Vzpomínka na světlo

Pokud zde byl špeh – a Fortuonu by překvapilo, kdyby nebyl – pak nyní byla vhodná chvíle ho oklamat. Všichni, kdo přežili útok, se shromáždili kolem. Fortuona trvala na tom, že jí zůstanou nablízku, zdánlivě proto, aby mohla odměnit ty, kdo jí dobře sloužili, a potrestat ty, kdo ne. Když promluvila, slyšeli ji všichni vojáci, sloužící i šlechtici do posledního.

„Knotaii,“ řekla, Ještě si musíme promluvit o tom, co udělám s tebou. Smrtonosná garda se stará o moje bezpečí, ale ty se máš starat o obranu tohoto ležení. Pokud jsi měl podezření, že naše velitelské stanoviště není bezpečné, proč jsi to neřekl už dříve?“

„Chceš snad zatraceně naznačit, že tohle je moje chyba?“ Knotai vstal a pohybem ruky umlčel zvědy, podávající hlášení.

„Dala jsem ti zde velení,“ odvětila Fortuona. „Takže konečná odpovědnost za neúspěch je na tobě, ne?“

Generál Galgan, stojící poblíž, se zamračil. On to tak neviděl. Jiní na Knotaie upřeli obviňující pohledy. Urození patolízalové; kladli by mu to za vinu, protože se nenarodil jako Seančan. Udělalo na ni dojem, že si Knotai Galgana tak rychle získal. Nebo Galgan dával své pocity najevo záměrně? Byl on ten špeh? Mohl manipulovat se Suroth nebo prostě představovat záložní plán, pokud by Suroth neuspěla.

„Já za tohle odpovědnost nepřijmu, Tuon,“ řekl Knotai. „To ty jsi ta, kdo trval na tom, že bude sledovat bitvu z tábora, zatraceně, když ses mohla uchýlit někde do bezpečí.“

„Možná jsem právě to měla udělat,“ odvětila chladně. „Celá tahle bitva je jedna velká katastrofa. Každým okamžikem ztrácíš území. Jsi bezstarostný a žertuješ, odmítáš se chovat podle protokolu; nemyslím, že k tomuto přistupuješ s vážností, hodnou tvého postavení.“

Knotai se zasmál. Byl to hlasitý, upřímný smích. Byl v tom vážně dobrý. Fortuona se domnívala, že jen ona vidí dva sloupy kouře, zvedající se z Výšin přímo za ním. Vhodné znamení pro Knotaie: velká hra vynese velkou odměnu. Nebo velkou ztrátu.

„Už tě mám dost,“ řekl Knotai a mávl na ni rukou. „Ty a tvoje zatracený seančanský pravidla se jenom pletete do cesty.“

„Pak mám i já dost tebe,“ řekla a zvedla hlavu. „Nikdy jsme se do téhle bitvy neměli zapojit. Raději bychom se měli připravovat na obranu svých vlastních zemí na jihozápadě. Nedovolím ti zahazovat životy mých vojáků.“

„Tak si jdi,“ zavrčel Knotai. „Co je mi po tom?“

Prudce se otočila a vyrazila pryč. „Pojďte,“ řekla ostatním. „Shromážděte naše damane. Všichni kromě těchto smrtonošů odcestují do ležení naší armády u Erinin a pak se vrátíme do Ebú Daru. Až pro nás tihle hlupáci pustí zplozencům Stínu žilou, vybojujeme tam skutečnou Poslední bitvu.“

Její lidé ji následovali. Sehráli to přesvědčivě? Špeh viděl, jak posílá na smrt muže, kteří ji milují; ukáže to, že je unáhlená? Unáhlená a dostatečně domýšlivá na to, aby Knotaiovi vzala své vojáky? Bylo to docela hodnověrné. Svým způsobem toužila udělat přesně to, co říkala, a místo toho bojovat na jihu.

Udělat to by samozřejmě znamenalo ignorovat rozevírající se oblohu, otřásající se zem a boj Draka Znovuzrozeného. To nebyla znamení, která by mohla jen tak přehlížet.

Špeh to nevěděl. Nemohl ji znát. Špeh uvidí mladou ženu, dost bláhovou na to, aby chtěla bojovat sama. Jak doufala.