Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
Androl se zarazil. Opravdu?
Samozřejmě. Copak jsi si toho nevšiml?
Androl vypadal popleteně. Muži někdy dokázali být překvapivě tupí, dokonce i ti všímaví jako Androl.
Když došli doprostřed shromážděných lidí, Pevara uchopila jedinou sílu. Kdyby se něco pokazilo, měla by čas vytvořit průchod? Neznala okolí, ale pokud by cestovala někam blízko, nezáleželo na tom. Měla pocit, jako by mířila k oprátce a zkoumala ji, aby zjistila, jak jí bude sedět kolem krku.
Uprostřed skupiny stál vysoký muž ve zbroji ze stříbřitých kotoučů s dírou uprostřed a vydával rozkazy. Zatímco ho sledovali, rozletěl se k němu vzduchem pohár. Androl ztuhl. On usměrňuje, Pevaro.
Takže Demandred? Musí to být on. Pevara se nechala zaplavit hřejivou září saidaru a nechala ho odplavit všechny emoce. Stařec, který je vedl, postoupil vpřed a něco Demandredovi zašeptal. Navzdory tomu, že její smysly byly posíleny saidarem, Pevara neslyšela, co říká.
Demandred se obrátil k jejich hloučku. „Co to má znamenat? Copak M’Hael tak rychle zapomněl, jaké má rozkazy?“
Androl padl na kolena a ostatní stejně tak. Přestože to Pevaru dráždilo, rovněž poklekla.
„Vznešený,“ řekl Androl, „my jsme jen…“
„Žádné výmluvy!“ zaječel Demandred. „Žádné hry! M’Hael má vzít všechny svoje hrůzopány a zničit armády Bílé věže. Jestli uvidím, že kdokoli z vás nebojuje, budete si přát, abych vás místo toho předal trollokům!“
Androl dychtivě přikývl a začal couvat. Do tváře ho udeřil bič ze vzduchu, který Pevara neviděla, ačkoli skrz pouto cítila Androlovu bolest. Ostatní ho následovali a se sklopenými hlavami se kradli pryč.
To bylo bláhové a nebezpečné, vyslala Pevara k Androlovi.
A účinné, odvětil s očima upřenýma vpřed a rukou, mezi jejímiž prsty prosakovala krev, přitisknutou ke tváři. Máme jistotu, že je Taim na bojišti, a víme, kde ho najít. Pojďme.
Galad se prodíral noční můrou. Věděl, že Poslední bitva může být konec světa, ale nyní… nyní to cítil.
Usměrňovači na obou stranách se vzájemně masakrovali, až se výšiny Polov otřásaly. Blesky byly tak časté, že Galad už téměř neslyšel, a oči měl zalité slzami bolesti, jak sledoval výbuchy kolem.
Když řada výbuchů rozervala půdu před ním, vrhl se k zemi a zaryl se ramenem do úbočí ve snaze se ukrýt. Jeho oddíl – dvanáct mužů v rozedraných bílých pláštích – vyrazil do úkrytu za ním.
Útoky představovaly pro armády Bílé věže silný nápor, avšak šarské jednotky na tom byly stejně. Moc tolika usměrňovačů byla neuvěřitelná.
Hlavní část pěchoty Bílé věže a velké množství šarských vojáků bojovaly zde na západních Výšinách. Galad se držel na okraji bitvy a pátral po šarských usměrňovačích, kteří byli osamoceni nebo v malých skupinkách. Na mnoha místech se zde bitevní fronta rozpadla. Nepřekvapovalo ho to; se vší tou silou, metanou sem a tam, bylo téměř nemožné udržet pevné bitevní linie.
Houfy vojáků se škrábaly kolem a snažily se v dírách po výbuších ve skále najít úkryt. Jiní chránili oddíly usměrňovačů. Nedaleko od něj se ve skupinkách potulovali muži a ženy a zabíjeli vojáky ohněm a blesky.
Tyto Galad lovil.
Zvedl meč a ukázal na trojici Šařanek, které se držely na vrcholku Výšin. Se svými muži byli už výš než v polovině svahu.
Tři. To nebude snadné. Trojice obrátila pozornost k malému oddílu mužů, nesoucích znak plamene Tar Valonu. Nešťastné vojáky zasáhl blesk.
Galad zvedl čtyři prsty. Plán čtyři. Vyskočil ze své prohlubně a rozběhl se k trojici žen. Jeho muži čekali, než napočítají do pěti, a pak vyrazili za ním.
