Vzpomínka na světlo
- Автор: Джордан Роберт, Сандерсон Брендон
- Серия: Kolo Casu #14
- Язык: чешский
- Переводчик: Zuzana Hanešková
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Vzpomínka na světlo». Краткое содержание книги:
Na Merrilorském poli se shromažďují vládcové všech zemi, aby se přidati k Randu al'Thorovi, nebo zabránili jeho ptánu rozbít zámky nu vězníci Temného - což může být projev jeho šílenství, nebo poslední naděje lidstva. Egwain, amyrlinin stolec, se přiklání k první možnosti.
V Andoru se trolloci zmocní Caemlynu. Ve vlčím snu Perrin Aybara bojuje se Zabíječem. Mat Cauthon přijíždí do Ebú Daru, kde má v úmyslu navštívit svou manželku Tuon, nyní Fortuonu, seančanskou císařovnu. Celé lidstvo se nachází ve smrtelném nebezpečí - a o výsledku se rozhodne v samotném Šajol Ghúlu. Kolo se otáčí a věk se blíží ke konci. Poslední bitva urči osud světa.
V tuto chvíli se soustředil pouze na vzdor. On se před tímto větrem neskloní. Nemůže se vzdát ani na nepatrný okamžik.
ČAS KONEČNĚ NASTAL.
„Čas pro tebe nic neznamená,“ řekl Rand.
Byla to pravda, a zároveň nebyla. Rand viděl, jak kolem něj víří vlákna a vytvářejí vzor. Jak se formoval, spatřil pod sebou bojiště. Ty, které miloval, jak bojují o život. Toto nebyly možnosti; toto byla pravda, to, co se skutečně odehrávalo.
Temný se ovinul kolem vzoru. Nebyl schopen se ho zmocnit a zničit jej, ale dokázal se ho dotknout. Úponky temnoty, tmy, se po celé jeho délce dotýkaly světa. Temný ležel na vzoru jako stín.
Když se Temný vzoru dotýkal, čas pro něj existoval. A tak, zatímco pro Temného čas nic neznamenal, mohl on – či to, neboť Temný neměl pohlaví – pracovat pouze v jeho hranicích. Jako… jako sochař, který má úžasné představy a sny, ale stále jej svazuje realita v podobě materiálů, s nimiž pracuje.
Rand zíral na vzor a odolával útoku Temného. Nehýbal se ani nedýchal. Dech zde nebyl potřeba.
NAKONEC ZVÍTĚZÍM, PROTIVNÍKU. SLEDUJ, JAK VŘÍSKAJÍ. SLEDUJ, JAK UMÍRAJÍ.
MRTVÍ PATŘÍ MNĚ.
„Lži,“ řekl Rand.
NE. UKÁŽU TI TO.
Temný opět spředl možnosti, sebral, co by mohlo být, a strčil Randa do další vize.
Juilin Sandar nebyl žádný velitel. By! lovec zlodějů, ne nějaký šlechtic. Rozhodně ne šlechtic. Pracoval sám.
Tedy zjevně až na to, když skončil na bitevním poli jako velitel oddílu, protože jako lovec zlodějů úspěšně chytal nebezpečné lidi. Šařani útočili na jeho muže a snažili se dostat k Aes Sedai. Bojovali na západní straně Výšin a úkolem jeho oddílu bylo chránit Aes Sedai před šarskými pěšáky.
Aes Sedai. Jak to, že se zapletl s Aes Sedai? On, dobrý Tairen.
„Vydržte!“ zaječel Juilin na své muže. „Vydržte!“ Ječel i kvůli sobě. Jeho oddíl svíral oštěpy a píky a tlačil šarskou pěchotu zpátky do svahu. Nebyl si jistý, proč je tady, nebo proč bojují v této oblasti. Prostě chtěl jen zůstat naživu!
Šařané křičeli a kleli v neznámém jazyce. Měli spoustu usměrňovačů, ale oddíly, kterým čelil, tvořili obyčejní vojáci vyzbrojení nejrůznějšími ručními zbraněmi, většinou meči a štíty. Zem byla posetá mrtvolami, což ztěžovalo situaci oběma stranám. Juilin a jeho muži plnili rozkazy a tlačili na šarské jednotky, zatímco Aes Sedai a nepřátelští usměrňovači po sobě vrhali tkaniva.
Juilin se oháněl oštěpem, což byla zbraň, s níž nebyl příliš obeznámen. Šarský oddíl v těžké zbroji se protlačil mezi Mykovými a Charnovými pikenýry. Důstojníci měli kyrysy nezvykle omotané látkami v různých barvách, zatímco řadoví vojáci měli koženou zbroj s kovovými pásy. Všichni měli na zádech namalované podivné vzory.
Velitel šarských vojáků se rozháněl strašlivým palcátem, srazil jednoho z pikenýrů, a pak dalšího. Muž na Juilina něco řval, kletby, kterým Juilin nerozuměl.
Juilin předstíral útok, Šařan zvedl štít a Juilin mu vrazil oštěp do mezery ve zbroji mezi hrudním plátem a paží. Světlo, ani sebou necukl! Udeřil Juilina štítem a přinutil ho ustoupit.
