přes Výšiny, kde se v polovině cesty střetl se Šařany, kteří postupovali do boje. Tamovy jednotky tvořili bělokabátníci, Ghealdaňané, Perrinova vlčí garda a mayenerská okřídlená garda, ale považovali se za jednu armádu. Ani ne před šesti měsíci by Arganda přísahal na hrob svého otce, že takoví lidé nebudou nikdy bojovat bok po boku – natož aby si navzájem přišli na pomoc, jako to udělala vlčí garda, když bělokabátníkům hrozilo, že je nepřítel zaplaví.
Část trolloků začala výt a přesouvat se nahoru společně se Šařany. Světlo! Trolloci taky?
Arganda mával palcátem, dokud ho nezačala pálit ruka, pak si ho přehodil do druhé a dál lámal kosti a drtil paže a ruce, až byla srst jeho koně Pašáka zacákaná krví.