Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Sním, pomyslela si. Nebo možná zemřela. Vysvětlovalo by to tu bolest? Tak strašná bolest! Nicota by byla lepší, mnohem lepší než toto utrpení.
Gawyn byl pryč. Jedna její část, kterou od ní odstřihli.
„Zapomínám, jak je mladá.“ Do místnosti dolehl šepot. Hlas jí byl známý. Silviana? „Postarej se o ni. Já se musím vrátit do bitvy.“
„Jak to vypadá?“ Tento hlas Egwain také znala. Rosil, ze žlutého adžah. Odešla s novickami a přijatými do Mayene, aby pomáhala s léčením.
„S bitvou? Je to zlé.“ Silviana nebyla z těch, kteří by lakovali věci na růžovo. „Dej na ni pozor, Rosil. Je silná; nepochybuju, že se přes to dostane, ale vždycky je třeba si dělat starosti.“
„Já už jsem ženám, které přišly o strážce, pomáhala, Silviano,“ řekla Rosil. „Ujišťuju tě, že jsem docela schopná. Pár dní nebude k ničemu, ale pak se začne uzdravovat.“
Silviana si odířkla. „Ten kluk… Měla jsem vědět, že ji zničí. Ten den, kdy jsem poprvé viděla, jak se na něj dívá, jsem ho měla popadnout za uši, odtáhnout na nějaký vzdálený statek a nechat ho tam pracovat dalších deset let.“
„Srdci nemůžeš tak snadno poručit, Silviano.“
„Strážci jsou slabina,“ řekla Silviana. „Nic jiného nikdy nebyli a nikdy nebudou. Ten kluk… ten hloupý kluk…“
„Ten hloupý kluk,“ řekla Egwain, „mi zachránil život před seančanskými vrahy. Kdyby to neudělal, nemohla bych tady teď truchlit. Navrhuju, abys na to nezapomínala, Silviano, když mluvíš o mrtvém.“
Ženy ztichly. Egwain se pokusila překonat bolest ze ztráty. Samozřejmě byla v Mayene! Silviana by ji jistě vzala ke žlutým.
„Budu si to pamatovat, matko,“ odpověděla Silviana. Opravdu se jí podařilo znít kajícně. „Odpočiň si. Já půjdu…“
„Odpočinek je pro mrtvé, Silviano,“ řekla Egwain a posadila se.
Silviana s Rosil stály ve dveřích krásného pokoje, zahaleného modrým suknem pod stropem vykládaným perletí. Obě ženy si založily ruce a přísně se na ni zahleděly.
„Prožilas mimořádné utrpení, matko,“ řekla Rosil. Poblíž dveří stála na stráži Leilwin. „Ztráta strážce stačí na to, aby zastavila jakoukoli ženu. Není hanba dovolit si vypořádat se se zármutkem.“
„Egwain al’Vere může truchlit,“ prohlásila Egwain, zatímco vstávala. „Egwain al’Vere ztratila muže, kterého milovala, a skrz pouto cítila, jak umírá. Amyrlin s Egwain al’Vere soucítí, stejně jako by soucítila s každou Aes Sedai, která by se vypořádávala s takovou ztrátou. A pak, tváří v tvář Poslední bitvě, by amyrlin očekávala, že se ta žena dá dohromady a vrátí do boje.“
Přešla místností a každý její krok byl pevnější. Natáhla ruku k Silvianě a kývla na Vorův sa’angrial, který žena držela. „Tohle budu potřebovat.“
Silviana zaváhala.
„Pokud vy dvě nechcete zjistit, jaké jsou v současnosti moje schopnosti,“ řekla Egwain tiše, „navrhovala bych, abyste mě poslouchaly.“
Silviana pohlédla na Rosil, která vzdychla a zdráhavé přikývla. Silviana podala Egwain hůlku.
„Já to neschvaluju, matko,“ řekla Rosil. „Ale jestli na tom trváš…“
„Trvám.“
„… pak mám pro tebe tuhle radu. Bude hrozit, že tě emoce rozdrtí. Takové je nebezpečí. Tváří v tvář ztrátě strážce bude těžké přivolat saidar. Pokud se ti to podaří, zachovat klid Aes Sedai bude pravděpodobně nemožné. To může být nebezpečné. Velmi nebezpečné.“
Egwain se otevřela saidaru. Jak Rosil předvídala, bylo těžké uchopit zdroj. O její pozornost usilovalo příliš mnoho emocí, zaplavovaly ji, odháněly její klid. Zrudla, když ani podruhé neuspěla.
Silviana otevřela pusu, nepochybně proto, aby navrhla, ať se Egwain zase posadí. V tu chvíli Egwain saidar našla, poupě v její mysli rozkvetlo a vlila se do ní jediná síla. Vrhla po Silvianě vzdorný pohled a začala spřádat průchod.
