Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
JSEM JENOM JÁ.
Žádné Světlo. Žádná lidská láska. Ta hrůzná představa pronikla hluboko do Randova nitra a otřásla jím. Toto byla jedna z možností, kterou si Temný v případě svého vítězství mohl zvolit. Neznamenalo to, že to udělá nebo že se to musí stát, ale… Světlo, toto bylo strašlivé. Mnohem strašlivější, než svět otroků, mnohem strašlivější než temná země s poničenou krajinou.
Toto byla skutečná hrůza. Toto bylo úplné zkažení světa, znamenalo to vzít z něj vše krásné a zanechat pouze slupku. Líbivou slupku, ale stále slupku.
Rand by raději prožil tisíc let v mukách a zachoval si tu svou část, která mu umožňovala rozeznat dobro, než aby prožil jediný okamžik v tomto světě bez Světla.
Rozzuřený se obrátil k temnotě. Ta se zvětšila a pohltila zeď na druhé straně místnosti. „Děláš chybu, Sej’tane!“ zaječel Rand na nicotu. „Myslíš, že mě přiměješ propadnout zoufalství? Myslíš, že rozdrtíš moji vůli? Tímhle se ti to nepovede, to ti přísahám. Tohle mě jen přiměje bojovat!“
Uvnitř Temného něco zaburácelo. Rand vykřikl, napnul svou vůli směrem ven a roztříštil temný svět lží a lidí, zabijejících bez slitování. Svět vybuchl a změnil se na vlákna a Rand se opět ocitl v místě mimo čas, obklopený čeřícím se vzorem.
„Ukazuješ mi svou skutečnou vizi?“ oslovil Rand temnotu, když sevřel ta vlákna. „Já ti ukážu tu svoji, Šej’tane. Existuje opak světa bez Světla, který bys stvořil.
Svět bez Stínu.“
Mat kráčel pryč a snažil se potlačit hněv. Vypadalo to, že se na něj Tuon opravdu zlobí! Světlo. Až ji bude potřebovat, vrátí se, že ano?
„Mate?“ ozvala se Min, která ho dohonila.
„Běž s ní,“ řekl Mat. „Dávej na ni za mě pozor, Min.“
„Ale…“
„Nepotřebuje moc chránit,“ řekl Mat. „Je silná. Zatracenej popel, to teda je. Ale potřebuje, aby ji někdo hlídal. Dělá mi starosti, Min. Tak jako tak, já musím vyhrát tuhle zatracenou válku. Nemůžu to udělat a zároveň jít s ní. Takže půjdeš ty a budeš ji hlídat? Prosím?“
Min zpomalila a pak ho nečekaně objala. „Štěstí, Matrime Cauthone.“
„Štěstí, Min Farshaw,“ řekl Mat. Pustil ji a pak si přehodil přes rameno ašandarei. Seančané začali odcházet z pahorku Dašar a stahovat se k Erinin, než Merrilorské pole úplně opustí. Demandred je nechá odejít; byl by blázen, kdyby to neudělal. Krev a zatracenej popel, do čeho se to Mat dostal? Právě poslal pryč dobrou čtvrtinu svých vojáků.
Oni se vrátí, pomyslel si. Když tahle hazardní hra vyjde. Když kostky padnou tak, jak potřebuje.
Až na to, že tahle bitva nebyla hra v kostky. Na to byla příliš rafinovaná. Pokud vůbec, byla to hra v karty. Mat v kartách obvykle vyhrával. Obvykle.
Vpravo od něj pochodoval k bojišti oddíl mužů v tmavé seančanské zbroji. „Hej, Karede,“ zaječel Mat.
Velký muž věnoval Matovi temný pohled. Mat náhle pochopil, jak se cítí kus železa, když ho Perrin sleduje a přitom potěžkává kladivo. Karede k němu zamířil, a přestože se očividně snažil zachovat klidný výraz, Mat cítil hřmění, které z něj vyzařuje.
„Děkuji ti,“ pronesl Karede škrobeně, „za to, že jsi pomáhal ochránit císařovnu, kéž žije věčně.“
„Myslíš si, že jsem ji měl držet někde v bezpečí,“ řekl Mat. „Ne na velitelském stanovišti.“
„Není na mě, abych zpochybňoval jednoho z urozených, vznešený,“ odvětil Karede.
„Ty mě nezpochybňuješ,“ řekl Mat, „ty uvažuješ o tom, že do mě vrazíš něco ostrýho. To je něco úplně jinýho.“
Karede dlouze a zhluboka vydechl. „Omluv mě, vznešený,“ řekl a obrátil se k odchodu. „Musím vzít své muže a zemřít.“
„To si nemyslím,“ řekl Mat. „Jdete se mnou.“
Karede se k němu znovu otočil. „Císařovna, kéž žije věčně, rozkázala..
