Vzpomínka na světlo

Pokud mezi ně Demandred správným způsobem vrazil klíny, mohl by tyto útvary rozdělit. Mat využíval útoky vlastní jízdy, včetně andorského jezdectva a Bandy, ve snaze zabránit trollokům, aby pronikli čtverci pikenýrů nebo Elain obklíčili.

Rytmus bitvy tepal Matovi pod špičkami prstů. Cítil, co Demandred dělá. Všem ostatním nyní nejspíš konec bitvy připadal prostý. Zaútočit silou, prolomit formace pikenýrů, rozbít Matovu obranu. Bylo to ale o tolik záludnější!

Lanoví Hraničáři konečně rozdrtili trolloky dál proti proudu řeky a potřebovali rozkazy. Dobře. Mat ty muže potřeboval k dalšímu kroku, který má v plánu.

Tři z obrovských pikenýrských útvarů ochabovaly, ale kdyby se mu doprostřed každého z nich podařilo umístit pár usměrňovačů, mohlo by je to posílit. Světlo ochraňuj toho, kdo odvedl Demandredovu pozornost. Zaprodancovy útoky rozprášily celé pikenýrské útvary. Demandred nemusel zabíjet jednotlivce; stačilo mu jen pomocí útoků jediné síly rozbít čtverec. To trollokům umožnilo se přes něj přehnat.

„Bašere,“ řekl Mat, „prosím, pověz mi, že někdo dostal zprávy od tvé dcery.“

„Nikdo,“ odpověděla Deira. „Je mi líto.“

Zatracenej popel, pomyslel si Mat. Chudák Perrin.

Chudák on. Jak to bez rohu zvládne? Světlo. Nebyl si jistý, že by to dokázal i s tím zatraceným rohem.

„Běž,“ zavolal na ně Mat. „Jeďte za Lanem; je nahoře na řece. Řekni mu, ať se pustí do těch trolloků, kteří se pokoušejí dostat kolem pravého andorského křídla! A pověz mu, že mu brzo pošlu další rozkazy.“

„Ale já…“

„Je mi jedno, jestli se tě dotkl Stín, zatraceně!“ prohlásil Mat. „Temný se dotkl srdce každého člověka, a to je zatraceně pravda. S tím dokážeš bojovat. Teď jeď za Lanem a řekni mu, co je třeba udělat!“

Bašere nejdřív ztuhl; pak se – kupodivu – jeho ústa pod povislým knírem roztáhla v širokém úsměvu. Zatracení Saldejci. Jim se líbilo, když na ně někdo ječel. Zdálo se, že ho Matova slova povzbudila, a se ženou po boku odcválal pryč. Deira Matovi věnovala milý pohled, což ho znervóznilo.

Teď… potřeboval armádu. A průchod. Potřeboval zatracený průchod. Pitomče, pomyslel si. Poslal damane pryč. Nemohl si nechat alespoň jednu? Přestože z nich měl pocit, jako by mu po kůži běhali pavouci.

Mat zarazil Oka a Smrtonosná garda se zastavila společně s ním. Několik z nich zapálilo pochodně. Když se přidali k Matovi v boji proti Šařanům, rozhodně se jim dostalo výprasku, po němž toužili. Zdálo se ale, že chtějí ještě víc.

Tamhle, pomyslel si Mat a pobídl Oka směrem k vojenské jednotce na jih od Elaininých pikenýrských útvarů. Dračí spřísahanci. Než Seančané opustili pahorek Dašar, Mat tuto armádu poslal, aby posílila Elainino vojsko.

Stále nevěděl, co si o nich má myslet. Nebyl na Merriloru, když se shromažďovali, ale dostával hlášení. Lidé nejrůznějšího postavení a národů, kteří se spojili, aby bojovali v Poslední bitvě, bez ohledu na loajalitu nebo hranice zemí. Rand zrušil všechny přísahy i všechna ostatní pouta.

Mat jel rychlým klusem – Smrtonosná garda běžela, aby mu stačila – podél zadních andorských linií. Světlo, řady se prohýbaly. To bylo zlé. Nu, uzavřel sázku. Teď mohl jen řídit tu zatracenou bitvu a doufat, že se nebude moc vzpírat.

Když se hnal k Dračím spřísahancům, uslyšel něco nesmyslného. Zpěv? Mat zarazil koně. Ogierové bojovali s trolloky a probili se přes suché řečiště, aby pomohli Elaininu levému křídlu naproti bažinám zabránit trollokům je tudy obejít.

Drželi se zde, neústupní jako duby před povodní, a při zpěvu se rozháněli sekerami. Kolem nich se vršily hromady trolloků.

„Loiale!“ zaječel Mat, který se postavil ve třmenech. „Loiale!“

Jeden z ogierů couvl z boje a obrátil se. Mata jeho zjev vyvedl z míry. Jeho obvykle klidný přítel měl uši přitisknuté k hlavě, vztekle zaťaté zuby a v prstech zakrvácenou sekeru. Světlo, při tom pohledu se Mata zmocnil děs. Raději by zíral na deset chlapů, kteří si myslí, že podváděl, než aby bojoval s jediným rozzlobeným ogierem!

Loial něco zavolal na ostatní a pak se k nim znovu připojil v boji. Dál bušili do poblíž stojících trolloků a pobíjeli je. Trolloci a ogierové byli téměř stejně velcí, ale z nějakého důvodu to vypadalo, jako by se ogierové nad zplozenci Stínu tyčili. Nebojovali jako vojáci, nýbrž jako dřevorubci, kácející stromy. Mat ale věděl, že ogierové kácení stromů nenávidí, zatímco kácení trolloků se jim nejspíš zamlouvalo.

Ogierové rozprášili pěst trolloků, s níž bojovali, a zahnali ji na útěk. Elainini vojáci se přesunuli a zablokovali zbytek trollocké armády a několik set ogierů ustoupilo zpátky k Matoví. Mat si všiml, že je mezi nimi nemálo seančanských ogierů – zahradníků. To nerozkázal. Obě skupiny bojovaly společně, ale zdálo se, že se jedna na druhou stěží podívá.