Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Elain se dostalo dobrého vzdělání v bitevní taktice, i když ze skutečného bojiště měla málo zkušeností, a poznala, jak zle se jim vede. Ano, dostala hlášení, že díky příjezdu Lana a Hraničářů byla rozmetána pozice trolloků nahoře na řece. To však vzhledem k situaci tady u brodu bylo jen chabou útěchou.
Slunce začínalo zapadat za obzor. Trolloci nijak nedávali najevo, že by se chystali stáhnout, a její vojáci začali zdráhavé zapalovat ohně a rozsvěcovat pochodně. Zorganizovat muže do čtvercových formací znamenalo mít lepší obranu, ale také vzdát se jakékoli naděje, že postoupí vpřed. Bojovali zde rovněž Aielové, stejně jako Cairhieňané. Tyto čtverce pikenýrů však tvořily jádro jejich bitevního plánu.
Pomalu nás obkličují, pomyslela si. Kdyby se to trollokům povedlo, mohli by je svírat tak dlouho, dokud Andořané nepuknou. Světlo, tohle je zlé.
Za mračny na obzoru náhle vzplálo slunce. Noc pro trolloky znamenala další výhodu. S příchodem tmy se ochladilo. Její původní odhady, že tato bitva potrvá celé dny, náhle vypadaly pošetile. Stín na ně tlačil vší svou silou. Lidstvu nezbývaly dny, ale hodiny.
„Veličenstvo,“ řekl kapitán Guybon, který dorazil se svými veliteli. Jejich zprohýbané zbroje a zakrvácené tabardy dokazovaly, že nikdo, dokonce ani starší důstojníci, se nemůže přímému boji vyhnout.
„Návrhy,“ řekla Elain a podívala se na něj, Theodohra – velitele jezdectva – a Birgitte, která byla hlavní kapitán.
„Ústup?“ zeptal se Guybon.
„Opravdu si myslíš, že bychom se mohli odpoutat?“ odvětila Birgitte.
Guybon zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou.
„Tak dobře,“ řekla Elain. „Jak vyhrajeme?“
„Vydržíme,“ řekl Theodohr. „Budeme doufat, že Bílá věž dokáže vyhrát svůj boj proti Šařanům a přijde nám na pomoc.“
„Nelíbí se mi tu jenom tak sedět,“ prohlásila Birgitte. „To..
Elaininými strážemi prolétl planoucí paprsek doběla rozžhaveného ohně a tucty jich vypařil. Pod Guybonem zmizel kůň, i když on sám se zásahu těsně vyhnul. Elainin kůň se vzepjal.
S klením dostala koně pod kontrolu. To byl odřivous!
„Luisi Therine!“ Nad bojištěm se rozezněl silou posilený hlas. „Lovím ženu, kterou miluješ! Přijď za mnou, zbabělce! Bojuj!“
Zem poblíž Elain vybuchla, vymrštila jejího praporečníka do vzduchu a prapor vzplál. Tentokrát to Elain vyhodilo ze sedla a s heknutím tvrdě dopadla na zem.
Moje děti! Zasténala a převalila se, zatímco ji popadly nějaké ruce. Birgitte. S pomocí několika gardistek žena vytáhla Elain za sebe do sedla.
„Můžeš usměrňovat?“ zeptala se Birgitte. „Ne. Zapomeň na to. Budou po tom pátrat. Celebrain, pozvedni další zástavu! Odjeď po proudu s oddílem gardy. Já vezmu královnu opačným směrem!“
Žena, stojící vedle Birgittina koně, zasalutovala. Byl to rozsudek smrti. „Birgitte, ne,“ řekla Elain.
„Demandred se rozhodl, že mu přilákáš Draka Znovuzrozeného,“ prohlásila Birgitte, zatímco obracela koně. „Nedovolím, aby se to stalo. Hyjé!“ Popohnala koně do trysku právě ve chvíli, kdy Elaininu gardu zasáhl blesk a vyhodil těla do vzduchu.
Elain zaťala zuby. Jejím armádám hrozily obklíčení a porážka – zatímco Demandred po nich vrhal jeden odřivous za druhým, blesky a tkaniva země. Ten muž byl stejně nebezpečný jako celá armáda.
„Nemůžu odejít,“ ozvala se Elain zpoza Birgitte.