Oštěp Juilinovi vyklouzl ze zpocených prstů. Zaklel a sáhl pro svůj lamač mečů, zbraň, se kterou to dobře uměl. Myk s ostatními bojovali poblíž a zaměstnávali zbytek šarské jednotky. Charn se pokusil Juilinovi pomoct, ale ten šílený Šařan Charna praštil palcátem do hlavy a rozštípl ji vedví jako prasklý ořech.
„Chcípni, ty zatracená stvůro!“ zařval Juilin, vrhl se vpřed a vrazil muži lamač mečů do krku těsně nad okruží. K jeho pozici se rychle blížili další Šařané. Muž před ním se zhroutil a zemřel a Juilin ustoupil. Právě včas, neboť Šařan nalevo od něj se mu pokusil širokým rozmachem meče useknout hlavu. Špička mu prolétla kolem ucha a Juilin instinktivně zvedl čepel. Zbraň jeho protivníka se rozlomila na dva kusy a Juilin ho rychlým sekem do krku zabil.
Juilin se snažil prodrat ke svému oštěpu. Kolem padaly ohnivé koule, metané útočícími Aes Sedai za ním a Šařany na Výšinách před ním. Hlína pokrývala Juilinovy vlasy a v hroudách se mu lepila na zkrvavené paže.
„Vydržte!“ zařval Juilin na své muže. „Světlo vás spal, musíme vydržet!“
Zaútočil na dalšího Šařana, který se na něj vrhl. Jeden z pikenýrů zvedl zbraň právě včas, aby muže zasáhl do ramene, a Juilin ho vzápětí bodl do hrudi chráněné koženou zbrojí.
Vzduch se zachvíval. Ze všech těch výbuchů mu slabě zvonilo v uších. Juilin ustupoval a přitom vykřikoval rozkazy na své muže.
Neměl by tady být. Měl by být někde v teple, s Amatherou, a přemýšlet o dalším zločinci, kterého je třeba chytit.
Předpokládal, že jeden každý muž na bojišti má pocit, že by měl být někde jinde. Jediné, co mohli dělat, bylo bojovat dál.
V černé ti to sluší, vyslal Androl k Pevaře, když procházeli nepřátelskou armádou na vrcholku Výšin.
Tohle, vyslala v odpověď, je něco, co by nikdo neměl Aes Sedai nikdy, nikdy říkat. Nikdy.
Jeho jedinou odpovědí byl pocit nervozity proudící poutem. Pevara to chápala. Společně – ukrytí pod převrácenými tkanivy zrcadlových masek – kráčeli mezi temnými druhy, zplozenci Stínu a Šařany. A fungovalo to. Pevara měla na sobě bílé šaty a přes ně černý plášť – ty nebyly součástí tkaniva – ale každý, kdo by se podíval do její kápě, by viděl tvář Alviarin, členky černého adžah. Theodrin měla Rianninu tvář.
Androl s Emarinem spředli tkaniva, která jim dala tváře Nensena a Kaše, dvou z Taimových kumpánů. Jonneth si s tváří neurčitého temného druha nebyl ani trochu podobný a svou roli hrál velmi dobře, plížil se za nimi a nesl jim věci. Nikdo by v tom chlapovi s drsnou tváří, mastnými vlasy a nervózním chováním nepoznal dobromyslného muže z Dvouříčí.
Svižně procházeli kolem zadních řad armády Stínu na Výšinách. Trolloci táhli kupředu balíky šípů; jiní opouštěli řady, aby hodovali na hromadách mrtvol. V hrncích vřela voda. Pevaru to ohromilo. Oni se tu zastavili na jídlo? Teď?
Jenom někteří, vyslal Androl. V lidských armádách je to taky běžné, i když to není nic, o čem by se zpívalo v písních. Bojuje se už celý den a vojáci potřebují k boji energii. Obvykle se střídají tři směny. Přední řady, zálohy a ti, kdo jsou mimo službu — vojáci, kteří se odvlečou z boje a co nejrychleji se nají, než si ukradnou krátkou chvilku na spánek. A pak zpátky do předních linií.
Kdysi na válku hleděla jinak. Představovala si, že všichni vojáci se na ni celý den plně soustředí. Skutečná bitva však nebyla běh na krátkou trať; byla to dlouhá, strašlivě namáhavá cesta.
Bylo už pozdní odpoledne a blížil se večer. Na východě pod Výšinami se válečná fronta táhla podél suchého řečiště daleko oběma směry. Bojovalo tam mnoho tisíc lidí a trolloků. Boje se účastnilo ohromné množství trolloků, ale další se přesouvali zpátky nahoru na Výšiny, aby se najedli nebo na chvíli zhroutili do bezvědomí.
Neprohlížela si hrnce příliš zblízka, i když Jonneth klesl na kolena a vyzvracel se vedle cestičky. Všiml si kusů těl, plovoucích v husté tekutině. Zatímco vyhazoval obsah žaludku na zem, kolemjdoucí hlouček trolloků výsměšně frkal a hulákal.
Proč se tlačí z Výšin, aby se zmocnili řeky? vyslala k Androlovi. Tady nahoře to vypadá jako lepší postavení.