Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Rand svraštil čelo, obrátil se a vydal se ulicí dolů. Jakou hru to Temný hraje? Toto obyčejné, dokonce vzkvétající město jistě nebude součástí plánů, které se světem má. Lidé byli čistí a nevypadali utiskované. Nespatřil žádné známky mravní zkázy, kterou se vyznačoval předchozí svět, který pro něj Temný vytvořil.
Zvědavě zamířil ke stánku, kde nějaká trhovkyně prodávala ovoce. Štíhlá žena se na něj vstřícně usmála a ukázala na své zboží. „Vítej, dobrý pane. Já jsem Renel a můj obchod je druhým domovem pro všechny, kdo hledají nejvybranější ovoce z celého světa. Mám čerstvé broskve z Tearu!“
„Broskve!“ vyhrkl Rand zděšeně. Všichni věděli, že jsou jedovaté.
„Ha! Neboj se, dobrý pane! Z těhle jed odstranili. Jsou stejně bezpečné jako já poctivá.“ Žena se usmála a na důkaz svého tvrzení si z jedné ukousla. Když to dělala, vynořila se zpod Stánku umouněná ruka – schovával se tam malý uličník, chlapec, kterého si Rand předtím nevšiml.
Chlapec popadl kus červeného ovoce, které Rand nepoznával, a pak se jako střela rozběhl pryč. Byl tak hubený, že Rand rozeznával žebra pod kůží na příliš malé postavě, a běžel na tak tenkých nohou, že byl zázrak, že vůbec dokáže chodit.
Aniž se přestala na Randa usmívat, sáhla si žena k boku a vytáhla malou hůlku, na jejímž jednom konci byla páčka na prst. Zatáhla za páčku a hůlka zapraskala.
Uličník zemřel ve spršce krve. Rozplácl se na zem. Lidé proudili kolem něj, i když jeden z nich – muž obklopený silnou stráží – zvedl kus ovoce. Otřel z něj krev a v chůzi si z něj ukousl. O chvíli později přejel mrtvolu parní vůz a zatlačil ji do rozbahněné cesty.
Zděšený Rand obrátil pohled zpátky k ženě. Ta s úsměvem na tváři schovala zbraň. „Hledal jsi nějaký určitý druh ovoce?“ zeptala se ho.
„Tys to dítě právě zabila!“
Žena se zmateně zamračila. „Ano. Patřilo tobě, dobrý pane?“
„Ne, ale…“ Světlo! Žena nedala najevo ani náznak lítosti nebo obav. Rand se otočil a zdálo se, že nikoho ani v nejmenším nezajímá, co se právě stalo.
„Pane?“ zeptala se žena. „Mám dojem, jako bych tě měla znát. Tvůj oděv je vybraný, i když už trochu z módy. Ke které frakci patříš?“
„Frakci?“ zeptal se Rand a vrátil se k ní pohledem.
„A kde máš své stráže?“ pokračovala žena. „Tak bohatý muž jako ty je pochopitelně má.“
Rand jí pohlédl do očí a pak se rozběhl stranou, když žena opět sáhla po své zbrani. Zabočil za roh. Ten pohled v jejích očích… naprostý nedostatek jakéhokoli lidského soucitu či zájmu. Bez přemýšlení by ho okamžitě zabila. Věděl to.
Všimli si jej další lidé na ulici. Šťouchali do svých společníků a ukazovali na něj. Jeden muž, kterého míjel, na něj vykřikclass="underline" „Řekni, ke které frakci patříš!“ Jiní jej začali pronásledovat.
Rand zaběhl za další roh. Jediná síla. Troufal si ji použít? Neměl ponětí, co se v tomto světě děje. Stejně jako předtím mu dělalo potíže oddělit se od vize. Věděl, že není zcela skutečná, ale nemohl se ubránit pocitu, že je její součástí.
Neodvážil se použít jedinou sílu a zatím se svěřil svým nohám. Neznal Caemlyn příliš dobře, ale tato místa si pamatoval. Když dojde na konec téhle ulice a zabočí… Ano, tam! Před sebou spatřil známou budovu s vývěsním štítem vpředu, na němž byl zobrazen muž, klečící před ženou s rudozlatými vlasy. Královnino požehnání.
Rand doběhl k předním dveřím, zatímco se jeho pronásledovatelé nakupili na rohu za ním. Když se Rand kolem hrubiána, který stál vedle, vyškrábal nahoru, zastavili se. Nová stráž u dveří? Rand ho neznal. Patřil hostinec stále Baselu Gillovi, nebo změnil majitele?
Rand s bušícím srdcem vrazil do velkého šenku. Několik lidí nad korbely odpoledního piva k němu vzhlédlo. Rand měl štěstí; za barem stál Basel Gill osobně a utíral pohár.
