Vzpomínka na světlo

Tam svůj poslední šíp využil k záchraně bělokabátníka. Nikdy by si nedokázal představit, že něco takového udělá, ale bylo to tak. Vlčí trollok potácivě couvl, ale odmítal padnout, dokud se mladý bělokabátník nevyhrabal z bahna a nesekl ho do kolen.

Tamovi muži byli nyní rozestavení na ochozu podél palisády a vysílali krupobití šípů na trolloky, kteří se tady převalili přes řeku. Řady trolloků prořídly, ale stále jich bylo příliš mnoho.

Až do této chvíle probíhala bitva dobře. Silné Tamovy spojené síly se se roztáhly podél řeky na šajnarské straně. Dál po proudu řeky Dračí legie, prapory kušiniků a těžká jízda postup trolloků zarazily. Totéž se odehrávalo zde, dál proti proudu řeky, kde lučištníci, pěšáci a jízda zastavili nájezd trolloků na řečiště. Dokud jim nezačaly docházet zásoby — pak byl Tam nucen stáhnout své muže do relativního bezpečí za palisádu.

Pohlédl stranou. Abell zvedl luk a pokrčil rameny. Také mu došly šípy. Po celé délce lávky dvouříčští muži zvedali luky. Neměli šípy.

„Žádné další nedorazí,“ řekl Abell tiše. „Ten kluk říkal, že to byla poslední várka.“

Bělokabátnické vojsko, promísené s příslušníky Perrinovy vlčí gardy, zoufale bojovalo, ale v celých houfech byli zatlačováni pryč od řeky. Bojovali na třech stranách a další vojsko trolloků je právě obešlo, aby je zcela obklíčilo. Nedaleko ruin vlál prapor Ghealdanu. Arganda tu pozici držel společně s Nurellem a zbytky okřídlené gardy.

Kdyby šlo o jakoukoli jinou bitvu. Tam by byl svým mužům nařídil, aby si nechali šípy ke krytí ústupu. Dnes se žádný ústup konat nebude a rozkaz vystřelit byl správný; mládenci si dali s každým výstřelem načas. Během hodin bojů pravděpodobně zabili tisíce trolloků.

Ale co byl lučištník bez luku? Stále muž z Dvouříčí, pomyslel si Tam. A stále muž, který není ochotný dovolit, aby tuhle bitvu prohráli.

„Slezte z ochozů a seřaďte se se zbraněmi,“ zavolal Tam na mládence. „Nechte luky tady. Posbíráme je, až dorazí další šípy.“

Další šípy nedorazí, ale dvouříčští muži budou spokojenější, když budou předstírat, že by se mohli vrátit k lukům. Vytvořili útvar, jak je to Tam naučil, ozbrojení oštěpy, sekerami, meči, a dokonce i několika kosami. Všechno a cokoli, co měli po ruce, spolu se štíty pro ty, kdo měli sekery či meče, a slušnou koženou zbrojí pro všechny. Píky bohužel neměli. Poté, co vyzbrojili těžkou pěchotu, jim žádné nezbyly.

„Držte se u sebe,“ řekl jim Tam. „Vytvořte dva klíny. Protlačíme se do trolloků kolem bělokabátníků.“ To nejlepší, co mohli udělat – nebo přinejmenším to nejlepší, co Tam dokázal vymyslet – bylo udeřit na ty trolloky, kteří právě zezadu obešli bělokabátníky, rozdělit je a pomoct bělokabátníkům se vymanit.

Muži přikyvovali, i když nejspíš neměli o taktice příliš ponětí. Na tom nezáleželo. Dokud budou držet ukázněnou formaci, jak je to Tam učil.

Rozběhli se vpřed a Tamovi se vybavilo jiné bojiště. Sníh, vířený strašlivým vichrem, který se mu zařezával do tváře. Svým způsobem to tam na tom bojišti všechno začalo. A zde to nyní končí.

Tam se postavil na hrot prvního klínu a pak na hrot druhého umístil Deoana, muže z Devenského Průseku, který sloužil v andorské armádě. Tam své muže svižně vedl vpřed a nedovolil jim ani sobě, aby příliš přemýšleli o tom, co se bude dít.

Když se přiblížili k mohutným trollokům s meči, dřevcovými zbraněmi a válečnými sekerami, Tam vyhledal plamen a prázdnotu. Nervozita zmizela. Všechny city se vypařily. Tasil meč, který mu dal Rand, ten s pochvou s namalovaným drakem. Byla to nejlepší zbraň, jakou Tam kdy viděl. Překlady v čepeli šeptaly o starodávném původu. Zbraň vypadala, že je pro Tama příliš dobrá. Měl stejný pocit ohledně každého meče, který kdy použil.