„Že máte jít do předních linií,“ dořekl Mat, který si rukou zastínil oči a prohlížel si říční koryto, hemžící se trolloky. „Skvěle. Kam si zatraceně myslíš, že jdu?“
„Jedeš do bitvy?“ zeptal se Karede.
„Uvažoval jsem spíš nad loudavou chůzí,“ řekl Mat. Zavrtěl hlavou. „Potřebuju se vcítit do toho, co Demandred dělá… Jdu tam, Karede, a představa, že mezi mnou a trolloky budete vy, chlapi, zní skvěle. Jdete?“
Karede neodpověděl, i když ani nešel pryč.
„Koukni, jaké máte možnosti?“ zeptal se Mat. „Rozjet se tam a umřít vlastně bezdůvodně? Nebo jít a pokusit se mě zachránit pro vaši císařovnu? Jsem si skoro jistý, že mě má ráda. Možná. Tuon vážně není snadný porozumět.“
„Nebudeš jí říkat tímhle jménem,“ řekl Karede.
„Budu jí říkat, jak zatraceně chci.“
„Ne pokud máme jít s tebou,“ odvětil Karede. „Pokud mám s tebou jet, princi krkavců, nedovolím, aby moji muži z tvých rtů slyšeli něco takového. Bylo by to špatné znamení.“
„No tak to bychom nechtěli,“ řekl Mat. „Tak dobrá, Karede. Ponořme se zpátky do toho bince a uvidíme, co můžeme dělat. Ve Fortuonině jménu.“
Tam zvedl meč, jako by se chystal k souboji, ale nenašel zde žádné čestné protivníky. Jenom vrčící, vyjící, zuřivé trolloky. Které při této bitvě poblíž trosek odlákali od obklíčených bělokabátníků.
Trolloci se obrátili proti Dvouříčským a zaútočili. Tam, který se držel na hrotu klínu, přešel do Rákosu ve větru. Odmítal ustoupit byť o jediný krok. Ohýbal se na všechny strany, ale neustupoval a rychlými švihy meče prorazil řadu trolloků.
Muži z Dvouříčí postupovali vpřed, jako tm v Temného patě a ostružiník v jeho ruce. V následujícím zmatku křičeli a kleli a snažili se trolloky rozehnat.
Brzy se však museli začít soustředit na to, aby udrželi pozice. Vlna trolloků se převalila kolem lidí. Klínová formace, což byla za obvyklých okolností útočná taktika, fungovala dobře i zde. Trolloci se pohybovali po stranách klínu a Dvouříčští do nich bušili sekerami, meči a oštěpy.
Tam nechal mládence, ať se spoléhají na svůj výcvik. Raději by stál uprostřed klínu a křikem je povzbuzoval, jako to nyní dělal Dannil – ale byl jedním z mála, kdo měl nějaké skutečné zkušenosti z bitvy, a klínová formace závisela na tom, že se její hrot udrží.
A tak se držel. Klidný v prázdnotě nechal trolloky, ať se o něj rozbíjejí. Přešel ze Setřesení rosy z větve na Kvítky jabloně ve větru a pak na Kameny padající do tůně – všechno to byly figury, které mu zajišťovaly stabilitu v jedné pozici, zatímco bojoval s několika protivníky.
Navzdory tomu, že během posledních měsíců hodně cvičil, nebyl Tam už zdaleka tak silný jako v mládí. Rákos naštěstí sílu nepotřeboval. Nebyl tak zběhlý jako kdysi, ale rákos nenacvičuje, jak se ohýbat ve větru. Prostě to dělá.
Roky zrání, roky života, to vše Tamovi pomohlo pochopit prázdnotu. Nyní jí rozuměl lépe, než kdy dřív. Roky, kdy Randa učil zodpovědnosti, roky života bez Kari, roky naslouchání vanoucímu větru a šelestění listí…
Tam al’Thor se stal prázdnotou. Přivedl ji k trollokům, ukázal jim ji a poslal je do jejích hlubin.
Obtančil trolloka s kozlí tváří, máchl mečem do strany a sekl netvora nad patou do nohy. Ten škobrtl a Tam se obrátil a nechal muže za sebou, ať ho dorazí. Švihl mečem vzhůru – ze zbraně odletovala krev – a rozstříkl tmavé kapky útočícímu trollokovi s tváří jako z noční můry do očí. Oslepený netvor zavyl a Tam se s napřaženýma rukama plynule vrhl vpřed a rozpáral mu pod hrudním plátem břicho. Netvor se vpotácel před třetího trolloka, který se po Tamovi ohnal sekerou, ale místo toho zasáhl svého spojence.