„Pantáto Gille!“ řekl Rand.
Statný muž se k němu otočil a svraštil čelo. „Znám tě?“ Přejel Randa pohledem. „Můj pane?“
„To jsem já, Rand!“
Gill naklonil hlavu a pak se zazubil. „Aha, ty! Zapomněl jsem na tebe. Tvůj kamarád s tebou není, že? Ten s temným pohledem v očích?“
Takže na tomto místě lidé v Randovi nepoznávali Draka Znovuzrozeného. Co jim to Temný udělal?
„Musím s tebou mluvit, pantáto Gille,“ řekl Rand a zamířil do soukromé jídelny.
„O co jde, chlapče?“ zeptal se Gill, který jej následoval. „Jsi v nějakém průšvihu? Zase?“
Rand za pantátou Gillem zavřel dveře. „Jaký věk teď máme?“
„Čtvrtý věk, samozřejmě.“
„Takže došlo k Poslední bitvě?“
„Ano, a vyhráli jsme!“ řekl Gill. Přimhouřenýma očima se na Randa pozorně podíval. „Jsi v pořádku, synku? Jak bys mohl nevědět…“
„Poslední roky jsem strávil v lesích,“ řekl Rand. „Vyděšený z toho, co se děje.“
„Aha. Nevíš o frakcích?“
„Ne.“
„Světlo, synku! To jsi v pěkném maléru. Počkej, dám ti znak frakce. Budeš rychle nějaký potřebovat!“ Gill otevřel dveře a odchvátal pryč.
Rand si založil ruce a s nevolí zaznamenal, že za krbem v místnosti je nicota. „Co jsi jim to udělal?“ dožadoval se odpovědi.
NECHAL JSEM JE MYSLET SI, ŽE VYHRÁLI.
„Proč?“
MNOZÍ, KDO MĚ NÁSLEDUJÍ, NEROZUMÍ TYRANII.
„Co to má společného s..Rand se odmlčel, protože se Gill vrátil. Nenesl žádný „znak frakce“, ať už to bylo cokoli. Místo toho přivedl tři mohutné strážné. Ukázal dovnitř na Randa.
„Gille..začal Rand, zatímco couval a uchopil zdroj. „Co to děláš?“
„No, řek jsem si, že za ten kabát něco dostanu,“ řekl Gill. Nezněl ani trochu omluvně.
„Takže mě okradeš?“
„No, jo.“ Gill zněl zmateně. „Proč ne?“
Hrdlořezové vešli do místnosti a pozornýma očima si Randa prohlíželi. Drželi obušky.
„Kvůli zákonu,“ řekl Rand.
„Proč by měly být zákony proti krádežím?“ zavrtěl hlavou Gill. „Co jsi to za člověka, že tě napadají takový věci? Když člověk nedokáže ochránit to, co má, proč by to měl mít? Když člověk nedokáže ubránit vlastní život, k čemu je mu dobrý?“
Gill mávnutím ruky poslal trojici vpřed. Rand je spoutal provazy vzduchu.
„Vzal jsi jim svědomí, co?“ zeptal se tiše.
Když spatřil použití jediné síly, vyvalil Gill oči. Pokusil se utéct. I jeho Rand popadl do smyček vzduchu.
LIDÉ, KTEŘÍ SE POKLÁDAJÍ ZA UTLAČOVANÉ, ZAČNOU JEDNOHO DNE BOJOVAT. ODEJMU JIM NEJEN JEJICH VŮLI ODPOROVAT, ALE I SAMOTNÉ PODEZŘENÍ, ŽE NĚCO NENÍ V POŘÁDKU.
„Takže jim vezmeš soucit?“ vyptával se dál Rand s pohledem upřeným do Gillových očí. Zdálo se, že se muž strašně bojí, že ho Rand zabije, stejně jako ti tři rabiáti. Žádná lítost. Ani nepatrná.
SOUCIT NENÍ ZAPOTŘEBÍ.
Rand pocítil smrtelný chlad. „Tohle je jiné než ten svět, který jsi mi ukázal předtím.“
TO, CO JSEM TI UKÁZAL PŘEDTÍM, JE TO, CO LIDÉ OČEKÁVAJÍ. JE TO ZLO, PROTI KTERÉMU SI MYSLÍ, ŽE BOJUJÍ. ALE JÁ VYTVOŘÍM SVĚT, KDE NENÍ DOBRO ANI ZLO.
JSEM JENOM JÁ.
„Vědí to tvoji služebníci?“ zašeptal Rand. „Ti, které jmenuješ Vyvolenými? Ti se domnívají, že bojují, aby se stali urozenými pány a vládci svého vlastního světa. Místo toho jim dáš tohle. Stejný svět… až na to, že v něm nebude Světlo.“