„Jo, můžeš a odcházíš,“ odvětila Birgitte nevrle, zatímco se jejich kůň hnal dál. „Pokud Mat padl – Světlo dej, ať to tak není – tak budeme muset vybudovat nové velitelství. To, že Demandred udeřil na pahorek Dašar a pak přímo na tebe, má svůj důvod. Snaží se zničit naši velitelskou strukturu. Tvoje povinnost je ujmout se velení z nějakého bezpečného a utajeného místa. Jakmile se dostaneme dost daleko, aby Demandredovi zvědi nemohli cítit tvoje usměrňování, vytvoříme průchod a ty budeš mít zase všechno pod kontrolou. Ale právě teď, Elain, musíš sklapnout a nechat mě, ať tě ochráním.“
Měla pravdu. Světlo ji spal, ale měla. Elain se držela, zatímco Birgitte se tryskem hnala přes bitevní pole a její kůň za nimi na úprku do bezpečí vířil hroudy bláta.
Alespoň mi to hledáni usnadňuje, pomyslel si Galad v sedle, když sledoval, jak z nepřátelských pozic vylétají k Elainině armádě prameny ohně.
Galad zaryl ukradenému koni paty do slabin a hnal se přes Výšiny směrem k jejich východnímu okraji. Stále znovu a znovu viděl Gawyna umírajícího mu v náruči.
„Postav se mi, Luisi Therine!“ Demandredův hromový řev shora otřásl zemí. Připravil Galada o bratra. A teď ta stvůra pronásledovala Galadovu sestru.
Galadovi předtím vždy připadalo, že ví, co je správné, ale nikdy mu to nepřipadalo tak správné jako tohle. Ty záblesky světla byly jako ukazatele na mapě, šipky, ukazující mu cestu. Vedlo jej samotné Světlo. Připravilo ho a postavilo ve správný okamžik na toto místo.
Prorazil zadními liniemi šarského vojska k místu, kde přímo nad řečištěm stál Demandred a hleděl dolů na Elaininy vojáky. Kolem Galada se do země zabodávaly šípy, které lučištníci vystřelovali bez ohledu na nebezpečí, že zasáhnou vlastní lidi. S taseným mečem vytáhl Galad nohu ze třmenu a připravil se seskočit.
Jeho koně zasáhl šíp. Galad se vrhl ze zvířete. Tvrdě dopadl, smykem zastavil a usekl ruku poblíž stojícímu kušiníkovi. Zaútočil na něj vrčící usměrňovač a medailon s liščí hlavou zastudil Galada na hrudi.
Galad vrazil čepel muži do krku. Muž se zmítal a s každým úderem srdce mu z krku tryskala krev. Ve chvíli smrti se nezdál překvapený, jen vzteklý. Jeho vytí přilákalo další pozornost.
„Demandrede!“ zaječel Galad. „Demandrede, dovoláváš se Draka Znovuzrozeného! Dožaduješ se, aby s tebou bojoval! On tady není, ale jeho bratr ano! Postavíš se mi?“
Zvedly se tucty kuší. Galadův kůň se za ním zhroutil s krvavou pěnou u nozder.
Rand aTThor. Jeho bratr. Šok z Gawynovy smrti způsobil, že ho toto odhalení tolik neohromilo. Pokud přežije, nakonec se s tím bude muset vypořádat. Stále nevěděl, jestli být pyšný nebo se stydět.
Radami Šařanů prošla postava v nezvyklé zbroji ze spojených mincí. Demandred byl pyšný muž; člověku stačilo vidět jeho tvář, aby to poznal. Vlastně vypadal jako al’Thor. Působili podobně.
Demandred si Galada, který stál s taseným zakrváceným mečem, prohlížel. Umírající usměrňovač drásal prsty zahnutými jako drápy zemi před sebou.
„Jeho bratr?“ zeptal se Demandred.
„Syn Tigrain,“ řekl Galad, „která se stala Děvou oštěpu. Která mého bratra porodila na Dračí hoře, hrobce Luise Therina. Měl jsem dva bratry. Druhého jsi zabil na tomto bojišti.“
„Vidím, že máš zajímavý artefakt,“ řekl Demandred, když medailon opět zastudil. „Jistě si nemyslíš, že tě to ochrání před stejným osudem, jaký potkal tvého ubohého bratra? Myslím toho mrtvého.“
„Budeme bojovat, syne Stínů? Nebo budeme mluvit?“
Demandred tasil meč s volavkami na čepeli a jílci. „Kéž mi dopřeješ lepší souboj než tvůj bratr, chlapečku. Jsem stále nespokojenější. Luis Therin mě může nenávidět nebo mi spílat, ale neměl by mě ignorovat.“
Galad vstoupil do kruhu kušiníků a usměrňovačů. I když vyhraje, stejně zemře. Ale Světlo, kéž s sebou vezme jednoho ze Zaprodanců. Byl by to vhodný konec.