Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Galad oddechoval, přestal přemýšlet, přestal se bát. Když Demandred příště udeřil, Galad to předvídal, ustoupil stranou, obouruč sekl dolů a jeho meč se zakousl hluboko do kůže za Demandredovým chráničem kolene. Meč po zbroji z boku sklouzl, ale přesto zasáhl cíl. Když se Galad prudce otočil, Demandred kulhal.
Zaprodanec se ušklíbl. „Pustils mi žilou,“ řekl. „Už je to dávno, co se to někomu povedlo.“
Země pod Galadem se začala vzdouvat a praskat. Zoufale se vrhl vpřed, dostal se blíž k Demandredovi a přinutil ho přestat usměrňovat, aby tím nesrazil sám sebe. Zaprodanec zavrčel a rozmáchl se, ale Galad už se dostal k němu.
Galad, který byl příliš blízko, než aby mohl udeřit s rozmachem, zvedl meč a vrazil ho hlavicí Demandredovi do obličeje. Demandred rukou zachytil tu jeho, ale Galad Demandreda popadl za přilbu, pevně ji sevřel a pokoušel se ji Zaprodanci stáhnout dolů přes oči. Vyhekl a oba muži zůstali nehybně zaklesnutí.
Pak, s ohavným prasknutím, které Galad zřetelně slyšel, se mu přetrhly svaly v pořezané ruce. Meč mu vyklouzl z ochromených prstů, dostal křeč do ruky a Demandred ho odhodil dozadu a jeho čepel se zaleskla, jak udeřil.
Galad padl na kolena. Jeho pravá paže – Demandredovým úderem useknutá v lokti – žuchla na zem před něj.
Supící Demandred ustoupil. Bál se. Dobře. Galad si sevřel krvácející pahýl a pak Demandredovi plivl pod nohy.
Demandred si odfrkl a pak ještě jednou sekl mečem.
Všechno zčernalo.
Androl měl pocit, jako by zapomněl, jaké to je, dýchat čerstvý vzduch. Zem okolo něj doutnala a otřásala se, ve větru vířil kouř a přinášel s sebou pach hořících těl.
Společně s ostatními vystoupal přes vrcholek Výšin na západní stranu a pátral po Taimovi. Velká část šarské armády zde bojovala s vojsky Bílé věže.
Skupiny usměrňovačů přitahovaly útoky z té či oné strany, takže se Androl přes úděsnou krajinu vypravil sám. Přikrčený překračoval rozbité kusy kouřící země a snažil se vypadat jako osamělý raněný muž, který se pokouší doplížit do bezpečí. Stále měl Nensenovu tvář, ale když se krčil a se skloněnou hlavou se kradl vpřed, moc na tom nezáleželo.
Z Pevary, která se sama pohybovala poblíž, pocítil záblesk strachu.
Co se děje? vyslal. Jsi v pořádku?
Po chvilce napětí k němu dolehly její myšlenky. Jsem v pořádku. Pár Šařanů mě trochu polekalo. Než zaútočili, přesvědčila jsem je, že jsem na jejich straně.
Já zázrak, že tady kdokoli dokáže rozeznat přítele od nepřítele, odpověděl jí Androl. Doufal, že jsou Emarin a Jonneth v bezpečí. Ti dva šli spolu, ale kdyby se…
Androl ztuhl. Skrz vířící dým před sebou spatřil kruh trolloků, kteří něco chránili. Stáli na skalním výběžku, který trčel z úbočí jako křeslo.
Androl se začal krást vpřed a doufal, že se mu podaří zahlédnout, o co jde.
Android V mysli zaslechl Pevařin hlas a málem vyletěl z kůže.
Co je?
Něco tě polekalo, řekla. Reagovala jsem na to.
Několikrát se nadechl, aby se uklidnil. Něco jsem našel. Vydrž chvilku.
Vskutku se už dostal dost blízko, aby v kruhu cítil usměrňování. Nevěděl, jestli…
Někdo vyštěkl rozkaz a trolloci se rozestoupili. Mišrail vykoukl ven a pak se zamračil. „To je jenom Nensen!“
Androlovi poskočilo srdce v hrudi.
Muž v černé přerušil své úvahy nad bitvou. Taim. V rukou držel tenký černobílý kotouč. Když si prohlížel bojiště, přejížděl po kotouči prstem a ušklíbal se, jako by pohrdal méně schopnými usměrňovači, kteří bojují všude kolem.