Ženy ho uviděly. Kdyby stále hleděly na druhou stranu, získal by Galad výhodu. Jedna zvedla ruku, přivolala oheň a vrhla po něm tkanivo. Plamen jej zasáhl, ale přestože cítil jeho žár, tkanivo se rozvolnilo a rozpadlo – ožehlo ho, ale téměř nezranilo.
Šařanka ohromeně vytřeštila oči. Ten výraz… ten výraz už začínal být Galadovi důvěrně známý. Byl to výraz vojáka, kterému se v bitvě zlomil meč, výraz člověka, který spatřil něco nemožného. Co jste udělali, když jediná síla, věc, která vás spolehlivě vyvyšovala nad obyčejné lidi, selhala?
Zemřeli jste. Galadův meč usekl ženě hlavu, zatímco se ho jedna z jejích družek pokusila sevřít tkanivem vzduchu. Cítil, jak kov na jeho hrudi ochladl, a kolem něj se prohnal poryv vzduchu.
Špatný pokus, pomyslel si Galad a vrazil meč druhé ženě do hrudi. Třetí se ukázala být chytřejší a zaútočila na něj velkým kamenem. Stěží stačil zvednout štít, než ho kámen udeřil do paže a srazil dozadu. Žena zvedla další kámen právě ve chvíli, kdy k ní dorazili Galadovi společníci. Proklály ji jejich meče.
Galad se zakloněnou hlavou lapal po dechu a z paže mu po nárazu kamene vystřelovala bolest. Zasténal a posadil se. Nedaleko od něj jeho muži sekali do těla třetí Šařanky. Nemuseli být tak důkladní, ale některé děti měly podivné představy o tom, čeho jsou Aes Sedai schopny. Přistihl Lairda, jak jedné ze Šařanek uřezává hlavu, aby ji pohřbil odděleně od těla. Tvrdil, že když to neuděláte, při příštím úplňku obživnou.
Zatímco muži masakrovali druhé dvě mrtvoly, přišel ke Galadovi Golever a podal mu ruku. „Světlo mě spal,“ řekl Golever se širokým úsměvem ve vousaté tváři, „ale jestli tohle není ta nejlepší práce, co jsme kdy odvedli, můj pane velící kapitáne, tak nevím!“
Galad vstal. „Je to nutné udělat, dítě Golevere.“
„Přál bych si, aby to bylo nutné dělat častěji. Na tohle děti celá staletí čekaly. Ty jsi první, který nám to umožnil. Světlo na tebe sviť, Galade Damodrede. Světlo na tebe sviť!“
„Kéž Světlo svítí na den, kdy lidé vůbec nebudou muset zabíjet,“ řekl Galad unaveně. „Není vhodné se ze smrti radovat.“
„Samozřejmě, můj pane velící kapitáne.“ Golever se nepřestával široce usmívat.
Galad se rozhlédl po krvavém pekle na západním svahu Výšin. Světlo dej, ať Cauthonovi tahle bitva dává nějaký smysl, protože Galadovi rozhodně nedávala.
„Pane velící kapitáne!“ vykřikl vyděšený hlas.
Galad se s rukou na meči prudce obrátil. Byl to Alhanra, jeden z jeho zvědů.
„Co se děje, dítě Alhanro?“ zeptal se Galad, když k němu vytáhlý muž doběhl. Koně neměli. Byli na svahu a zvířata by na blesky nereagovala dobře. Lepší bylo věřit vlastním nohám.
„Tohle musíš vidět, můj pane,“ lapal Alhanra po dechu. „Jde o… jde o tvého bratra.“
„Gawyna?“ Nemožné. Ne, opravil se v duchu. Ne nemožné. Byl by s Egwain a bojoval v jejích předních liniích. Galad se rozběhl za Alhanrou, obklopený Goleverem a ostatními.
Gawynovo tělo s popelavou tváří leželo v mezeře mezi dvěma balvany na vrcholu Výšin. Nedaleko od něj se na trávě popásal kůň, jemuž z boku stékala krev. Podle toho, jak vypadala, to nebyla jeho krev. Galad poklekl vedle mrtvého těla mladšího muže. Gawyn nezemřel lehce. Ale co Egwain?
„Mír, bratře,“ řekl Galad a položil na tělo ruku. „Kéž Světlo…“
„Galade…“ zašeptal Gawyn, víčka se mu zachvěla a otevřel oči.
„Gawyne?“ zeptal se ohromeně Galad. Gawyn měl ošklivou ránu v břiše. Na ruce měl zvláštní prsteny. Všude byla krev. Jeho ruka, hruď… celé jeho tělo…
Jak to, že stále žije?