„Neposlechla sis zbytek mé rady, matko,“ pokračovala Rosil. „Nebudeš schopná potlačit všechny emoce, které tě sužují, ne zcela. Máš jen jedinou možnost, špatnou možnost, přemoct tuhle bolest a smutek silnějšími emocemi.“
„To by nemělo být vůbec těžké,“ řekla Egwain. Zhluboka se nadechla a natáhla do sebe víc jediné síly. Dovolila si pocítit hněv. Zuřivost na zplozence Stínu, kteří ohrožovali svět, vztek na ně za to, že jí vzali Gawyna.
„Budu potřebovat někoho, kdo mě bude hlídat,“ řekla Egwain Silvianiným nedávným slovům navzdory. Gawyn nebyl její slabina. „Budu potřebovat dalšího strážce.“
„Ale…“ začala Rosil.
Egwain ji umlčela pohledem. Ano, většina žen počkala. Ano, Egwain al’Vere cítila bolest nad svou ztrátou a Gawyna nikdy nebude možné nahradit. Ale ona ve strážce věřila. Amyrlinin stolec potřeboval někoho, kdo mu bude hlídat záda. Kromě toho, každý, koho vázalo strážcovské pouto, byl lepší bojovník než ti, koho ne. Zůstat bez strážce znamenalo odpírat Světlo jinému vojákovi.
Byla zde osoba, která jí zachránila život. Ne, řekla jedna její část, když její pohled spočinul na Leilwin. Ne Seančanka.
Jiná její část, amyrlin, se tomu zasmála. Přestaň se chovat jako dítě. Bude mít strážce. „Leilwin Bez lodi,“ řekla Egwain nahlas, „přijmeš tuto službu?“
Žena poklekla a sklonila hlavu. „Já… ano.“
Egwain vytvořila tkanivo pro spojení. Leilwin, která vypadala méně vyčerpaně, vstala a zhluboka se nadechla. Egwain otevřela průchod na opačnou stranu komnaty a pak využila okamžité znalosti pokoje, kterou tím získala, k otevření dalšího na místo, kde bojovali její lidé. Průchodem k nim proudily výbuchy, křik a bušení zbraní o štíty.
Egwain prošla zpátky na bitevní pole a s sebou přinášela zuřivost amyrlin.
Demandred byl mistr šermíř. Galad předpokládal, že tomu tak bude, ale dával přednost tomu si své předpoklady vyzkoušet.
Dvojice tančila v kruhu přihlížejících Šařanů sem a tam. Galad měl lehčí zbroj, kroužkovou košili pod tabardem, a pohyboval se rychleji. Propletené mince, které měl na sobě Demandred, byly těžší než obyčejná kroužková košile, ale poskytovaly dobrou ochranu proti meči.
„Jsi lepší, než byl tvůj bratr,“ řekl Demandred. „Toho jsem zabil snadno.“
Ten muž se snažil Galada rozzuřit. Nepodařilo se mu to. Chladný, opatrný. Galad učinil výpad. Dvořan poklepává vějiřem. Demandred odpověděl něčím, co se velice podobalo Sokolovi vrhajícímu se na kořist, a srazil Galadův útok stranou. Demandred ustoupil a s mečem napřaženým na bok obcházel kruh. Na začátku toho hodně napovídal. Nyní už jen občas utrousil nějaký posměšek.
Kroužili kolem sebe ve tmě, osvětleni pochodněmi v šarských rukou. Jeden okruh. Dva.
„Tak pojď,“ řekl Demandred. „Čekám.“
Galad zůstával zticha. Každý okamžik, kdy zdržoval, byl okamžik, kdy Demandred nesesílal zkázu na Elain či její armády, Zdálo se, že si to Zaprodanec uvědomil, protože hbitě vyrazil. Tři údery: dolů, z boku, hřbetem ruky. Galad všechny odrazil a jejich zbraně se míhaly jako blesk.
Pohyb stranou od něj. Byl to kámen, který Demandred na Galada hodil pomocí usměrňování. Galad se mu tak tak vyhnul a nastavil meč ranám, které přišly vzápětí. Galadovu čepel zasáhl zuřivý úder směrem dolů, Kanec se řítí dolů horou. Odrazil ho, ale nebyl schopen zastavit následující točivý pohyb čepele, která ho sekla do paže.
Demandred o krok ustoupil a z jeho meče kapala Galadova krev. Opět kroužili kolem a navzájem se pozorovali. Galad cítil v rukavici teplou krev, která tam stékala z paže. I malá ztráta krve mohla člověka zpomalit a oslabit.