„Tak co?“ vyštěkl na Androla, obrátil se a strčil kotouč do váčku u pasu.
„Viděl jsem Androla,“ řekl Androl a rychle uvažoval. Světlo, oni čekali, že přijde blíž. Udělal to, prošel kolem trolloků a vstoupil přímo to břicha šelmy. Kdyby se dokázal dost přiblížit… „Chvilku jsem ho sledoval.“ Nensen vždycky mluvil drsným chraplavým hlasem a Androl se ho ze všech sil snažil napodobit. Pevara mohla ten hlas do tkaniva zapracovat, ale dostatečně ho neznala.
„Ten mě vůbec nezajímá’. Pitomče. Co dělá Demandred?“
„Všiml si mě,“ řekl Androl. „Nelíbilo se mu, že tam jsem. Poslal mě zpátky za tebou a říkal, že jestli někoho z nás zahlédne mimo tyhle pozice, zabije nás.“
Androle… vyslala ustaraně Pevara. Nemohl plýtvat soustředění na odpověď. Stálo ho všechny síly, aby se netřásl, když přistoupil blíž k Taimovi.
Taim zavřel oči a dvěma prsty si promnul čelo. „A já jsem si myslel, že tuhle jednoduchou věc zvládneš.“ Taim vytvořil složité tkanivo ducha a ohně. Vrhlo se na Androla jako zmije.
Androlovým tělem náhle projela bolest, která začala v nohách a projela jeho údy. S vřískotem se zhroutil na zem.
„Líbí se ti to?“ zeptal se Taim. „Naučil jsem se to od Moridina. Vážně si myslím, že se mě snaží obrátit proti Demandredovi.“
Androl ječel vlastním hlasem. To ho vyděsilo, ale zdálo se, že si toho ostatní nevšimli. Když Taim tkanivo konečně uvolnil, bolest se vytratila. Androl se plazil po zemi a končetiny se mu stále svíraly v křečích, jak v nich přetrvávala vzpomínka na bolest.
„Vstaň,“ zavrčel Taim.
Androl se začal potácivě zvedat na nohy.
Už jdu, vyslala Pevara.
Drž se zpátky, odpověděl. Světlo, cítil se tak bezmocný. Když vstával, zakopl a vrazil do Taima, protože mu nohy odmítaly sloužit tak, jak by měly.
„Pitomče,“ řekl Taim a Androla odstrčil. Mišrail ho chytil. „Nehýbej se.“ Taim začal další tkanivo. Androl se mu pokusil věnovat pozornost, ale byl příliš nervózní, než aby detaily tkaniva zachytil. Vznášelo se před ním a pak se kolem něj ovinulo.
„Co to děláš?“ zeptal se Androl. Chvění v hlase nemusel předstírat. Ta bolest.
„Říkáš, žes viděl Androla?“ řekl Taim. „Pokládám na tebe zrcadlovou masku a převracím tkanivo, abys vypadal jako on. Chci, abys předstíral, že jsi ten poslíček, našel Logaina a pak ho zabil. Nožem nebo tkanivem, to je mi jedno.“
„Ty… chceš, abych vypadal jako Androl,“ řekl Androl.
„Androl je jeden z Logainových mazlíčků,“ řekl Taim. „Neměl by tě podezřívat. Tohle, co od tebe chci, je mimořádně snadné, Nensene. Myslíš, že by ses pro jednou mohl vyhnout tomu, abys to úplně zpackal?“
„Ano, M’Haeli.“
„Dobře. Protože jestli selžeš, zabiju tě.“ Tkanivo zapadlo na místo a zmizelo.
Mišrail zabručel, pustil Androla ustoupil. „Myslím, že Androl je ošklivější, M’Haeli.“
Taim si odfrkl a pak mávl na Androla. „To stačí. Jdi mi z očí. Vrať se s Logainovou hlavou, nebo se nevracej vůbec.“
Těžce oddechující Androl se potácel pryč, vědomý si pohledů ostatních v zádech. Jakmile byl dost daleko, vrhl se za jakési křoví, které bylo jen napůl spálené, a málem zakopl o Pevaru, Emarina a Jonnetha, kteří se tam ukrývali.
„Androle!“ zašeptal Emarin. „Tvoje maskování! Co se stalo? Byl to Taim?“
Androl se schoulil a snažil se uklidnit bušící srdce. Pak zvedl váček, který stáhl Taimovi z opasku, když se škrábal na nohy. „Byl to on. Nebudete tomu věřit, ale..