Vzpomínka na světlo

„Takže jsme vyhráli?“ zeptal se Tam.

„Ani zdaleka,“ řekl Lan. „Zmocnili jsme se téhle části řeky, ale to je ten méně důležitý boj. Demandred tady na svoje trolloky tvrdě tlačil, aby nám zabránil poslat posily do rozsáhlejší bitvy u brodu dál po proudu.“ Lan obrátil koně. „Sežeň svoje muže, mistře šermíři. Tahle bitva neskončí se západem slunce. V příštích hodinách vás bude zase třeba. Taťšar Manetheren.“

Lan odhřměl ke svým Hraničářům.

„ Tai šar Malkier, “ zavolal za ním opožděně Tam.

„Takže… jsme ještě neskončili?“ zeptal se Dannil.

„Ne, chlapče. Neskončili. Ale odpočineme si, postarej se, ať chlapy vyléčí, a sežeňte nějaké jídlo.“ Viděl, jak se vedle bojiště otevírají průchody. Cauthon byl dost chytrý, aby Tamovi poskytl způsob, jak dostat své lidi do Mayene. Bude to…

Průchody proudili lidé. Stovky, tisíce. Tam se zamračil. Nedaleko nich se sbírali bělokabátníci – útoky trolloků je tvrdě zasáhly, ale Tamův příchod je zachránil před rozdrcením. U ruin se formovaly Argandovy jednotky a vlčí garda, obklopená hromadami mrtvých trolloků, pozvedla do výše svůj zakrvácený prapor.

Tam se plahočil přes pole. Teď měl pocit, jako by měl místo údů závaží. Byl vyčerpanější, než kdyby měsíc klučil pařezy.

U prvního průchodu našel Berelain osobně, jak tam stojí s několika Aes Sedai. Překrásná žena se do tohoto místa plného bláta a smrti vůbec nehodila. Její čemostříbmé šaty, korunka ve vlasech… Světlo, nepatřila sem.

„Tame al’Thore,“ řekla. „Ty velíš tomuto vojsku?“

„Tak nějak,“ odpověděl Tam. „Odpusť mi, urozená paní první, ale co jsou všichni tihle lidi zač?“

„Uprchlíci z Caemlynu,“ řekla Berelain. „Poslala jsem pár lidí, aby se podívali, jestli nepotřebují léčení. Oni ho odmítli a trvali na tom, že je mám vzít do bitvy.“

Tam se poškrábal na hlavě. Do bitvy? Každý muž – a mnoho žen – který dokázal udržet meč, už byl naverbován do armády. Lidé, které viděl přicházet průchody, byli většinou starci a děti, a k tomu pár žen, které zůstaly, aby se staraly o děti.

„Promiň,“ řekl Tam, „ale tady je zabíjí.“

„To jsem se jim snažila vysvětlit,“ odvětila Berelain s náznakem podráždění v hlase. „Prohlašují, že mohou být k užitku. Říkají, že je to lepší, než strávit Poslední bitvu schoulení k sobě na cestě do Bílého Mostu.“

Tam zamračeně sledoval, jak se děti rozprchly po bojišti. Při pohledu na ně, jak prohlížejí příšerné mrtvoly, se mu svíral žaludek, a mnohé z nich zpočátku poplašeně couvaly. Jiné se začaly probírat padlými a hledaly známky těch, kdo jsou stále naživu a mohli by být vyléčeni. Mezi nimi bylo pár starých vojáků, kteří měli za úkol uprchlíky střežit, a ti dávali pozor na trolloky, kteří nebyli úplně mrtví.

Ženy a děti začaly mezi padlými sbírat šípy. To bude užitečné. Velice užitečné. Překvapený Tam uviděl, jak se z jednoho z průchodů hrnou stovky cikánů. Pod velením několika žlutých sester se vydali hledat raněné.

Tam se přistihl, že přikyvuje. Přesto mu dělalo starosti, že dovolí dětem vidět něco takového. Nu, pomyslel si,pokud tady prohrajeme, uvidí horší věci. Když chtěly být nápomocné, měli by jim to dovolit.

„Pověz mi, Tame al’Thore,“ zeptala se Berelain„ je… Galad Damodred v pořádku? Vidím zde jeho muže, ale ne jeho zástavu.“

„Povolali ho za jinými povinnostmi, má paní první,“ řekl Tam. „Po proudu řeky. Obávám se, že už od něj nemám zprávy celé hodiny.“

„Aha. Nu, vylečme a nakrmme tvoje muže. Možná zprávy o urozeném pánovi Damodredovi brzy dorazí.“